Rand se třásl někde daleko na severu.
Vzor se otáčel kolem Randa a nutil jej se dívat. Díval se očima, z nichž proudily slzy. Viděl lidi bojovat. Viděl je umírat. Viděl Elain, zajatou a osamělou, a hrůzopána, který se jí chystal vyrvat z lůna jejich děti. Viděl Rhuarka, jehož mysl byla ztracena a nyní byl pěšákem jedné ze Zaprodanců.
Viděl zoufalého Mata, jak čelí strašlivé přesile.
Viděl Lana jet na smrt.
Demandredova slova se do něj zarývala. Temný se jej dál snažil rozervat.
Rand selhal.
Ale vzadu v jeho mysli se ozval hlas. Křehký, téměř zapomenutý.
Nech to být.
Lan do boje vkládal vše.
Nebojoval tak, jak to učil Randa. Žádné opatrné prověřování, žádné posuzování terénu, žádné pečlivé zvažování. Demandred uměl usměrňovat, a navzdory medailonu nemohl Lan svému nepříteli poskytnout čas přemýšlet, čas spřádat a vrhat po něm kameny či pod ním rozevřít zem.
Lan se ponořil hluboko do prázdnoty a nechal se vést instinkty. Nepotlačil jen city, spálil úplně vše. Nemusel odhadovat terén, protože zemi cítil, jako by byla jeho součástí. Nemusel zkoušet Demandredovu sílu. Jeden ze Zaprodanců, muž s desítkami let zkušeností, bude nejschopnější šermíř, jakému Lan kdy čelil.
Lan si matně uvědomoval Šařany, kteří se rozestupovali, aby kolem dvou bojujících soupeřů vytvořili široký kruh. Demandred si byl svými schopnostmi očividně dost jistý, aby nedovolil zasahování ze strany ostatních.
Lan se otočil a provedl řadu výpadů. Voda stéká z kopce přešla do Větru točícího se v horách a ten do Jestřába vrhajícího se do křoví. Jeho figury byly jako potoky, spojující se ve větší a větší řeku. Demandred bojoval tak dobře, jak se Lan obával. Přestože se jeho figury mírně lišily od těch, které Lan znal, za ty roky se podstata šermířského boje nezměnila.
„Jsi… dobrý…“ vyhekl Demandred a uskočil před Větrem a deštěm. Z brady mu kapala krev. Lanův meč se zableskl ve vzduchu a jeho čepel odrazila červenou záři nedaleké hranice.
Demandred mu oplatil Křesáním jisker, které Lan čekal a kontroval. Demandredův meč ho škrábl na boku, ale on si toho nevšímal. Výměna Lana přiměla o krok ustoupit, což Demandredovi poskytlo příležitost zvednout pomocí jediné síly kámen a hodit ho po Lanovi.
Hluboko uvnitř prázdnoty cítil Lan kámen přilétat. Bylo to porozumění boji – porozumění, které sahalo hluboko do jeho nitra až do samotného jádra jeho duše. To, jak Demandred vykročil a kterým směrem zalétl jeho pohled, Lanovi přesně řeklo, co přijde.
Zatímco plynule přešel do další figury, zvedl si Lan meč k hrudi a ustoupil. Kámen velikosti mužské hlavy prolétl těsně před ním. Lan vyrazil vpřed a jeho paže pokračovala další figurou, zatímco mu pod ní se závanem prolétl další kámen. Lan zvedl meč a proplul kolem dráhy třetího kamene, který jej minul jen o šířku palce a rozvlnil mu šaty.
Demandred Lanův výpad odrazil, ale sípavě oddechoval. „Kdo jsi?“ zašeptal znovu. „Nikdo z tohoto věku nemá takové schopnosti. Asmodean? Ne, ne. Ten by se mnou nedokázal takhle bojovat. Luis Therin? Jsi to ty, za tou tváří, že ano?“
„Jsem jenom obyčejný muž,“ zašeptal Lan. „Nic jiného jsem nikdy nebyl.“
Demandred zavrčel a pak učinil výpad. Lan odpověděl Kameny padajícími dolů horou, ale Demandredova zuřivost jej zatlačila několik kroků zpátky.
Navzdory Lanově úvodnímu útoku byl Demandred lepší šermíř. Lanovi to pověděl stejný smysl, který mu říkal, kdy zaútočit, kdy krýt úder, kdy postoupit a kdy se stáhnout. Možná kdyby do boje nastoupili za stejných podmínek, bylo by to jiné. Ale nenastoupili. Lan bojoval celý den, a přestože mu nejhorší zranění vyléčili, menší jej stále bolela. Kromě toho, i samotné léčení bylo vysilující.
Demandred byl stále svěží. Zaprodanec přestal mluvit a ponořil se do souboje. Také přestal používat jedinou sílu a soustředil se pouze na šerm. Když využil výhodu, neusmál se. Nevypadal jako někdo, kdo se často usmívá.
Lan proklouzl pryč od něj, ale Zaprodanec se na něj tlačil pomocí Kance řítícího se dolů horou a nutil Lana couvat k okraji kruhu, bušil do jeho krytů, sekl ho do paže, pak do ramena a nakonec do stehna.
Mám čas už jenom na poslední lekci…
„Mám tě,“ zavrčel nakonec Demandred a těžce oddechoval. „Ať už jsi kdokoli, mám tě. Nemůžeš vyhrát.“
„Neposlouchal jsi mě,“ zašeptal Lan.
Poslední lekce. Ta nejtěžší…
Demandred udeřil a Lan uviděl svou příležitost. Prudce vyrazil vpřed, opřel se bokem o hrot Demandredova meče a nabodl se na něj.
„Nepřišel jsem sem vyhrát,“ zašeptal Lan s úsměvem. „Přišel jsem tě sem zabít. Smrt je lehčí než peříčko.“
Demandred vytřeštil oči a pokusil se ustoupit. Příliš pozdě. Lanův meč mu probodl hrdlo.
Lan klouzal pozpátku z meče a svět černal. Přitom cítil Nyneivin strach a bolest a vyslal k ní svou lásku.
KAPITOLA 38
Místo, které nebylo
Rand viděl Lana padnout a otřásl jím záchvat utrpení. Temný Randa drtil ze všech stran. Pohlcoval ho, trhal ho. Bojovat s takovým útokem bylo příliš těžké. Rand byl vyčerpaný.
Nech to být. Hlas jeho otce.
„Musím je zachránit…“ zašeptal Rand.
Nech je se obětovat. Nemůžeš to udělat sám.
„Já musím… To znamená…“ Zhouba Temného se po něm plazila jako tisíc vran, které ho klovou do masa a strhávají mu ho z kostí. Kvůli tomu tlaku a pocitu ztráty stěží dokázal myslet. Smrt Egwain a tolika dalších.
Nech to být.
Je to jejich volba.
Tak strašně je chtěl ochránit, lidi, kteří v něj věřili. Jejich smrt a nebezpečí, jemuž čelili, na něm spočívala jako obrovské závaží. Jak mohl člověk prostě… nechat to být? Neznamenalo to nechat být odpovědnost?
Nebo to znamenalo přenést odpovědnost na ně?
Rand pevně zavřel oči a myslel na všechny ty, kdo pro něj zemřeli. Na Egwain, kterou sám sobě přísahal ochránit.
Ty troubo. Její hlas v hlavě. Laskavý, ale rázný.
„Egwain?“
Copak já nemůžu být taky hrdinka?
„O to nejde…“
Ty kráčíš na smrt. Ale všem ostatním to zakazuješ?
„Já…“
Nech to být, Rande. Nech nás zemřít za to, čemu věříme, a nepokoušej se nám to sebrat.
Přijal jsi smrt. Přijmi tu moji.
Z koutků očí mu stekly slzy. „Je mi to líto,“ zašeptal.
Proč?
„Selhal jsem.“
Ne. Ještě ne.
Temný jej stahoval z kůže. Rand se choulil před tou obrovskou nicotou, neschopen pohybu. Vřískal bolestí.
A pak to nechal být.
Nechal být vinu. Nechal být stud za to, že nezachránil Egwain a všechny ostatní. Nechal být potřebu ji ochránit, ochránit je všechny.
Nechal je, ať jsou hrdiny.
Z jeho hlavy proudila jména. Egwain, Hurin, Bašere, Isan z Čareen Aielů, Somara a tisíce dalších. Jedno jméno po druhém – nejprve pomalu, ale pak stále rychleji – pročítal nazpátek seznam, který kdysi nosil v hlavě. Kdysi byly na seznamu pouze ženy, ale později už zahrnoval všechny, o nichž věděl, že pro něj zemřeli. Neuvědomil si, jak moc se seznam rozšířil, kolik si toho dovolil nést.