Robert Jordan a Brandon Sanderson
Vzpomínka na Světlo
pro Harriet, světlo života pana Jordana, a pro Emily, světlo mého.
A Stín padl na zemi a svět byl rozerván kámen po kameni. Oceány uprchly, hory byly pohlceny a národy byly rozehnány do osmi koutů světa. Měsíc byl jako krev a slunce bylo jako popel. Moře vřela a živí záviděli mrtvým. Všechno bylo zničeno a všechno, krom vzpomínek, bylo ztraceno, zvláště jedna vzpomínka na toho, kdo přivedl Stín a způsobil Rozbití světa. A tomu říkali Drak.
PROLOG
Při milosti a padlých praporech
Bayrd stiskl minci mezi palcem a ukazováčkem. Hluboce jej znervózňovalo, když cítil, jak se kov mačká.
Zvedl palec. V tvrdé mědi byl nyní jasně vidět otisk odrážející chabé světlo pochodní. Připadal si promrzlý, jako by strávil celou noc ve sklepě.
Zakručelo mu v břiše. Opět.
Zvedl se severní vítr a plameny pochodní se zatřepotaly. Bayrd seděl zády k velkému balvanu poblíž středu válečného ležení. Hladoví muži si s mumláním ohřívali ruce u ohňů; zásoby se už dávno zkazily. Další si poblíž začali na zem rozkládat jako sušící se prádlo všechny své kovové věci – meče, přezky zbroje, kroužkové košile. Snad doufali, že až vyjde slunce, promění materiál zpátky do normálního stavu.
Bayrd z toho, co bývalo mincí, vytvaroval prsty kuličku. Světlo nás ochraňuj, pomyslel si. Světlo… Pustil kuličku na trávu, pak se natáhl a zvedl kameny, s nimiž pracoval.
„Chci vědět, co se tady stalo, Karamel“ vybuchl urozený pán Jarid. Jarid a jeho poradci stáli nedaleko před stolem pokrytým mapami. „Chci vědět, jak se dostali tak blízko, a chci hlavu té zatracené temné družky, té aessedaiovské královny!“ Jarid bouchl pěstí do stolu. Kdysi neměl v očích tak šílenou horlivost. Všechen ten tlak – ztracené zásoby, zvláštní věci po nocích – ho měnil.
Za Jaridem ležel na hromadě velitelský stan. Jaridovy vlasy – které mu během vyhnanství narostly – volně poletovaly a tvář zalévalo mihotavé světlo pochodní. Kabát mu ještě pokrývaly zbytky suché trávy, jak se plazil ze stanu ven.
Bezradní sloužící dloubali do železných stanových kolíků, které — stejně jako všechen kov v táboře – byly teď na dotek měkké. Železná oka na konci napínacích šňůr se natáhla a ulomila jako teplý vosk.
Noc páchla čímsi špatným. Zatuchlostí, jako místnosti, do nichž po celé roky nikdo nevstoupil. Vzduch na lesní pasece by neměl páchnout jako starý prach. Bayrdovi opět zakručelo v břiše. Světlo, tak strašně rád by si dal něco k jídlu! Zaměřil pozornost na práci a jedním z kamenů udeřil o druhý.
Držel kameny tak, jak ho to jako chlapce naučil jeho dědeček. Pocit kamene narážejícího na kámen pomáhal zahánět hlad a zimu. Alespoň na něco bylo v tomhle světě pořád spolehnutí.
Urozený pán Jarid k němu zalétl zamračeným pohledem. Bayrd byl jedním z deseti mužů, na nichž Jarid dnes v noci trval jako na strážcích. „Já Elaininu hlavu dostanu, Karane,“ řekl Jarid, obraceje se zpátky ke kapitánům. „Tahle nepřirozená noc je práce těch jejích čarodějnic.“
„Její hlavu?“ ozval se stranou Eriho pochybovačný hlas. „A jak přesně ti někdo její hlavu přinese?“
Urozený pán Jarid se obrátil, stejně jako ostatní kolem stolu ozářeného světlem pochodní. Eri zíral za oblohu; na rameni měl znak útočícího zlatého kance s rudým oštěpem v pozadí. Byl to znak osobní stráže urozeného pána Jarida, ale Eriho hlas nezněl zrovna uctivě. „Čím ji o tu hlavu připraví, Jaride? Zubama?“
Při těch příšerně neukázněných slovech celý tábor ztichl. Bayrd se zarazil a přestal tlouct kameny. Ano, proslýchalo se, jaký pomatenec se z urozeného pána Jarida stal. Ale tohle?
Jarid zaprskal a tvář mu zrudla vzteky. „Jak si dovoluješ takhle se mnou mluvit? Ty, jeden z mé vlastní stráže?“
Eri si dál prohlížel zataženou oblohu.
„Srážím ti dvouměsíční mzdu,“ obořil se na něho Jarid, ale hlas se mu třásl. „Degraduju tě a určuju na službu u latrín, dokud nerozhodnu jinak. Jestli mi ještě jednou budeš odmlouvat, vyříznu ti jazyk.“
Bayrd se v chladném vzduchu zachvěl. Eri byl to nejlepší, co v jejich zbytcích vzbouřenecké armády zbylo. Ostatní stráže šoupaly nohama a upíraly pohled k zemi.
Eri pohlédl směrem k urozenému pánovi a usmál se. Neřekl ani slovo, ale nějak ani nemusel. Vyříznout mu jazyk? Každičký kousek kovu v táboře změkl jako sádlo. Jaridův vlastní nůž ležel na stole, pokroucený a zprohýbaný – když ho vytahoval z pochvy, natáhl se a ztenčil. Jaridův kabát volně povlával ve větru; míval stříbrné knoflíky.
„Jaride…“ řekl Karam. Mladý urozený pán z méně významného rodu věrného Sarandům měl hubenou tvář a velké rty. „Opravdu si myslíš… opravdu si myslíš, že tohle byla práce Aes Sedai? Všechen kov v táboře?“
„Samozřejmě,“ obořil se na něj Jarid. „Co jiného by to bylo? Neříkej mi, že věříš těm táborovým povídačkám? Poslední bitva? Pche.“ Pohlédl zpátky ke stolu. Tam, rozvinutá a v rozích zatížená kameny, ležela mapa Andoru.
Bayrd se znovu obrátil ke svým kamenům. Prásk, prásk, prásk. Břidlice a žula. Dalo práci najít od obou vhodné kusy, ale děda Bayrda naučil rozeznávat všemožné kameny. Stařík cítil jako zradu, když Bayrdův otec odešel a stal se řezníkem ve městě, místo aby pokračoval v rodinném řemesle.
Měkká hladká břidlice. Hrbolatá zvrásněná žula. Ano, na některé věci bylo na světě stále spolehnutí. Na pár věcí. V této době se na moc věcí spoléhat nedalo. Kdysi neochvějní urození páni byli nyní měkcí jako… nu, měkcí jako kov. Na obloze vířila temnota a stateční muži – muži, k nimž Bayrd dlouho vzhlížel – se třásli a ínukali po nocích.
„Dělám si starosti, Jaride,“ řekl Davies. Urozený pán Davies, starší muž, se nejvíc ze všech blížil postavení Jaridova důvěrníka. „Už celé dny jsme nikoho neviděli. Žádného sedláka, žádného královnina vojáka. Něco se děje. Něco zlého.“
„Poslala lidi pryč,“ zavrčel Jarid. „Připravuje se udeřit.“
„Já myslím, že si nás nevšímá, Jaride,“ řekl Karam s pohledem upřeným na oblohu. Stále tam vířila mračna. Bayrdovi to připadalo jako celé měsíce, co naposledy viděl čisté nebe. „Proč by se namáhala? Naši muži hladovějí. Jídlo se pořád kazí. Znamení…“
„Snaží se nás zmáčknout,“ řekl Jarid, oči vášnivě vytřeštěné. „Tohle je práce Aes Sedai.“
Tábor náhle zahalil klid. Ticho, až na zvuk Bayrdových kamenů. Nikdy se jako řezník necítil, ale ve stráži svého urozeného pána nalezl domov. Porcování krav a porcování mužů si bylo překvapivě podobné. Znepokojovalo jej, jak snadno se přesunul od jednoho k druhému.
Prásk, prásk, prásk.
Eri se obrátil. Jarid si ho podezřívavě změřil pohledem, jako by byl připravený zaječet přísnější trest.
Nebýval vždycky takový, že ne? napadlo Bayrda. Chtěl pro svoji ženu trim, ale který urozený pán by nechtěl? Bylo těžké vnímat víc než jen jméno. Bayrdova rodina s úctou následovala Sarandy po celá pokolení.
Eri dlouhými kroky vyrazil z velitelského stanoviště pryč.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zavyl Jarid.