Eri si sáhl na rameno a strhl odznak stráže rodu Sarandů. Zahodil ho a vyšel ze světla pochodní, do noci směrem k severním větrům.
Většina mužů v táboře nešla spát. Seděli kolem ohňů, neboť chtěli být nablízku teplu a světlu. Pár z nich se v keramických hrncích pokoušelo vařit trsy trávy, listí nebo pruhy kůže jako něco, cokoli, co se dalo sníst.
Vstali, aby sledovali Eriho odchod.
„Zběh,“ vyprskl Jarid. „Po tom všem, čím jsme si prošli, teď odchází. Jenom proto, že je to těžké.“
„Muži hladovějí, Jaride,“ zopakoval Davies.
„To si uvědomuju. Díky, že mi s každým zatraceným vydechnutím vykládáš o problémech.“ Jarid si rozechvělou dlaní otřel čelo a pak jí udeřil do mapy. „Budeme muset zaútočit na jedno z měst; nedá se před ní utéct, když teď ví, kde jsme. Bílý Most. Obsadíme ho a doplníme zásoby. Její Aes Sedai musejí být po tom kousku, který dneska večer předvedly, unavené, jinak by už zaútočila.“
Bayrd mžoural do tmy. Další muži stáli a zvedali hole nebo obušky. Někteří šli beze zbraní. Balili přikrývky, přehazovali si přes ramena rance s oblečením. Pak se začali trousit z tábora, tiše, jako zástup duchů. Žádné řinčení kroužkových košilí nebo přezek na zbroji. Všechen kov byl pryč. Jako by byl zbaven duše.
„Elain se neodváží vytáhnout proti nám silou,“ řekl Jarid, který se snad snažil přesvědčit sám sebe. „V Caemlynu určitě dochází k roztržkám. Všichni ti žoldnéři, co jsi hlásil, Šive. Možná nepokoje. Elenia bude samozřejmě pracovat proti Elain. Bílý Most. Ano, Bílý Most bude dokonalý.
Obsadíme, ho, rozumíte, a rozdělíme zemi napůl. Tam budeme verbovat a muže v západním Andoru přinutíme, aby se přidali pod náš prapor. Půjdeme do… jak se to místo jmenuje? Dvouříčí. Tam bychom měli najít schopné lidi.“ Jarid nakrčil nos. „Slyšel jsem, že urozeného pána neviděli už desítky let. Dejte mi čtyři měsíce a budu mít armádu, se kterou se musí počítat. Dost silnou, aby se neodvážila na nás se svými čarodějnicemi zaútočit…“
Bayrd zvedl kámen ke světlu pochodní. Trik v tom, jak vyrobit dobrý hrot oštěpu, bylo začít venku a propracovávat se dovnitř. Namaloval si správný tvar na břidlici křídou a pak ho opracovával směrem doprostřed, aby tvar dokončil. Tam jste pak místo úhozů přešli na klepání a odlupovali menší kousky.
Jednu stranu dokončil už předtím; tato druhá polovina už byla téměř hotová. Téměř slyšel, jak mu jeho děda šeptá. Jsme z kamene, Bayrde. Bez ohledu na to, co říká tvůj otec. Hluboko v nitru jsme z kamene.
Z tábora odešla většina vojáků. Bylo zvláštní, jak málo z nich mluvilo. Jarid si toho konečně všiml. Napřímil se, popadl jednu z pochodní a zvedl ji. „Co to dělají? Jdou na lov? Zvěř jsme neviděli už celé týdny. Že by šli klást pasti?“
Nikdo neodpověděl.
„Možná něco zahlídli,“ zamumlal Jarid. „Nebo si to možná myslí. Už nebudu snášet žádné řeči o zjeveních a dalších hloupostech; čarodějnice vytvářejí přízraky, aby nás vyděsily. To… to musí být ono.“
Nedaleko se ozvalo šustění. Karam se hrabal ve svém zříceném stanu. Vynořil se s malým rancem.
„Karane?“ řekl Jarid.
Karam na urozeného pána Jarida krátce pohlédl, pak sklopil oči a začal si k pasu přivazovat měšec. Zarazil se a zasmál a pak ho vysypal. Zlaté mince uvnitř se slily do jediné hroudy, jako prasečí uši ve sklenici. Karam si hroudu strčil do kapsy. Zalovil v měšci a vytáhl prsten. Krvavě rudý drahokam uprostřed byl stále v pořádku. „V dnešní době nejspíš nebude stačit ani na to, abych si za něho koupil jablko,“ zamumlal.
„Žádám, abys mi řekl, co to děláš,“ zavrčel Jarid. „Je tohle tvoje práce?“ Mávl rukou k odcházejícím vojákům. „Organizuješ vzpouru, je to tak?“
„Tohle není moje práce,“ řekl Karam a vypadal zahanbeně. „A ve skutečnosti ani tvoje. Je mi… je mi to líto.“
Karam odešel ze světla pochodní. Bayrda to překvapilo. Urozený pán Karam a urozený pán Jarid byli přátelé už od dětství.
Jako další odešel urozený pán Davies, který se rozběhl za Karamem. Chtěl se pokusit mladšího muže zastavit? Ne, srovnal krok s Karamem. Zmizeli v temnotě.
„Za tohle vás budu štvát jako zvěř!“ zaječel za nimi Jarid vřískavým hlasem. „Budu manželem královny! Nikdo vám ani žádnému příslušníkovi vašeho rodu po deset pokolení neposkytne přístřeší nebo pomoc!“
Bayrd znovu pohlédl na kámen, který držel v ruce. Zbýval jen poslední krok, ohlazení. Dobrý hrot oštěpu musel být vyhlazený, aby byl nebezpečný. Vytáhl další kus žuly, který si k tomu účelu našel, a opatrně jím začal přejíždět podél kraje břidlice.
Zdá se, že si to pamatuju lip, než jsem čekal, napadlo ho, zatímco urozený pán Jarid dál řečnil.
Na výrobě hrotu oštěpu bylo cosi mocného. Ten prostý čin jako by zaháněl beznaděj. Poslední dobou ležel na Bayrdovi a zbytku ležení stín. Jako kdyby… jako kdyby nedokázal stát ve světle, byť by se snažil sebevíc. Každé ráno se budil s pocitem, jako by mu včera zemřel někdo milovaný.
Takové zoufalství vás mohlo zničit. Ale když jste něco tvořili – cokoli – tak jste s tím sváděli boj. To byl jeden způsob, jak se… mu postavit. Tomu, o němž nikdo z nich nemluvil. Tomu, který – jak všichni věděli – byl za tím vším, bez ohledu na to, co tvrdil urozený pán Jarid.
Bayrd vstal. Později bude chtít v ohlazování pokračovat, ale ve skutečnosti vypadal hrot oštěpu dobře. Zvedl dřevěné ratiště – kovová čepel odpadla, když zlo zasáhlo tábor – a připevnil hrot na místo přesně tak, jak ho před těmi dávnými roky učil děd.
Ostatní stráže na něj hleděly. „Budeme potřebovat další,“ řekl Morear. „Jestli budeš ochotný je udělat.“
Bayrd přikývl. „Cestou odtud se můžeme zastavit u úbočí, kde jsem našel břidlici.“
Jarid konečně přestal vřískat a ve světle pochodni viděli jeho vytřeštěné oči. „Ne. Jste moje osobní stráž. Nebudete mi vzdorovat!“
S vražedným výrazem v očích Jarid skočil po Bayrdovi, ale Morear a Rosse urozeného pána zezadu chytili. Rosse vypadal, že ho jeho vlastní rebelantský čin vyděsil. Ale Jarida nepustil.
Bayrd vedle svého lůžka vylovil pár věci. Potom kývl na ostatní a ti se k němu připojili – osm mužů osobní stráže urozeného pána Jarida, kteří prskajícího urozeného pána vlekli zbytky ležení. Míjeli kouřící ohně a zřícené stany, opuštěné muži, kteří se nyní vytráceli do tmy ve větším počtu a mířili na sever. Do větru.
Na kraji tábora Bayrd vybral pěkný statný strom. Mávl na ostatní a ti vzali provaz, který přinesl, a urozeného pána Jarida ke stromu přivázali. Muž drmolil, dokud mu Morear nezacpal ústa roubíkem z kapesníku.
Bayrd přistoupil blíž. Do podpaží zasunul Jaridovi měch s vodou. „Moc sebou nemel, můj pane, jinak ti to upadne. Měl bys být schopný ten roubík vytlačit – nevypadá utažený příliš těsně – a naklonit měch tak, aby ses mohl napít. Podívej, vytáhnu zátku.“
Jarid Bayrda rozzuřeně pozoroval.
„Nejde o tebe, můj pane,“ řekl Bayrd. „Vždycky jsi s mojí rodinou zacházel dobře. Ale, pochop, nemůžeme dovolit, abys nás pronásledoval a dělal nám potíže. Tohle je prostě něco, co musíme udělat, a ty v tom všem bráníš. Možná měl někdo něco říct už dřív. Co se dá dělat. Občas necháš maso viset příliš dlouho, a pak je nutný vyhodit celou kýtu.“
Kývl na ostatní, kteří se rozběhli posbírat pokrývky. Rossovi ukázal nedaleký břidlicový výběžek a řekl mu, na co se dívat, když hledáte dobrý kámen na hrot oštěpu.