Trolloci nebojovali jednotně. Můžeme je zlomit, pomyslel si Mat. Musíme je zlomit! Tohle byla jeho příležitost. Prorazit teď, dokud jsou Šařané omráčení Demandredovým pádem.
SYN BITEV. VEZMU SI HO. VEZMU SI JE VŠECHNY, PROTIVNÍKU. JAKO JSEM SI VZAL KRÁLE NIČEHO.
Krev a zatracenej popel. Co byla ta nicota v jeho hlavě? Mat usekl hlavu jednomu trollokovi a pak si otřel čelo, zatímco Karede a Smrtonosná garda ho na chvilku kryli.
Mat noční bojiště cítil. Bylo zde tolik, tolik trolloků a Šařanů.
„Je jich příliš mnoho!“ vykřikl nedaleko Arganda. „Světlo, zaplaví nás! Musíme se stáhnout! Cauthone, slyšíš mě?“
Dokážu to, říkal si Mat. Já tuhle bitvu můžu vyhrát. Armáda mohla porazit početnějšího nepřítele, ale Mat potřeboval hybnou sílu a vhodnou příležitost. Šťastný hod kostkami.
Rand stál nad vzorem a shlížel na padlé muže v zemi, kde jako by zemřela naděje. „Nedíval ses dost pozorně. V jedné věci se mýlíš. Tak moc se mýlíš…“
Osamělý a zahnaný do kouta se ve skalní puklině choulil chlapec. Děsiví netvoři s noži a tesáky – ztělesnění samotného Stínu – se probíjeli do jeho úkrytu, natahovali se po něm drápy jako nože a rvali mu kůži.
Vyděšený, plačící, krvácející chlapec zvedl zlatý roh ke rtům.
Mat přivřenýma očima sledoval bitvu, která jako by se kolem něj ztlumila.
Tak moc se mýlíš, Šej’tane, zašeptal v Matově mysli Randův hlas.
Pak už ten hlas nebyl v Matově mysli. Zřetelně jej slyšeli všichni na bitevním poli.
Ten, kterého ses mnohokrát pokusil zabít, řekl Rand, ten, který ztratil své království, ten, jemuž jsi všechno vzal…
Zkrvavený od rány mečem v boku se poslední král Malkieru potácivě zvedl na nohy. Lan zvedl ruku do vzduchu a v ní držel za vlasy Demandredovu hlavu, hlavu generála armád Stínu.
Ten muž, zakřičel Rand. Ten muž stále bojuje!
Mat cítil, jak se bojiště utišilo. Všichni stáli zmrazení na místě.
V tu chvíli zazněl jemný, ale mocný zvuk, jasný zlatý tón; jediný dlouhý tón, který obklopil vše. Zvuk rohu, čistý a nádherný.
Mat už ten zvuk kdysi jednou slyšel.
Mellar poklekl vedle Elain a přitiskl jí medailon k hlavě, aby jí zabránil usměrňovat. „Tohle mohlo dopadnout úplně jinak, má královno,“ řekl. „Mělas být povolnější.“
Světlo. Ten žádostivý pohled byl odporný. Pochopitelně jí dal roubík, ale ona mu nedopřála to uspokojení a nerozbrečela se.
Ona si najde cestu, jak z toho ven. Musí ze sebe setřást ten medailon. Jistě, pokud by se jí to povedlo, stále tu byl ten usměrňovač. Ale kdyby se dokázala zbavit medailonu a pak rychle zaútočit…
„Škoda, že ta tvoje mrňavá hlavní kapitánka nežije, aby se mohla dívat,“ řekl Mellar. „Věřím, že ta hlupačka vážně věřila, že je Birgitte z pověstí.“ Elain zaslechla v dálce tichý zvuk. Země se rozechvěla. Zemětřesení.
Pokusila se soustředit, ale dokázala myslet jen na to, že Birgitte měla celou dobu pravdu. Bylo naprosto dobře možné, aby děti zůstaly v bezpečí, jak Min předpověděla, zatímco Elain sama bude mrtvá.
Kolem nich se ze země zvedala bílá mlha jako vinoucí se duše mrtvých.
Mellar náhle ztuhl.
Elain zamrkala a zvedla k němu oči. Z Mellarovy hrudi vpředu trčelo něco stříbřitého. Vypadalo to jako… hrot šípu.
Mellar se obrátil a nůž mu vypadl z prstů. Za ním stála nad svou mrtvolou Birgitte Stříbrný luk, rozkročená nad bezhlavým tělem. Zvedla luk, zářivý jako čerstvě vyleštěné stříbro, a vypustila další šíp, který jako by v letu zanechával světelnou stopu, než zasáhl Mellara do hlavy a přibodl ho k zemi. Příštím výstřelem zabila Mellarova usměrňovače a hrůzopán zemřel po zásahu stříbrného šípu dříve, než mohl něco udělat.
Kolem nich stáli Mellarovi muži jako ochromení a vyjeveně civěli na Birgitte. Šaty, které na sobě měla, doslova zářily. Krátký bílý kabát, široké světle žluté kalhoty a tmavý plášť. Dlouhé zlaté vlasy jí ve složitém copu visely až k pasu.
„Jsem Birgitte Stříbrný luk,“ oznámila Birgitte, jako by chtěla rozehnat pochybnosti. „Valerský roh zazněl a povolal všechny do Poslední bitvy. Hrdinové se vrátili!“
Lan Mandragoran držel zvednutou hlavu jednoho ze Zaprodanců – jejich velitele, který měl být neporazitelný.
Armáda Stínu nemohla nevědět, co se stalo, nikdo z nich, ať stál na bojišti kdekoli. Hlas, který se vynořil odnikud, jim to ohlásil. To, že útočník stojí, zatímco Vyvolený leží mrtvý… to je ohromilo. Vyděsilo.
A pak v dálce zazněl roh.
„Postupujte vpřed!“ zaječel Mat. „Postupujte vpřed!“ Jeho vojsko se divoce vrhlo na trolloky a Šařany.
„Cauthone, co to bylo za zvuk?“ vyptával se Arganda, který doklopýtal k Okovi. Muž měl stále jednu ruku v závěsu a v druhé držel zakrvácený palcát. Kolem Mata bojovali a vrčeli smrtonoši a kosili trolloky.
Mat zaječel a vrhl se do boje. „To byl zatracenej Valerskej roh! Pořád můžeme dneska v noci vyhrát!“
Roh. Kdo na ten zatracený roh zatroubil? Nu, jak se zdá, Mat už není s tou věcí svázaný. Jeho smrt v Rhuideanu musela pouto přetrhnout.
Teď může to břímě nést nějaký jiný hloupý nešťastník. Mat zavyl bojový pokřik, usekl jednomu trollokovi ruku a pak mu probodl hruď. V celé armádě Stínu zavládl při zatroubení rohu zmatek. Trolloci nejblíž Lanovi se jeden přes druhého drali pryč ve snaze uniknout. To znamenalo, že řady trolloků, bojujících na svahu, prořídly a nezůstaly jim žádné zálohy. A vypadalo to, že jim nikdo nevelí.
Myrddraalové stojící poblíž zvedli meče proti vlastním trollokům a pokoušeli se prchající bestie přimět obrátit a bojovat, ale z oblohy se snášely planoucí šípy, vystřelované Dvouříčskými, a zabodávaly se do mizelců.
Tame al’Thore, pomyslel si Mat, zatraceně, já ti pošlu svůj nejlepší pár bot. Světlo mě spal, pošlu. „Ke mně!“ zakřičel Mat. „Všichni jezdci, kteří udrží zbraň, ke mně!“
Mat kopnutím pobídl Oka do cvalu a prodral se mezi trolloky, kteří stále bojovali. Matův útok da! Furykovi Karedemu a jeho pár zbývajícím mužům příležitost ten otvor v trollocké hordě rozšířit. Poté se za Matem vevalila dovnitř celá armáda zbývajících Hraničářů a hrnula se směrem k Lanovi.
Šarská armáda jevila známky oslabení, ale stále pokračovala v útoku, neboť vojenská kázeň nutila vojáky dělat to, co jejich srdce chtěla ukončit. Lanovo vítězství jim bitvu nevyhrálo přímo – nepřátel bylo příliš mnoho – ale bez Demandreda ztratil Stín vedení. Dokonce i na mizelcích byl nedostatek velení znát. Trolloci se začali stahovat a přeskupovat.
Mat s Hraničáři se přehnali přes Výšiny a dorazili k místu, kde stál Lan. Mat seskočil z koně a popadl Lana za rameno ve chvíli, kdy se král Malkieru zapotácel. Lan věnoval Matoví zachmuřený děkovný pohled a pak obrátil oči v sloup, pustil Demandredovu hlavu na zem a začal se hroutit.
Přijel k nim muž v černém kabátě. Mat si neuvědomil, že zde Narišma stále je a bojuje po boku Hraničářů. Kandorský aša’man seskočil z koně, vzal Lana za druhou paži a soustředil se.