„Vidím na vás, že jste několik nocí nespal,“ řekl Holmes nenucené a bodře, jak měl ve zvyku. „To člověka připraví o nervy víc než práce, a dokonce víc než zábava. Smím se zeptat, co pro vás mohu udělat?“
„Přišel jsem vás požádat o radu, pane Holmesi. Nevím, co počít, a mám dojem, že celý můj život je v troskách.“
„Chcete si mě najmout jako soukromého detektiva?“
„Nejen to. Chci znát váš názor, poněvadž jste uvážlivý a světaznalý člověk. Chtěl bych vědět, co mám podniknout. Doufám proboha, že mi to budete s to říct.“
Mluvil v krátkých, přerývaných a úsečných větách a zdálo se mi, že mu vůbec není do řeči a že jen krajní silou vůle v sobě přemáhá tuto nechuť.
„Jde o velice choulostivou věc,“ řekl. „Víte, člověk nerad vykládá o svých domácích záležitostech cizím lidem. Připadá mi to ohavné — vyprávět o chování své ženy dvěma mužům, které vidím v životě poprvé. Je to hrozné, ale musím to udělat. Jsem na pokraji zhroucení a musím se s vámi poradit.“
„Milý pane Grante Munro — “ začal Holmes.
Náš návštěvník vyskočil z křesla. „Jakže?“ zvolal. „Vy víte, jak se jmenuji?“
„Chcete‑li si zachovat inkognito,“ řekl Holmes s úsměvem, „neměl byste psát své jméno na podšívku klobouku, nebo byste jej aspoň neměl otáčet dnem vzhůru k lidem, s nimiž mluvíte. Chtěl jsem vám říct, že můj přítel a já jsme už v tomto pokoji vyslechli řadu podivných tajemství a že se nám často poštěstilo navrátit klid mnoha utrápeným duším. Věřím, že se nám to snad podaří i ve vašem případě. Mohu vás požádat — čas totiž může znamenat mnoho — abyste mě bez dalšího odkládání seznámil s fakty svého případu?“
Náš návštěvník si opět přejel rukou po čele, jako by mu to připadalo neobyčejně trapné a těžké. Z každého jeho gesta a výrazu jsem viděl, že je to zdrženlivý, introvertní člověk s nádechem hrdosti v povaze, který raději své rány skrývá, než by je vystavoval na odiv. Pojednou však prudce mávl zaťatou pěstí, jako by odhazoval veškerou rezervovanost, a začal vyprávět.
„Fakta vypadají takhle, pane Holmesi,“ řekl. „Jsem už tři roky ženatý. Celou tu dobu jsme se s ženou měli vzájemně rádi a žili jsme tak šťastně jako sotva který jiný manželský pár. Nikdy mezi námi nedošlo k žádným diferencím ani v myšlenkách, ani ve slovech, ani v činech. Teď ale — od minulého pondělka — mezi námi vyvstala jakási přehrada a já pojednou shledávám, že v jejím životě a v jejích myšlenkách je něco, o čem vím tak málo, jako by šlo o ženu, která se kolem mne náhodou mihne na ulici. Odcizujeme se jeden druhému a chtěl bych vědět proč.
Je tu však jedna věc, o které bych vás chtěl ujistit, než budu pokračovat, pane Holmesi: Effie mě miluje. V tom se rozhodně nemohu mýlit. Miluje mě z celého srdce a z celé duše a nikdy mě nemilovala víc. Vím to, cítím to. Nechce se mi to dokazovat. Muž snadno pozná, kdy ho žena miluje. Vstoupilo ale mezi nás jakési tajemství, a dokud se nevysvětlí, nemůžeme být stejní jako dřív.“
„Povězte mi laskavě fakta, pane Munro,“ řekl Holmes poněkud netrpělivě.
„Povím vám o Effiině životě všechno, co vím. Byla už vdova, když jsem se s ní seznámil, ačkoli ještě mladá — bylo jí teprve pětadvacet let. Jmenovala se tehdy Hebronová. Zamlada odjela do Ameriky a žila v Atlantě, kde se provdala za zmíněného Hebrona, advokáta s výnosnou praxí. Měli jedno dítě, ale v kraji propukla epidemie žluté zimnice, a jak manžel, tak dítě na ni zemřeli. Viděl jsem jeho úmrtní list. Toto neštěstí jí Ameriku tak znechutilo, že se vrátila do Anglie a žila tu se svou neprovdanou tetou v Pinneru v Middlesexu. Mohu se ještě zmínit o tom, že jí manžel zanechal slušné jmění, měla kapitál asi čtyři tisíce pět set liber, který manžel investoval tak dobře, že jí vynášel průměrně sedm procent. Když jsem ji poznal, bydlela v Pinneru teprve šest měsíců; zamilovali jsme se do sebe a za pár týdnů jsme se dali oddat.
Jsem obchodník s chmelem, a poněvadž mám roční příjem sedm set či osm set liber, připadali jsme si dost zámožní na to, abychom si za osmdesát liber ročně pronajali pěknou vilu v Norbury. Je to tam naprostý venkov, ačkoli je to poměrně blízko od Londýna. Kousek nad námi je hostinec a dva domy a přes pole naproti nám ještě jedna osamělá vilka. Jinak tam žádné domy už nejsou, teprve až v půli cesty k nádraží. Obchod mě v některých obdobích nutí jezdit do Londýna, ale v létě mám méně práce a tehdy jsme s manželkou v našem venkovském domově byli ti nejšťastnější lidé na světě. Opakuji vám, že mezi námi nikdy nebyl jediný stín do té doby, než začala tahle proklatá záležitost.
A ještě jednu věc vám musím říct, dřív než budu pokračovat. Když jsme se vzali, dala žena celý svůj majetek přepsat na mne — do značné míry proti mé vůli, poněvadž mi bylo jasné, v jak trapné situaci bych se mohl octnout, kdyby se mi přestalo dařit v obchodě. Nicméně na tom trvala, a tak jsme to udělali. Jenomže asi před šesti týdny za mnou přišla.
,Jacku,’ řekla mi, ,když jsi převzal moje peníze, říkal jsi, že kdybych někdy nějaké potřebovala, mám tě o ně požádat.’
,Ovšem,’ řekl jsem, ,jsou to přece tvoje peníze.’
,Víš,’ řekla, ,chtěla bych sto liber.’
Trochu mě to zarazilo, poněvadž jsem zprvu myslel, že si snad chce jen opatřit nějaké nové šaty nebo něco podobného.
,Nač je proboha chceš?’ zeptal jsem se.
,Och,’ řekla laškovně, jak to ona umí, ,tvrdil jsi přece, že jsi jen mým bankéřem, a víš dobře, že bankéři se nikdy na nic nevyptávají.’
,Jestli to myslíš vážně, samozřejmě že ti ty peníze dám,’ řekl jsem.
,Och ano, myslím to vážně.’
,A nepovíš mi, nač je potřebuješ?’
,Možná někdy jindy, ale teď ne, Jacku.’
A tak jsem se s tím tedy spokojil, ačkoli to bylo poprvé, co se mezi námi objevilo nějaké tajemství. Dal jsem jí šek a víc jsem na celou věc nemyslel. Možná že to nemá nic společného s tím, co se stalo později, ale pokládám za správné se vám o tom zmínit.
Jak jsem vám už před chvilkou řekl, nedaleko od našeho domu je ještě jedna vilka. Dělí nás od sebe jen pole, ale když chce člověk k té vilce zajít, musí jít nejdřív po silnici a pak odbočit na polní cestu. Hned za tou vilkou je pěkný borový lesík, kam jsem velice rád chodíval na procházky, poněvadž mezi stromy se člověk cítí vždycky dobře. Vilka byla osm měsíců prázdná, což byla škoda, poněvadž je to pěkné patrové stavení se starodávnou stříškou před vchodem, obrostlou zimolezem. Mnohokrát jsem se tam zastavil a vždycky jsem si pomyslel, jaký útulný domov by tam mohl být.
Minulé pondělí večer jsem si tím směrem vyšel na procházku. Po polní cestě kolem mne projel prázdný stěhovací vůz a na trávníku před vchodem do vilky jsem uviděl hromadu koberců a dalšího zařízení. Bylo jasné, že vilku si konečně někdo pronajal. Prošel jsem kolem, pak jsem zůstal stát a jako člověk, který nemá nic na práci, jsem se na vilku chvíli díval, poněvadž mě zajímalo, co je to za lidi, kteří budou bydlet v našem sousedství. A když jsem se tak rozhlížel, pojednou jsem si uvědomil, že mě z jednoho horního okna pozoruje jakási tvář.
Nevím, co na té tváři bylo nápadné, pane Holmesi, ale při tom pohledu mi přeběhl mráz po zádech. Stál už jsem trochu příliš daleko, takže jsem rysy nemohl rozeznat, ale v té tváři bylo něco nepřirozeného a nelidského. Takový dojem jsem aspoň měl, a rychle jsem vykročil k vilce, abych se na člověka, který mě pozoroval, podíval zblízka. Sotva jsem však udělal první krok, tvář pojednou zmizela — tak náhle, jako by ji kdosi strhl do tmavého pokoje. Stál jsem tam dobrých pět minut, o celé věci jsem přemýšlel a snažil jsem se analyzovat své dojmy. Nepovím vám, jestli to byla tvář muže nebo ženy. Nejvíc však na mě zapůsobila její barva. Byla sinale, mrtvolně žlutá a bylo v ní cosi strnulého a nehybného — cosi až otřesně nepřirozeného. Byl jsem tak rozrušen, že jsem se rozhodl podívat se na nové nájemníky vilky trochu důkladněji. Šel jsem ke dveřím a zaklepal na ně. Téměř okamžitě mi otevřela vysoká hubená žena s hrubou, odpudivou tváří.