Silou vůle je zarazila na místo a vypustila tkanivo vzduchu a ohně, přestože věděla, že mezi zajatci jsou její přátelé a spojenci.
Raději by zemřeli, než aby se nechali využívat Stínem, řekla si v duchu, zatímco uhýbala dalšímu útoku. Půda kolem ní vybuchla a ona se vrhla na zem.
Ne. Zůstaň v pohybu.
Aviendha vyskočila na nohy a rozběhla se. To jí zachránilo život, protože za ní začaly pršet blesky, jejichž síla ji znovu srazila na zem.
Když se zvedla, krvácela z několika šrámů na pažích, ale začala spřádat. Musela toho nechat, když se k ní přiblížilo složité tkanivo. Nátlak. Kdyby ji zachytilo, Aviendha by se stala dalším z ženiných otroků a byla by nucena propůjčit svou sílu ke svrženi Světla.
Aviendha do půdy před sebou spředla zemi a vytrhla nahoru úlomky skály, prach a kouř. Pak se odvalila pryč, našla si prohlubeň v zemi a opatrně vyhlédla ven. Zadržela dech a neusměrňovala.
Poryvy větru odfoukly úlomky a prach, kterými odvedla pozornost. Graendal váhavě postávala uprostřed bojiště. Nedokázala Aviendhu, která na sebe už předtím vložila tkanivo, jež maskovalo její schopnost, vycítit. Kdyby usměrnila, Graendal by to zjistila, ale když to neudělá, bude v bezpečí.
Graendalini aielští otroci se se zahalenými závoji vydali vpřed a pátrali po Aviendze. Ta byla v pokušení okamžitě usměrnit a ukončit jejich život. Každý Aiel, kterého znala, by jí za to poděkoval.
Zarazila se; nechtěla se prozradit. Graendal byla příliš silná. Nemohla se té ženě postavit sama. Ale když počká…
Na Graendal zaútočilo tkanivo vzduchu a ducha a pokusilo se ji odříznout od zdroje. Žena zaklela a prudce se obrátila. Dorazily Kadsuane a Amys.
„Bojujte! Bojujte za Andor a královnu!“
Elain s vlajícími vlasy cválala nyní zmatenými řadami pikenýrů a křičela hlasem, zesíleným pomocí síly. Nad hlavou držela meč, přestože jen Světlo vědělo, co by dělala, kdyby byla nucena se jím rozmáchnout.
Muži se za ní otáčeli. Některé z nich přitom zabíjeli trolloci. Bestie se prodíraly obranou a vychutnávaly si prolomené řady a masakr.
Moji lidé už zašli příliš daleko, pomyslela si Elain. Světlo. Moji ubozí vojáci. Příběh, který se před ní odvíjel, vyprávěl o smrti a zoufalství. Andorské a cairhienské pikenýrské útvary se rozložily poté, co utrpěly strašlivé ztráty; nyní muži bojovali v malých hloučcích, mnozí se rozprchli a drali se pryč, aby si zachránili život. „Bojujte!“ křičela Elain. „Stůjte při své královně!“
Další muži přestávali utíkat, ale do boje se nevraceli. Co udělat?
Bojovat.
Elain zaútočila na trolloka. Použila meč, navzdory tomu, že si jen před pár okamžiky myslela, že s ním nebude vůbec umět zacházet. Neuměla. Trollok s kančí hlavou se zatvářil skutečně překvapeně, když se jím do něj pustila.
Naštěstí tu byla Birgitte a netvora, který se po Elain rozmáchl, střelila to ruky. To Elain zachránilo život, ale stejně jí to nedovolilo tu proklatou věc zabít. Její kůň, kterého si půjčila od jednoho z gardistů, poskakoval kolem a bránil trollokovi ji srazit, zatímco ona se ho snažila bodnout. Její meč se nehýbal směrem, kterým chtěla. Jediná síly byla mnohem vytříbenější zbraň. Když bude muset, použije ji, ale v tuto chvíli by raději bojovala.
Nemusela se snažit dlouho. Obklopili ji vojáci, bestii zabili a ubránili ji před dalšími čtyřmi, které na ni vyrazily. Elain si otřela čelo a ustoupila.
„Co to bylo?“ zeptala se Birgitte, když k ni dojela, a pak vystřelila na trolloka dřív, než mohl jednoho z vojáků zabít. „Ratliffovy drápy, Elain! Myslela jsem, že už jsem z té tvojí hlouposti viděla všechno.“
Elain zvedla meč. Muži poblíž začali křičet. „Královna žije!“ ječeli. „Za Světlo a Andor! Stůjte při královně!“
„Jak by ses cítila,“ řekla Elain tiše, „kdybys viděla svoji královnu, jak se snaží mečem zabít trolloka, zatímco ty utíkáš?“
„Cítila bych, že je zatraceně nutný se přestěhovat do jiný země,“ obořila se na ni Birgitte a vystřelila další šíp, „nějaký, kde nevládnou lidi s pudinkem místo mozku.“
Elain ohrnula nos. Birgitte si může vykládat, co chce, ale zabralo to. Oddíl, který shromáždila, se začal zvětšovat jako kus droždí, roztahoval se na obě strany a vytvářel bitevní linii. Stále držela meč nad hlavou, křičela a – po chvilce váhání – spředla tkanivo, které ve vzduchu nad ní vytvořilo velkolepý andorský prapor, červeného lva, který prozářil noc.
To k ní přitáhne útok Demandreda a jeho usměrňovačů, ale muži potřebovali maják. Útoky bude odrážet, až přijdou.
Nepřišly a ona projížděla kolem bitevních linií a křičela slova, která mužům dodávala naději. „Za Světlo a Andor! Vaše královna žije! Stůjte a bojujte!“
Mat se se zbytky kdysi ohromné armády hnal přes vrcholek Výšin na jihozápad. Trolloci se nakupili vlevo před ním, šarská armáda stála před ním vpravo. Nepřátelům čelili hrdinové, Hraničáři, Karede a jeho muži, ogierové, lučištníci z Dvouříčí, bělokabátníci, Ghealdaňané a Mayenerové, žoldnéři, Tinna a její Dračí spřísahanci z řad uprchlíků. A Banda Rudé ruky. Jeho vlastní muži. V těch vzpomínkách, které nepatřily jemu, si vzpomínal na to, jak vedl mnohem velkolepější armády. Armády, které nebyly roztříštěné, jen napůl vycvičené, zraněné a vyčerpané. Ale Světlo mu pomoz, nikdy necítil takovou pýchu. Navzdory všemu, co se stalo, jeho muži spustili válečný pokřik a s novým odhodláním se vrhli do bitvy.
Demandredova smrt poskytla Matovi příležitost. Cítil, jak se vojsko valí, a skrze něj proudil onen instinktivní rytmus bitvy. Toto byl okamžik, na který čekal. To byla karta, na kterou musí vsadit všechno, co má. Nepřítel měl stále přesilu deseti ku jedné, ale šarská armáda, trolloci a mizelci neměli velitele. Žádného generála, který by je vedl. Různé útvary podnikaly protichůdné akce, jak se nejrůznější mizelci či hrůzopáni snažili vydávat rozkazy.
Na ty Šařany si budu muset dávat pozor, pomyslel si Mat. Budou mít generály, kteří se můžou ujmout velení.
V tuto chvíli ale musel tvrdě a vší silou udeřit. Vytlačit trolloky a Šařany z Výšin. Dole pod nimi trolloci vyplnil koridor mezi bažinami a Výšinami a tvrdě tlačili na obránce u řeky. Elainina smrt byla lež. V jejích jednotkách zavládl zmatek – přišli o víc než třetinu vojáků – ale právě když se je trolloci chystali rozdrtit, vjela mezi ně a dala je dohromady. Nyní jako zázrakem drželi řady, přestože byli zatlačeni hluboko na šajnarské území. Ať už s Elain nebo bez ní však nemohli odolávat o mnoho déle; stále více a více pikenýrů v předních řadách bylo zaplavováno, po celém bojišti umírali vojáci a její jezdectvo a Aielové se stále větší námahou zuřivě bojovali, aby nepřítele zadrželi. Světlo, jestli se mi podaří vytlačit Stín z těchhle zatracených Výšin do těch bestií dole, budou o sebe vzájemně zakopávat!
„Urozený pane Cauthone!“ vykřikla Tinna nedaleko od něj. V sedle zvedla zakrvácený oštěp a ukázala na jih.
Směrem k řece Erinin zářilo v dálce světlo. Mat si otřel čelo. Co to…
Průchody na obloze. Tucty, a jimi proudili letící to’raken s lucernami. Na trolloky mezi Výšinami a bažinami se snesl ohnivý déšť šípů; to’raken, nesoucí lučištníky, prolétali ve formaci nad brodem a prostorem za ním.
Přes hluk bitvy Mat slyšel zvuky, z nichž nepřátelům musela tuhnout krev v žilách; stovky, možná tisíce rohů troubením svolávaly do války; bouře bubnů v jednotném, stále hlasitějším a hlasitějším rytmu; a tmou se k výšinám Polov pomalu přibližovalo bušení nohou postupující armády, lidí i zvířat. V temnotě před úsvitem je nikdo neviděl, ale všichni na bitevním poli věděli, co jsou zač.