Stejné rozkazy Logain zakřičel na další skupinu aša’manů. Androl sledoval, jak odchází, a Pevara cítila jeho nespokojenost.
„Jestli je to žezlo angrial nebo sa’angrial,“ řekl Emarin, „mohlo by se nám vážně hodně hodit.“
„Možná,“ odvětila Pevara. „Myslím, že chránit ty draky je důležitější než získat to žezlo. Přísahám, že na tom troubení rohu je něco zvláštního. Teď bychom měli útočit, ne pátrat po kořisti…“
„To můžou udělat ostatní aša’manové,“ řekl Androl. „My nemusíme.“
„Cože?“ zamračil se Kanler. „Neuposlechneš rozkaz?“
„Ne,“ řekl Androl. „Řekl, že se to týká těch, co nemají jiné rozkazy. My máme. Na začátku bitvy nám řekl, abychom hledali Taimovy poskoky a postarali se o ně.“
„Nejsem si jistý, že si ten rozkaz pamatuje, Androle,“ ozval se Emarin a promnul si bradu. „A nevím, jestli, i kdyby si ho pamatoval, by chtěl, abychom se jím teď řídili. Zdá se, že mu o to žezlo hodně jde.“
„Ale stejně nám ten rozkaz dal,“ prohlásil Androl.
„Androle,“ řekl Kanler a dřepl si. „Jsem tak utahanej, že i kdybych chtěl, sotva bych měl dost síly tě proklít. Žádný tady z mládenců nevypadá líp a tobě dá práci otevřít i malý průchod. Jak se můžeme postavit Mišrailovi a ostatním?“
Androl svraštil čelo, ale neměl co namítnout. Nicméně Pevaru něco napadlo. Možná způsob, jak něčeho dosáhnout, i když jsou vyčerpaní…
Androl ožil, rozevřel oči a pak se zazubil „Jsi génius, Pevaro.“
„Děkuju ti,“ řekla upjatě. „Kanlere, zvedni se. Vsadím se s vámi, oč chcete, pánové, že Taimovy muže najdeme, jak se snaží zničit draky. Budeme pro ně mít malé překvapení…“
To je ale pěkná šlamastyka.
Moghedien kopla do Demandredovy mrtvoly. Ležela zde opuštěná, zatímco Šařané odešli bojovat s Cauthonovou armádou a pomstít svého vůdce.
Demandred. Ten hlupák se nechal rozptýlit. Když jste se příliš soustředili na osobní zášť nebo jste se zapletli s červy, s nimiž jste pracovali… nu, Demandred dostal, co si zasloužil. Smrt a nejspíš věčný trest z rukou Velikého pána.
Nyní, když byl Demandred skutečně mrtvý, natáhla se pro jedinou sílu – a našla něco jiného. Zářící řeku, desetkrát mocnější a desetkrát lahodnější. Když tolik z Vyvolených padlo, Veliký pán se jí otevřel. Přežití bylo skutečně nejlepším způsobem, jak mu prokázat svou hodnotu.
To dramaticky změnilo její plány. Nejprve spálila Demandredovu mrtvolu na prach. Pak rychle spředla zrcadlovou masku – ach, jak byla pravá síla sladká – a změnila svůj vzhled, aby vypadala jako Demandred. Vždy se ujistila, že dokáže napodobit ostatní Vyvolené. Demandred bude těžký, neboť se v poslední době tolik změnil, ale ona dávala dobrý pozor. Nikoho, kdo by se jí dotkl, by to neošálilo; bude opatrná.
V přestrojení pak odcestovala k zadním řadám šarské armády, bojující s Cauthonovými jednotkami. Tady byly záložní oddíly, které čekaly na přesun vpřed, stejně jako zásobovací vozy a část raněných.
Při pohledu na ni přestali Šařané, kteří třídili zásoby, pracovat. Zírali s otevřenou pusou. Připravovali se na útěk z bojiště. Tak jako každý si uvědomovali, že se do boje zapojilo obrovské seančanské vojsko. Všimla si, že v této skupině je hrstka ajjadů – pokud viděla, pouze tři. Dvě ženy s tetováním a umouněný mužský usměrňovač, který jim seděl na bobku u nohou. Většina ostatních byla zabita v boji s Aes Sedai.
Seančané. Při pomyšlení na ně a tu jejich panovačnou císařovnu se Moghedien sevřely vnitřnosti. Až Veliký pán zjistí, jak to zpackala…
Ne. Poskytl jí pravou sílu. Moghedien přežila ostatní, a nyní záleželo pouze na tom. Neviděl všude a nejspíš ještě nevěděl, že byla odhalena. Jak ta holka prohlédla její přestrojení? Nemělo to být možné.
Někdo ji musel zradit. Nicméně s Demandredem v průběhu bitvy úzce spolupracovala, a přestože nikdy nebyla tak dobrý taktik jako on – to nikdo z Vyvolených, možná s výjimkou Sammaela – rozuměla bitvě natolik, aby se mohla ujmout velení. Vůbec k tomu neměla chuť, neboť ji to vystavovalo způsobem, který se jí nelíbil. Ale zoufalé časy si žádají zoufalé činy.
A když o tom uvažovala, napadlo ji, že se pro ni události vyvíjejí docela dobře. Demandred padl, poražený vlastní pýchou. M’Hael, ten povýšenec, byl také mrtvý – a příhodně dostal z bojiště vůdkyni Aes Sedai. Moghedien stále měla podstatnou část Demandredových zplozenců Stínu a nějaké hrůzopány, část černých adžah a tucet obrácených mužů, které s sebou přivedl M’Hael.
„To není on!“ řekl starší muž v rouchu šarského mnicha. Ukázal na Moghedien. „To není náš Divoký! Je to…“
Moghedien ho spálila na uhel.
Když se jeho kosti sesypaly na hromádku, mimoděk si vzpomněla, že jí její vyzvědači hlásili, že Demandred měl toho staříka v oblibě. „Raději zemřít, starce,“ řekla mrtvole Demandredovým hlasem, „než žít a nařknout toho, kohos měl milovat. Ještě někdo jiný mě chce zapřít?“
Šařané mlčeli.
„Ajjadové,“ oslovila Moghedien trojici, „viděli jste mě vytvářet tkaniva?“
Obě ženy i špinavý muž zavrtěli hlavou.
„Zabíjím bez tkaniv,“ řekla Moghedien„ jen já, váš Divoký, jsem to mohl udělat.“
Když lidé skláněli hlavy, musela si připomenout, že se dokonce ani v okamžiku vítězství nemá usmívat. Demandred byl vždy vážný. Lidé padali na kolena a Moghedien musela násilím potlačit radost. Ano, Demandred tady odvedl dobrou práci, a nechal jí na hraní armádu celého národa. Tohle šlo vážně dobře!
„Zabíječi draků,“ řekla klečící ajjadka. Ona brečela! Tihle Šařané byli takoví slaboši. „Viděli jsme, žes padl…“
„Jak bych mohl padnout? Máte přece svá proroctví?“
Ženy si vyměnily pohled. „Říkají, že budeš bojovat, Zabíječi draků,“ řekla žena. „Ale…“
„Sežeň ze zadních řad pět pěstí trolloků,“ přikázala Moghedien, která se obrátila na velitele záloh, „a pošli je proti proudu řeky k ruinám.“
„K ruinám?“ zeptal se muž. „Tím směrem jsou jenom caemlynští uprchlíci.“
„Přesně tak, ty hlupáku. Uprchlíci – děti, starci, ženy, které hledají mrtvé. Nemůžou se bránit. Řekni troilokům, ať je začnou masakrovat. Naši nepřátelé jsou slabí; takový útok je přinutí se oddělit a chránit ty, které by skuteční válečníci prostě nechali zemřít.“
Generál přikývl a ve tváři se mu objevil uznalý výraz. Přijal ji jako Demandreda. Dobře. Odběhl pryč, aby vydal rozkaz.
„A teď,“ pokračovala Moghedien, zatímco v dálce stříleli draci, „proč žádný z vás ajjadů nešel vyřadit tyhle zbraně z boje?“
Ajjadská žena, klečící před Moghedien, sklopila hlavu. „Nezbývá nám ani tucet ajjadů. Divoký.“
„Máš chabé výmluvy,“ řekla Moghedien, která uslyšela, že se výbuchy utišily. Možná že někdo ze zbývajících M’Haelových hrůzopánů problém draků právě vyřešil.
Šarský velitel rázoval přes bojiště k jednomu z myrddraalů a Moghedien cítila, jak ji svědí kůže. Nesnášela se takhle vystavovat. Měla se ukrývat ve stínech a velení v bitvách přenechat jiným. Nicméně nikdy nedovolí, aby se o ní říkalo, že když si to situace žádala, ona byla příliš vyděšená, než aby šla a…
Za ní se otevřel průchod a několik Šařanů zaječelo. Moghedien se prudce otočila a vytřeštila oči, když upřela pohled na místo, které vypadalo jako temná jeskyně. Z ní mířili draci.
„Pal!“ zaječel něčí hlas.