Jména se od něj odtrhovala jako hmotné věci, jako vyletující holubice, a každá s sebou odnášela břímě. Z jeho ramenou byla sňata tíha. Dech se mu zklidnil. Bylo to, jako by přišel Perrin se svým kladivem a roztříštil tisíc řetězů, které za sebou Rand táhl.
Poslední byla Iliena. Rodíme se znovu, pomyslel si Rand, abychom si příště mohli vést lépe.
Tak si veď lépe.
Otevřel oči a natáhl před sebe ruku dlaní k temnotě, která mu připadala hutná. Jeho já, které se předtím zamlžilo a stalo se nezřetelným, jak za něj Temný rval, se stmelilo. Položil druhou paži dolů a zvedl se na kolena.
A pak Rand al’Thor – Drak Znovuzrozený – opět vstal, aby čelil Stínu.
„Ne, ne,“ zašeptala překrásná Šendla s pohledem sklopeným k Demandredovu tělu. Srdce jí pokleslo a ona si oběma rukama rvala vlasy a kymácela se. Zatímco hleděla na svého milovaného, pomalu se zhluboka nadechla a následný výdech z ní vyšel v podobě strašlivého zaječení: „Bao Divoký je mrtvý!“
Celé bitevní pole jako by utichlo.
Rand se Temnému postavil na místě, které nebylo, obklopeném vším časem a zároveň ničím. Jeho tělo stále stálo v jeskyni Šajol Ghúlu, uzamčené v okamžiku bitvy s Moridinem, ale jeho duše byla zde.
Existoval v tomto místě, které nebylo, tomto místě mimo vzor, místě, kde se zrodilo zlo. Hleděl do něj a věděl to. Temný nebyl bytost, ale síla podstata široká jako samotný vesmír, který Rand nyní viděl do všech podrobností. Planety, nesčetné hvězdy, jako zrnka prachu nad hořící hranicí.
Temný stále usiloval jej zničit. Navzdory těm útokům se Rand cítil silný. Uvolněný, celý. Když jeho břímě zmizelo, mohl opět bojovat. Udržel se pohromadě. Bylo to těžké, ale zvítězil.
Rand vykročil vpřed.
Temnota se otřásla. Chvěla se, vibrovala, jako by tomu nemohla uvěřit.
JÁ JE ZNIČÍM.
Temný nebyl bytost. Byl temnota v meziprostoru. Mezi světly, mezi okamžiky, mezi nádechy.
TENTOKRÁT PATŘÍ VŠECHNO MNĚ. VŽDY TO TAK MĚLO BÝT. VŽDY BUDE.
Rand vzdal úctu těm, kdo zemřeli. Krev tekoucí po kamenech. Pláč těch, kdo viděli padnout jiné. Stín to vše vrhl proti Randovi, odhodlaný Randa zničit. Ale nezničilo ho to.
„My se nikdy nevzdáme,“ zašeptal Rand. ,Já se nikdy nevzdám.“
Ohromný Stín hřměl a třásl se. Do celého světa vysílal otřesy. Země pukala, přírodní zákony se porušovaly. Meče se obracely proti svým vlastníkům, jídlo se kazilo, skály obracely v bahno.
Stín se na Randa opět vrhl, síla samotné nicoty, snažící se ho rozervat na kusy. Síla útoku se nezmenšovala. A přesto mu to náhle připadalo jako pouhé bzučení.
Oni se nevzdají. Nešlo jen o Randa. Všichni budou dál bojovat. Temného útoky ztratily význam. Když ho nemohly přimět se vzdát, když ho nedokázaly oslabit, tak k čemu byly?
Uprostřed bouře vyhledal Rand prázdnotu, jak ho to učil Tam. Všechny city, všechny starosti, všechna bolest. Vzal je a nakrmil jimi plamen jediné svíčky.
Cítil klid. Klid jediné kapky, dopadající na hladinu jezírka. Klid okamžiků, klid mezi mrknutím víček, klid prázdnoty.
„Já se nevzdám,“ zopakoval a ta slova mu připadala jako zázrak.
VŠECHNY JE OVLÁDÁM. ZLOMÍM JE. PROHRÁLS, DÍTĚ LIDSTVA.
„Jestli si to myslíš,“ zašeptal Rand do temnoty, „tak proto, že jsi slepý.“
Když se Loial vrátil na severní konec Výšin, namáhavě supěl. Oznámil novinky Matoví, jak statečně Lan bojoval, než padl a vzal Demandreda s sebou. Loialovo hlášení na Mata hluboce zapůsobilo, stejně jako na všechny příslušníky jeho armády a zvláště Hraničáře, kteří ztratili krále a bratra. Mezi Šařany také zavládl poprask; zpráva o Demandredově smrti už nějak začala pronikat jejich řadami.
Mat potlačil žal. Tohle by Lan nechtěl. Místo toho zvedl Mat ašandarei. „ Tai šar Malkier!“ zařval, jak nejhlasitěji dokázal. „Lane Mandragorane, ty zatracenej úžasnej chlape! Tys to dokázal!“
Jeho křik se rozléhal ztichlým bojištěm, zatímco on se hnal k armádám Stínu. Za ním se rozezněly výkřiky: „ Tai’šar Malkier!“ Křičeli všichni, lidé ze všech národů, ať už Hraničáři, nebo ne. Matoví po boku se valili přes Výšiny. Společně zaútočili na omráčeného protivníka.
KAPITOLA 39
Ti, kdo bojují
NEDOKÁŽEŠ TO POCHOPIT, ZE NE? naléhal Rand na temnotu. JE TO MIMO TVÉ CHÁPÁNÍ. ZLOMÍŠ NÁS, A MY STÁLE BOJUJEME! PROČ? NEZABIL JSI NÁS? NEZNIČIL JSI NÁS?
TEBE, odvětil Temný. MÁM TEBE.
Rand vykročil vpřed. V tomto místě nicoty se zdálo, že kolem něj vzor víří jako tapiserie. TADY JE TVÁ CHYBA, ŠEJ’TANE – VLÁDCE TEMNOTY, VLÁDCE ZÁVISTI! VLÁDCE NIČEHO! TADY JE DŮVOD, PROČ NEUSPĚJEŠ! NEŠLO O MĚ. NIKDY NEŠLO O MĚ!
Šlo o ženu, rozervanou a poraženou, svrženou z trůnu a proměněnou v loutku – ženu, která se plazila, když to bylo nutné. Ta žena stále bojovala.
Šlo o muže, kterého opakovaně opustila láska, muže, který nacházel význam ve světě, který by ostatní nechali projít kolem. Muže, který si pamatoval příběhy a vzal pod ochranná křídla hloupé kluky, když by bylo chytřejší jít dál. Ten muž stále bojoval.
Šlo o ženu s tajemstvím a nadějí pro budoucnost. Ženu, která hledala pravdu dřív, než mohli jiní. Ženu, která obětovala svůj život a pak jí byl vrácen. Ta žena stále bojovala.
Šlo o muže, kterému vzali rodinu, který však svému žalu čelil se vztyčenou hlavou a chránil, koho chránit mohl.
Šlo o ženu, která odmítla uvěřit, že nemůže pomoci, že nemůže vyléčit zraněné.
Šlo o hrdinu, který neustále trval na tom, že není hrdina.
Šlo o ženu, která se neohnula, když ji bili, a z níž zářilo Světlo na všechny, kdo se na ni dívali. Včetně Randa.
Šlo o ně všechny.
Stále znovu a znovu to viděl ve vzoru, který se táhl kolem něj. Rand kráčel eóny a věky a jeho ruka procházela stužkami světla vzoru.
TADY JE PRAVDA, ŠEJ’TANE, řekl Rand a s napřaženýma rukama, kolem nichž se mu prostíralo předivo vzoru, udělal další krok vpřed. POKUD SE NEVZDÁME, NEMŮŽEŠ ZVÍTĚZIT. TAK TO JE, ŽE ANO? V TOMTO BOJI NEJDE O VÍTĚZSTVÍ V BITVĚ. ZDOLAT MĚ… NIKDY NEŠLO O TO MĚ PORAZIT. ŠLO O TO MĚ ZLOMIT.
TO SES POKUSIL UDĚLAT S NÁMI SE VŠEMI. TO JE DŮVOD, PROČ SES NÁS OBČAS POKOUŠEL DÁT ZABÍT, ZATÍMCO JINDY JAKO BY TI NA TOM NEZÁLEŽELO. ZVÍTĚZÍŠ, AŽ NÁS ZLOMÍŠ. ALE NEZLOMILS. NEMŮŽEŠ.
Temnota se zachvěla. Nicota se třásla, jako by pukala samotná klenba nebes. Temný vyzývavě vykřikl.
V prázdnotě Rand kráčel dál a temnota se třásla.
POŘÁD MOHU ZABÍJET, zahřměl Temný. POŘÁD JE MOHU VŠECHNY DOSTAT! JÁ JSEM PÁN HROBŮ. PÁN BITVY JE MŮJ. VŠICHNI BUDOU NAKONEC MOJI!
Rand s napřaženou rukou vykročil vpřed. V dlani mu ležel svět, na tom světě světadíl, na světadílu bojiště a na bojišti dvě těla na zemi.
Mat bojoval a po boku mu stál Tam s taseným mečem. Připojili se k nim Karede a Smrtonosná garda, pak Loial a ogierové. Armády tuctu zemí a národů bojovaly a mnozí se k němu připojili, když se hnal přes náhorní plošinu.
Nepřítel měl přesilu tři ku jedné.
Mat bojoval a řval ve starém jazyce. „Za Světlo! Za čest! Za slávu! Za samotný život! “
Zabil jednoho trolloka, pak dalšího. Půl tuctu během několika okamžiků, ale cítil, že bojuje proti samotnému příboji. Kdykoli srazil temnotu, její místo zaujali další. Trolloci, pohybující se ve tmě, osvětlení pouze příležitostnou lucernou nebo hořícím šípem, zabodnutým do země.