„Vysvětlil jste to naprosto jasné, pane Holmesi.“ „Když jsem se vrátil do Londýna, navštívil jsem modistku, která Strakera na fotografii hned poznala. Řekla mi, že je to její výtečný zákazník, jmenuje prý se Darbyshire a má prý velice rozmařilou ženu, která si neobyčejně potrpí na drahé šaty. Nepochybuji, že právě kvůli té ženě zabředl do dluhů až po uši, což ho přivedlo k tak hanebnému záměru.“
„Vysvětlil jste všechno, kromě jediné věci,“ zvolal plukovník. „Kde byl kůň?“
„Ach, ten utekl a pečoval o něho jeden z vašich sousedů. V tomto ohledu bychom myslím měli udělit amnestii, nechci, aby ten člověk byl stíhán. Jestli se nemýlím, projíždíme právě Clapham Junctionem, takže budeme na nádraží Victoria ani ne za deset minut. Chcete‑li si u nás v bytě vykouřit doutník, pane plukovníku, s radostí vám povím další detaily, které by vás mohly zajímat.“
Žlutá tvář
Je přirozené, že při uveřejňováni těchto krátkých črt, založených na četných případech, v nichž jsem se stal důvěrníkem nevšedních schopností, svého přítele a někdy i aktérem nějakého podivného dramatu, zabývám se spíš jeho úspěchy než jeho nezdary. A není to ani tak v zájmu jeho dobré pověsti, neboť právě tehdy, když se octl s rozumem v koncích, byla jeho energie a všestrannost nejobdivuhodnější, ale proto, že když utrpěl nezdar on, neuspěl zpravidla ani nikdo jiný a problém byl navždy odložen s otevřeným koncem. Tu a tam se ovšem stalo, že pravda vyšla najevo i tehdy, když se můj přítel zmýlil. Mám zaznamenáno nějakých pět šest podobných případů: aféra s druhou krvavou skvrnou a ta, kterou se nyní chystám vyprávět, jsou z nich rozhodně nejzajímavější.
Sherlock Holmes nepatřil k lidem, kteří cvičí jen proto, aby cvičili. Málokterý muž byl schopen podat větší fyzické výkony než on a nepochybně byl jedním z nejlepších boxerů své váhové kategorie, jakého jsem kdy viděl; tělesné cvičení bez konkrétního cíle však pokládal za zbytečné mrhání energií a zřídkakdy pohnul kostrou, pokud tím nemohl posloužit nějakému účelu, spojenému s jeho profesí. Pak ale nevěděl, co je to únava a vyčerpání. Je pozoruhodné, že se za takových okolností dokázal udržet v kondici, ale zachovával obvykle tu nejpřísnější dietu a jeho životní styl byl téměř spartánský. Kromě toho, že bral příležitostně kokain, neměl jiné neřesti, a k této droze se uchyloval pouze na protest proti jednotvárnosti existence, když se případy vyskytovaly jednou za uherský měsíc a v novinách nestálo nic zajímavého.
Jednoho předjarního dne se rozlenošil natolik, že si se mnou vyšel na procházku do Hyde Parku, kde na jilmech právě začaly vyrážet první jemně zelené výhonky a kde se pichlavé hroty kaštanů měly co nevidět rozvinout do pěticípých listů. Dvě hodiny jsme se společně procházeli a většinu času jsme mlčeli, jak je přirozené u dvou mužů, kteří se důvěrně znají. Bylo skoro pět hodin, když jsme se opět vrátili do Baker Street.
„Promiňte, pane,“ řekl náš mladý sluha, když otevřel dveře, „ale byl tu nějaký pán, který se po vás sháněl.“
Holmes se na mě vyčítavě podíval. „Tady máte ty vaše zatracené odpolední procházky!“ řekl. „Už ten pán odešel?“
„Ano.“
„Nepozval jsi ho dál?“
„Ano, pane; byl uvnitř.“
„Jak dlouho tu čekal?“
„Půl hodiny. Byl to velice neklidný pán, pořád chodil sem tam a klepal nohou, celou tu dobu, co tu byl. Čekal jsem za dveřmi, takže jsem ho dobře slyšel. Nakonec vyšel do chodby a rozkřikl se: ,Copak ten člověk jakživ nepřijde?’ Přesně tak to řekl, pane.,Stačí, když ještě chvilenku počkáte,’ povídám já na to. ,Tak to radši počkám někde venku, poněvadž jsem už skoro udušený,’ povídá on.
,Vrátím se za malou chvíli,’ a s těmi slovy se vyřítil odtud; ,ať jsem říkal co chtěl, nemohl jsem ho tu zdržet.’
„No dobrá, udělals, cos mohl,“ řekl Holmes, když jsme vcházeli do našeho pokoje. „Tohle je opravdu k zlosti, Watsone. Hrozně by se mi hodil nějaký případ a podle netrpělivosti toho člověka se zdá, že mohlo jít o něco důležitého. Ajta! Tohle přece není vaše dýmka, co tu leží na stole! Tu tady zřejmě nechal on. Pěkná stará bryerka s dlouhým náustkem z materiálu, kterému trafikanti říkají jantar. Rád bych věděl, kolik je vlastně v Londýně náustků z pravého jantaru. Někteří lidé si myslí, že když je v něm muška, je jantar pravý. Je to celé obchodní odvětví, které se zabývá tím, že zadělává imitované mušky do imitovaného jantaru. Musel být pořádně rozčilený, když tu zapomněl dýmku, které si zřejmě neobyčejně cení.“
„Jak můžete vědět, že si jí tolik cení?“ zeptal jsem se.
„No, původní cenu dýmky bych odhadl tak na sedm šilinků šest pencí. Jenže už byla, jak vidíte, dvakrát v opravě: jednou opravovali dřevěný troubel a jednou jantar. Všimněte si, že obě opravy byly provedeny pomocí stříbrných kroužků, které musely být dražší než původně celá dýmka. Ten člověk si té dýmky musí nesmírně cenit, jestliže ji raději dává opravovat, než by si za stejné peníze koupil novou.“
„Ještě něco?“ zeptal jsem se, poněvadž Holmes otáčel dýmkou v ruce a hleděl na ni svým zvláštním, zamyšleným pohledem.
Zvedl ji a poklepal na ni dlouhým, štíhlým ukazovákem jako profesor, který svým žákům demonstruje nějakou kost.
„Dýmky bývají někdy mimořádně zajímavé,“ řekl. „Na ničem jiném se tak výrazně neprojeví osobnost majitele — leda snad ještě na hodinkách a na tkaničkách do bot. V tomto případě však příznaky nejsou ani příliš výrazné, ani příliš důležité. Majitel je podle všeho statný muž, levák, má znamenitý chrup, ve svých zvycích je dost nedbalý a není nucen šetřit.“
Můj přítel sypal tyto informace z rukávu velice lhostejně, ale viděl jsem, že po mně mrkl, aby se ubezpečil, zda jeho úvahy sleduji.
„Myslíte, že člověk musí být zámožný, když kouří dýmku za sedm šilinků?“ zeptal jsem se.
„Tohle totiž je směs značky Grosvenor, unce za osm pencí,“ odpověděl Holmes, vyklepávaje trochu tabáku do dlaně. „A poněvadž si může báječně zakouřit i za poloviční cenu, jde o člověka, který není nucen šetřit.“
„A ty ostatní údaje?“
„Má ve zvyku zapalovat si dýmku od lamp a plynových hořáků. Všimněte si, že je po jedné straně celá opálená. To pochopitelně nemůže být od zápalky. Proč by někdo přikládal zápalku k dýmce takhle ze strany? Od lampy však dýmku nezapálíte, aby to hlavičku neožehlo. A je to na pravé straně dýmky. Z toho jsem usoudil, že ten člověk je levák. Přidržte vlastní dýmku u lampy a uvidíte, že docela přirozeně ji k plameni přiložíte levou stranou — poněvadž jste pravák. Jednou nebo dvakrát to možná uděláte opačně, ale rozhodně to nebudete dělat stále. Tahle dýmka ale tak byla držena vždy. A dál — náustek je prohryzaný. K tomu je třeba silného, energického chlapíka, který má dobrý chrup. Jestli se ale nemýlím, slyším ho už na schodech, takže budeme mít ke studiu zajímavější objekt než tuhle dýmku.“
Za okamžik se otevřely dveře a do pokoje vstoupil vysoký mladý muž. Byl dobře, ale nenápadně oblečen, v tmavošedých šatech, a v ruce držel měkký hnědý širák s nízkým dýnkem a sklopenou střechou. Odhadl jsem ho tak na třicet let, ačkoli ve skutečnosti byl o několik roků starší.
„Promiňte prosím,“ řekl poněkud rozpačitě, „myslím, že jsem měl zaklepat. Ovšemže jsem měl zaklepat. Jsem ale trochu rozčilený, a tak mi to musíte odpustit.“ Přejel si rukou po čele, jako kdyby byl napůl omámený, a pak se spíš skácel než posadil do křesla.