Krátké léčení stačilo, aby Lana přivedlo zpátky k vědomí.
„Vytáhni ho na koně, Narišmo,“ přikázal Mat. „Až se dostaneme zpátky k naší armádě, můžeš na něm pracovat dál. Jestli se ti trolloci dole rozhodnou vylézt zpátky na Výšiny, nechci zůstat trčet za nepřátelskými liniemi.“
Vyrazili zpátky na severovýchod, a když zezadu projížděli kolem pravého křídla trolloků, pustili se do něj meči a kopími, což netvory ještě víc vyvedlo z míry. Jakmile se dostali za ně, Hraničáři otočili koně a opět zaútočili přímo na trollockou hordu, která se rozhlížela kolem všemi směry, nejistá, odkud přijde další útok. Mat a Narišma s Lanem ve vleku jeli dál k vlastním zadním liniím. Narišma sundal Malkiera z koně a nechal ho lehnout na zem, aby pokračoval v léčení, zatímco Mat se zastavil, aby se zamyslel nad jejich situací.
Za ním se sbírala mlha. Mata napadla strašlivá myšlenka. Ignoroval děsivou možnost. Valerský roh stále zněl, vzdálený, ale nezaměnitelný zvuk. Světlo, pomyslel si Mat. Zatracený pařezy na bojišti. Kdo na něj zatroubil? Která strana?
Tvořila se mlha, jako když ze země po bouři vylézají žížaly. Shlukla se do dmoucího se mračna, bouřkového mraku na zemi, a po ní se hnala těla na koních. Postavy z pověstí. Buad z Albhainu, majestátní jako kterákoli královna. Amaresu se zvednutým zářícím mečem. Hend Kovář, s tmavou kůží, kladivem v jedné a bodcem v druhé ruce.
V čele hrdinů jela mlhou nějaká postava. Artuš Jestřábí křídlo, vysoký a majestátní, s orlím nosem, jel se Spravedlností, svým mečem, přehozeným přes rameno. Přestože jej zbytek té asi stovky hrdinů následoval, jeden se jako mlžná čára oddělil a tryskem odjel. Mat na toho jezdce dobře neviděl. Kdo to byl a kam tak rychle jel?
Mat si narazil klobouk hlouběji do čela a pobídl Oka na setkání se starodávným králem. Myslím, že jestli se mě pokusí zabít, uvažoval Mat, budu vědět, která strana ho přivolala. Mat si přehodil ašandarei přes sedlo. Mohl bojovat s Artušem Jestřábí křídlo? Světlo, mohl kdokoli porazit jednoho z hrdinů rohu?
„Zdravím, Jestřábí křídlo,“ zavolal Mat.
„Hráči,“ odvětil Jestřábí křídlo. „Starej se lépe o to, co ti bylo určeno. Téměř jsem se obával, že k tomuto boji nebudeme povoláni.“
Mat vydechl úlevou. „Zatracenej popel, Jestřábí křídlo! Nemusels to tak protahovat, ty zatracenej kozomilče. Takže bojujete za nás?“
„Samozřejmě, že bojujeme za Světlo,“ řekl Jestřábí křídlo. „Nikdy bychom nebojovali za Stín.“
„Ale mně řekli…“ začal Mat.
„Řekli ti to špatně,“ prohlásil Jestřábí křídlo.
„Kromě toho,“ dodal se smíchem Hend, „kdyby nás druhá strana dokázala přivolat, byl bys teď mrtvý!“
„Já jsem umřel,“ řekl Mat a promnul si jizvu na krku. „Zjevně si mě ten strom vyžádal.“
„Ne strom, Hráči,“ řekl Jestřábí křídlo. „To bylo jindy, nemůžeš si to pamatovat. Je to vhodné, protože ti v obou případech zachránil život Luis Therin.“
„Nezapomeň na něj,“ obořila se na něj Amaresu. „Viděla jsem tě mumlat, že se bojíš jeho šílenství, ale neustále zapomínáš, že každý tvůj nádech, každý krok, který uděláš, je jen díky jeho shovívavosti. Drak Znovuzrozený ti daroval život. Dvakrát.“
Krev a zatracenej popel. Dokonce i mrtvá ženská s ním zacházela jako Nyneiva. Kde se to učily? Byly to nějaké tajné hodiny?
Jestřábí křídlo kývl k něčemu poblíž. Randův prapor; Dannil ho stále držel zvednutý. „Přijíždíme sem, abychom se shromáždili pod tímto praporem. Díky němu pro tebe můžeme bojovat, Hráči, a protože tě Drak vede – přestože to dělá z dálky. To stačí.“
„No,“ řekl Mat s pohledem upřeným na prapor. „Řek bych, že když už jste tady, můžete teď bojovat v bitvě. Já svý muže stáhnu.“
Jestřábí křídlo se zasmál. „Myslíš, že naše stovka může vybojovat celou bitvu?“
„Jste zatracení hrdinové rohu,“ prohlásil Mat. „Tohle děláte, ne?“
„Můžeme být poraženi,“ řekla pěkná Blaes z Matučinu a dotančila s koněm vedle Jestřábího křídla. Tuon se nemohla zlobit, když se trochu podívá na hrdinku, ne? Čekalo se, že na ně lidé budou zírat. „Když budeme těžce zranění, budeme se muset stáhnout a uzdravit ve světě snů.“
„Stín ví, jak nás zneschopnit,“ dodal Hend. „Svaž nám ruce a nohy a nebudeme moct v bitvě nijak prospět. Nezáleží na tom, že je člověk nesmrtelný, když se nemůže hýbat.“
„Můžeme bojovat zdatně,“ řekl Jestřábí křídlo Matovi. „A půjčíme ti svoji sílu. Toto není jen naše válka. Jsme jen jednou její součástí.“
„Zatraceně skvělý,“ řekl Mat. Roh stále zněl. „Tak mi pověz tohle. Když jsem na tu věc nezatroubil já, a neudělal to ani Stín… tak kdo?“
Silné trolločí drápy rozsekly Olverovi paži. S pevně zavřenýma očima, z nichž proudily slzy, uvězněný v malé puklině ve skalním výběžku, nepřestával troubit na roh.
Je mi to líto, Mate, pomyslel si, když ruka porostlá tmavou srstí hrabala po rohu. Jiná ho popadla za rameno a drápy se zaryly tak hluboko, až Olverovi začala po paži stékat krev.
Vyrvali mu roh z rukou.
Je mi to líto!
Trollok Olvera trhnutím vytáhl.
Pak ho pustil.
Omámený Olver sletěl na zem a pak vyskočil, když mu do klína spadl roh. Popadl ho, třásl se a mrkáním vyháněl z očí slzy.
Nad ním vřely stíny. Vrčely. Co se to dělo? Olver opatrně zvedl hlavu a zjistil, že někdo stojí rozkročený nad ním. Postava bojovala jako blesk, čelila tuctu trolloků najednou a její hůl vířila při obraně všemi směry.
Olver zahlédl mužovu tvář a zatajil se mu dech. „Noale? “
Noal udeřil jednoho z trolloků do ruky a přiměl couvnout a pak zalétl pohledem k Olverovi a usmál se. Přestože stále vypadal staře, z očí mu zmizela únava, jako by z něj sňali těžké břímě. Nedaleko stál bílý kůň se zlatým sedlem a otěžemi, nejskvostnější zvíře, jaké kdy Olver viděl.
„Noale, říkali, žes umřel!“ vykřikl Olver.
„Umřel,“ potvrdil Noal a pak se zasmál. „Vzor se mnou ještě neskončil, synku. Zatrub na roh. Hrdě na něj zatrub, Trubači!“
Olver to udělal a troubil na roh, zatímco Noal bojoval s trolloky v malém kruhu kolem Olvera. Noal. Noal byl jedním z hrdinů rohu! Dusot kopyt cválajících koní ohlašoval další, kteří přijížděli zachránit Olvera před zplozenci Stínu.
Náhle Olver pocítil hřejivé teplo. Ztratil tolik lidí, ale jeden z nich… jeden… se pro něj vrátil.
KAPITOLA 40
Vlčí bratr
Elainini věznitelé ohromeně zírali na Birgitte a Elain využila příležitosti a vyškubla se jim. Převalila se na kolena; kvůli těhotenství byla nemotorná, ale stěží neschopná. Medailon, který jí Mellar tiskl k tělu, sklouzl na zem a Elain nalezla zářící saidar, který čekal, až ho uchopi. Naplnila se silou a chytila se za břicho.
Její děti se hýbaly. Elain spředla proudy vzduchu a srazila své věznitele dozadu. Elainini gardisté, kteří se znovu vzchopili, prorazili mezi Mellarovými vojáky. Pár se jich při pohledu na Birgitte zastavilo.
„Bojujte dál, kozí dcery a syni!“ zaječela Birgitte, zatímco střílela po žoldnéřích. „Možná jsem mrtvá, ale pořád jsem váš zatracený velitel, a vy budete poslouchat rozkazy!“