„To už se také stalo,“ řekl Holmes klidně.
Plukovník a já jsme na něho užasle pohlédli. „Vy jste ho dopadl? Kde tedy je?“
„Tady.“
„Tady! Kde?“
„V téhle chvíli je v mé společnosti.“
Plukovník zrudl zlostí. „Uznávám, že jsem vám neobyčejně zavázán, pane Holmesi,“ řekl, „ale to, co jste tu právě prohlásil, musím pokládat buď za velice špatný vtip, nebo za urážku.“
Sherlock Holmes se dal do smíchu. „Ujišťuji vás, že vás ze žádného zločinu nepodezírám, pane plukovníku,“ řekl, „ale skutečný vrah stojí hned za vámi!“
Obešel ho a položil ruku na lesklou šíji plnokrevníka.
„Kůň!“ zvolali jsme s plukovníkem Rossem současně.
„Ano, kůň. A může pro něho být polehčující okolností, řeknu‑li vám, že to udělal v sebeobraně a že John Straker byl člověk, který ani v nejmenším nebyl hoden vaší důvěry. Už se ale ozval zvonec, a poněvadž doufám, že při dalším dostihu vyhraji nějakou maličkost, odložím podrobnější vysvětlení na příhodnější dobu.“
Když jsme ten večer ujížděli zpět do Londýna, seděli jsme v rohu salonního vozu sami a mám za to, že cesta připadala plukovníku Rossovi stejně krátká jako mně, neboť jsme naslouchali vyprávění našeho přítele o událostech, jež se odehrály v dartmoorské tréninkové stáji onoho osudného pondělního večera, a o tom, jak si počínal, aby jim přišel na kloub.
„Přiznám se,“ řekl, „že veškeré teorie, které jsem si vytvořil na základě zpráv z novin, byly naprosto pochybené. Přesto v nich byla jistá vodítka, bohužel však byla zavalena nánosem dalších podrobností, které zakrývaly jejich pravý význam. Odjel jsem do Devonshiru v přesvědčení, že pravým pachatelem je Fitzroy Simpson, třebaže mi bylo samozřejmě jasné, že důkazy proti němu rozhodně nejsou postačující.
Teprve v kočáře, právě když jsme přijeli k trenérově vilce, mě napadlo, jak nesmírně důležitou roli tu hraje to skopové s kari omáčkou. Vzpomenete si možná, že jsem byl roztržitý a zůstal jsem sedět, když vy už jste všichni vystoupili. Žasnul jsem v duchu nad tím, jak vůbec jsem mohl tak evidentní stopu přehlédnout.“
„A já se přiznám,“ řekl plukovník, „že ani teď nechápu, v čem nám to může pomoct.“
„Byl to první článek v řetězu mých úvah. Práškové opium totiž rozhodně není bez chuti. Pachuť sice není nepříjemná, ale zato výrazná. Kdyby bylo nasypáno do jakéhokoli běžného jídla, strávník by to nepochybně zjistil a pravděpodobně by už dál nejedl. Kari koření bylo tím pravým prostředkem, který mohl pachuť překrýt. Pod žádnou myslitelnou záminkou nemohl člověk zvenčí, Fitzroy Simpson, dosáhnout toho, aby se ten večer podávala v trenérově rodině kari omáčka, a muselo by jít o tuze podivnou shodu okolností, kdybychom předpokládali, že tam náhodou přišel s práškovým opiem v kapse právě toho večera, kdy se náhodou podávalo jídlo, v němž se jeho pachuť mohla ztratit. To je vyloučené. Proto bylo třeba Simpsona z celého případu eliminovat a zaměřit pozornost na Strakera a jeho ženu, jediné dva lidi, kteří mohli dát příkaz, aby k večeři bylo skopové s kari omáčkou. Opium do něho bylo přidáno teprve poté, kdy jídlo bylo pro mladíka ve stáji odděleno, neboť ostatní je jedli také, a žádné neblahé následky se u nich neprojevily. Kdo z nich se ale mohl přiblížit k jídlu tak, aby ho služebná nezpozorovala? Dřív než jsem si tuto otázku zodpověděl, pochopil jsem, jak je významné, že pes neštěkal, neboť jeden správný závěr vede neomylně k dalšímu. Epizoda se Simpsonem mě upozornila na to, že pes byl zavřený ve stáji, a přestože tam kdosi přišel a vyvedl odtamtud koně, neštěkal ani natolik, aby probudil oba mladíky spící v podkroví. Půlnoční návštěvník byl zřejmě někdo, koho pes dobře znal. V té chvíli jsem už byl přesvědčen, nebo skoro přesvědčen, že John Straker se uprostřed noci odebral do stáje a Stříbrného lysáčka odvedl. Co tím sledoval? Rozhodně nic počestného, poněvadž jinak by nemusel mladíka z vlastní stáje předem omámit drogou. Přesto však jsem byl na rozpacích, proč to vlastně udělal. Vyskytly se už případy, kdy trenéři vydělali velké peníze tím, že prostřednictvím agentů vsadili proti vlastním koním, a pak jim nějakým podvodem zabránili zvítězit. Někdy takový trenér podplatí jockeye. Jindy použije jistějších a jemnějších prostředků. O co šlo v našem případě? Doufal jsem, že obsah Strakerových kapes mi pomůže dospět k nějakému závěru.
A nemýlil jsem se. Jistě jste nezapomněli na ten zvláštní nůž, který se nalezl v ruce mrtvého, nůž, jaký by si jistě žádný normami smrtelník nevybral jako zbraň. Podle sdělení doktora Watsona to byl nůž, jakého chirurgové používají k těm nejjemnějším operacím. A té noci jej věru bylo třeba k operaci opravdu jemné. Vy přece, pane plukovníku Rossi, se svými bohatými zkušenostmi v dostihových záležitostech jistě víte, že šlachy na koňském stehně lze maličko naříznout a že to lze provést podkožně, takže po zásahu nezůstane absolutně žádná stopa. Postižený kůň začne slabě kulhat, což se dá svést na přílišnou námahu při tréninku nebo na mírný revmatismus, ale nikdy ne na nějakou nečistou hru.“
„Darebák! Padouch jeden!“ zvolal plukovník.
„Tady také máme vysvětlení, proč John Straker chtěl odvést koně ven na blata. Tak ohnivé zvíře by jistě vzbudilo i ty nejtvrdší spáče, jakmile by ucítilo bodnutí nožem. Bylo nezbytně nutné provést to někde venku.“
„Byl jsem dočista slepý!“ zvolal plukovník. „Samozřejmě — proto také potřeboval svíčku a škrtl zápalkou.“
„Nepochybně. Když jsem ale zkoumal, co měl s sebou, podařilo se mi naštěstí objevit nejen způsob provedení zločinu, ale i jeho motivy. Jako světaznalý muž jistě víte, pane plukovníku, že lidé nenosívají po kapsách cizí účty. Většina z nás má dost starostí s vlastními. Hned jsem z toho usoudil, že Straker vedl dvojí život a vydržoval druhou domácnost. Z povahy účtu vyplývalo, že jde v tomto případě o dámu, a to o dámu s náročným vkusem. Možná že jste ke svým zaměstnancům neobyčejně štědrý, ale přesto se dá stěží předpokládat, že mohou svým ženám dávat šít šaty za dvacet guinejí. Zeptal jsem se paní Strakerové na ty šaty tak, aby nemohla poznat, co otázkou sleduji, a zjistil jsem, že nikdy takové šaty neměla. Poznamenal jsem si proto adresu modistky a cítil jsem, že až ji navštívím se Strakerovou fotografií v ruce, budu mít jednou provždy toho záhadného Darbyshira z krku.
Od té chvíle mi bylo všecko jasné. Straker odvedl koně do té prohlubně v terénu, odkud nemohlo být světlo vidět. Simpson na svém útěku ztratil nákrčník a Straker jej sebral — napadlo ho možná, že by jím mohl koni spoutat nohy nebo něco podobného. Když byli v prohlubni, stoupl si za koně a rozsvítil světlo, ale kůň, vyděšený náhlou září a veden podivným instinktem, kterým zvířata poznají, že se chystá něco nekalého, prudce vyhodil nohou a podkova zasáhla Strakera přímo do čela. Už předtím, ačkoli pršelo, odložil Straker vzhledem k svému složitému úkolu kabát, a tak když padal, rozsekl mu nůž stehno. Vysvětluji to jasně?“
„Obdivuhodně!“ zvolal plukovník. „Obdivuhodně! Jako kdybyste při tom byl.“
„Přiznám se, že poslední ránu jsem vypálil dost naslepo. Napadlo mě, že tak prohnaný chlap jako Straker by se nepustil do složitého naříznutí šlach bez předchozího cviku. Kde se v tom ale mohl pocvičit? Náhodou jsem se podíval na ovce, a tak jsem položil otázku, která k mému vlastnímu překvapení můj dohad potvrdila.“