To je přimělo k činům. Stoupající mlha se vinula vpřed a zakrývala bojiště. Zdálo se, jako by ve tmě slabě zářila. Elainino usměrňováni, Birgittin luk a práce jejích gardistů během několika okamžiků obrátily Mellarovy žoldnéře na útěk.
Když prchali pryč, Birgitte šest z nich sestřelila.
„Birgitte,“ řekla Elain a z očí jí tekly slzy. „Je mi to líto.“
„Líto?“ Birgitte se k ní obrátila. „Líto? Proč truchlíš, Elain? Mám všechno zpátky! Paměť se mi vrátila.“ Zasmála se. „Je to úžasné. Nevím, jaks to se mnou těch posledních pár týdnů dokázala vydržet. Fňukala jsem víc než děcko, které si právě zlomilo oblíbený luk.“
„Já… Světlo.“ Elainino nitro jí stále říkalo, že přišla o strážce, a bolest přetrženého pouta se neřídila rozumem. Nezáleželo na tom, že Birgitte stojí před ní. „Možná bych se s tebou měla zase spojit?“
„Nefungovalo by to,“ řekla Birgitte a odmítavě mávla rukou. „Jsi zraněná?“
„Jenom moje pýcha.“
„To máš štěstí, ale ještě větší, že roh zazněl v tu pravou chvíli.“
Elain přikývla.
„Připojím se k ostatním hrdinům,“ řekla Birgitte. „Ty zůstaň tady a dej se do pořádku.“
„Tohle ať shoří,“ prohlásila Elain a přinutila se vstát. „Teď se nebudu zatraceně držet zpátky. Děti jsou v pořádku. Pojedu.“
„Elain…“
„Moji vojáci si myslí, že jsem mrtvá,“ řekla Elain. „Naše řady se hroutí, naši muži umírají. Musejí mě vidět, aby věděli, že pořád máme naději. Nebudou vědět, co ta mlha znamená. Jestli kdy svoji královnu potřebovali, je to teď. Teď mi v návratu nezabrání nic než samotný Temný.“
Birgitte se zamračila.
„Už nejsi můj strážce,“ řekla Elain. „Ale pořád jsi moje přítelkyně. Pojedeš se mnou?“
„Paličatý troubo.“
„Já nejsem ta, kdo právě odmítl zůstat mrtvý. Společně?“
„Společně,“ přikývla Birgitte.
Aviendha se zastavila a zaposlouchala se do nového vytí. To neznělo tak úplně jako vlci.
Bouře u Šajol Ghúlu neustávala. Nevěděla, která strana vítězí. Všude ležela těla, některá roztrhaná vlky, z jiných se stále kouřilo po útocích jediné síly. Bouřící vítr běsnil v poryvech, ačkoli nepršelo, a přes Aviendhu se přelévaly vlny prachu a štěrku.
Cítila z Jámy smrti usměrňování, ale podobalo se tichému pulzování, na rozdíl od bouře při očištění. Rand. Je v pořádku? Co se tam děje?
Bílá mračna, přivolaná hledačkami větru, pěnila mezi inkoustově černými mraky nad nimi, a společně vířily nad vrcholem hory v mohutném svíjejícím se vzoru. Podle toho, co se o hledačkách větru doslechla – ustoupily vzhůru po Šajol Ghúlu na římsu vysoko nad vstupem a stále pracovaly s Větrnou mísou – se právě nacházely v přelomovém okamžiku. Více než dvě třetiny z nich se zhroutily vyčerpáním. Bouře brzy vše pohltí.
Aviendha se plížila vírem a pátrala po zdroji toho vytí. Teď, když Rafela odešla, aby se přidala k poslednímu místu odporu Dračích spřísahanců před jeskyní, neměla Aviendha s sebou žádní další usměrňovače, s nimiž by se spojila. Tady v údolí se různé skupiny navzájem zabíjely a přesouvaly sem a tam. Děvy, moudré, siswai’aman, trolloci, mizelci. A vlci; těch už se do bitvy zapojily stovky. Také zde byli nějací Domanci, Tairenové a Dračí spřísahanci – přestože většina jich bojovala na stezce vedoucí nahoru k Randovi.
Něco s tichým zpěvem dopadlo vedle ní na zem a ona bez přemýšlení udeřila. Draghkar vzplál jako větévka vysušená stovkou dní na slunci. Zhluboka se nadechla a rozhlédla se. Vytí, Stovky a stovky vyjících hlasů.
Rozběhla se údolím směrem k nim. V tu chvíli se z prašných stínů někdo vynořil, šlachovitý muž s šedými vousy a zlatýma očima. Doprovázela jej malá smečka vlků. Podívali se na ni a pak se znovu obrátili směrem, kterým měli namířeno.
Aviendha se zastavila. Zlaté oči.
„Hej, ty, kdo běžíš s vlky!“ zavolala na muže. „Přivedli jste s sebou Perrina Aybaru?“
Muž ztuhl. Choval se jako vlk, obezřetný, ale nebezpečný. „Znám Perrina Aybaru,“ zavolal na ni, „ale není se mnou. Loví na jiném místě.“
Aviendha přišla k muži blíž. Ostražitě ji sledoval a několik jeho vlků zavrčelo. Nezdálo se, že jí nebo jejímu druhu věří o moc víc než trollokům.
„Tahle nová vytí,“ překřičela vítr, „patří tvým… přátelům?“
„Ne,“ odpověděl muž a jeho oči získaly nepřítomný výraz. „Ne, už ne. Jestli víš o nějakých ženách, které umějí usměrňovat, Aielanko, měla bys je hned přivést.“ Rozběhl se směrem ke zvukům a jeho smečka s ním.
Aviendha ho následovala. Udržovala si od vlků odstup, ale jejich smyslům důvěřovala více než svým. Dorazili k nízké vyvýšenině v údolí, kde občas vídávala Ituraldeho, když ji využíval k dohledu nad obranou průsmyku.
Z průsmyku se valily desítky tmavých těl. Černí vlci velcí jako malí koně. Plavně běželi přes kamení, a přestože na ně neviděla, Aviendha věděla, že za sebou v kamenech zanechávají roztavené otisky.
Na temnější tvary zaútočily stovky vlků a skákaly jim na záda, ale tmaví je shazovali. Nezdálo se, že by to příliš k něčemu bylo.
Muž s vlky zavrčel.
„Temní psi?“ zakřičela Aviendha.
„Ano,“ zařval, aby ho přes hluk bouře bylo slyšet. „Tohle je divoká štvanice toho nejhoršího druhu. Tyhle nepřemůžou zbraně smrtelníků. Kousnutí obyčejných vlků jim neublíží, ne trvale.“
„Tak proč bojují?“
Vlčí bratr se zasmál. „Proč kdokoli z nás bojuje? Protože se musíme pokusit nějak vyhrát! Běž! Přiveď Aes Sedai nebo nějaké z těch aša’manů, jestli je dokážeš najít! Tihle tvorové se přes vaše armády převalí stejně snadno jako vlna přes oblázky!“
Muž se rozběhl ze svahu a jeho vlci se k němu připojili. Chápala, proč bojují. Možná nedokáží temné psy zabít, ale mohou je zpomalit. A to zde představovalo jejich vítězství – získat Randovi dost času na to, aby udělal, co musí.
Znepokojeně se obrátila a rozběhla se sehnat ostatní. Náhle se zastavila, když nedaleko ucítila mocnou usměrňovačku, vládnoucí saidarem. Prudce se otočila a zahleděla ke zdroji tohoto pocitu.
Graendal byla tam, vpředu nad ní, stěží viditelná. Klidně sesílala smrtící tkaniva do řad obránců Kamene. Posbírala skupinku žen – Aes Sedai, moudré a pár stráží. Ženy klečely kolem ní a vzhledem k tomu, jak silná tkaniva sesílala, jí určitě dodávaly sílu.
Její stráž tvořili čtyři Aielové s černými, nikoli rudými závoji. Nepochybně pod nátlakem. Aviendha zaváhala. Co temní psi?
Musím tuhle příležitost využít, pomyslela si. Spředla tkanivo a vystřelila k obloze paprsek modrého světla – znamení, na kterém se s Amys a Kadsuane dohodly.
To samozřejmě Graendal upozornilo. Zaprodankyně se k Aviendze otočila a mrštila po ní ohněm. Aviendha uskočila a převalila se. Vzápětí se objevil štít a pokusil se Aviendhu odříznout od zdroje. Zoufale do sebe skrz brož ve tvaru želvy natáhla tolik jediné síly, kolik dokázala udržet. Odříznout ženu štítem bylo jako snažit se nůžkami přestřihnout provaz – čím byl provaz tlustší, tím složitější bylo ho přestřihnout. V tomto případě do sebe Aviendha natáhla dost saidaru, aby štít odrazila.
Se zaťatými zuby spřádala vlastní tkaniva. Světlo, neuvědomila si, jak je unavená. Málem uklouzla a hrozilo, že nad prameny jediné síly ztratí kontrolu.