„Zavřete průchod!“ vykřikl Talmanes a portál zmizel.
„Tohle byl jeden z nápadů urozenýho pána Mata, ne?“ zaječel Daerid, který stál vedle Talmanese, zatímco ostatní znovu nabíjeli draky. Oba měli v uších vosk.
„Co myslíš?“ odpověděl mu stejným jekotem Talmanes.
Když byli draci při střelbě zranitelní, co jste udělali? Stříleli jste z nich z úkrytu.
Neald otevřel před draky další průchod a Talmanes se usmál. Skutečnost, že mnoho dračích vozů bylo příliš rozbitých, než aby mohly jezdit, neměla význam, když jste před nimi mohli otevřít průchod a namířit je, kam jste chtěli.
Tento průchod se otevřel na několik pěstí trolloků, zapojených do zuřivé bitvy s bělokabátníky. Několik zplozenců Stínu stočilo k drakům vyděšený pohled.
„Pal!“ zařval Talmanes a ještě mávl rukou pro případ, že by ho někteří z mužů neslyšeli.
Draci vypustili na trolloky smrtící bouři, následoval zpětný ráz, jeskyně se naplnila kouřem a do Talmanesových ucpávek v uších bušily odrážející se zvuky výbuchů. Salva zasáhla trolloky z boku, smetla je z cesty a zanechala po sobě roztrhaná umírající těla. Nedaleko stojící bělokabátníci jásali a mávali meči.
Neald zavřel průchod a drakonýři znovu nabili zbraně. Neald pak nad nimi vytvořil další průchod, aby z jeskyní odvětral kouř a vypustil ho ven někam daleko.
„Ty se usmíváš?“ zeptal se Daerid.
„Ano,“ odpověděl Talmanes spokojeně.
„Krev a zatracenej popel, urozený pane Talmanesi… ten výraz na tobě vypadá děsivě.“ Daerid zaváhal. „Asi bys to měl dělat častěji.“
Talmanes se zazubil, zatímco Neald otevřel další průchod na místo na pahorku Dašar, kde stála Aludra s dalekohledem a zvědy a vybírala jejich další cíl. Zakřičela průchodem místo, Neald přikývl a připravili se k dalšímu výstřelu.
KAPITOLA 42
Nemožnosti
Aviendha měla pocit, jako by samotný svět praskal, rozpadal se, byl pohlcován.
Blesky, dopadající do údolí Šajol Ghúlu, už nikdo neovládal. Ani hledačky větru, ani nikdo jiný. Zabíjely zplozence Stínu i obránce. Nepředvídatelné. Vzduch byl cítit ohněm, spáleným masem a ještě něčím jiným – výraznou, čistou vůní, v níž začala poznávat vůni úderu blesku.
Aviendha se pohybovala jako sám točící se vítr a pokoušela se udržet náskok před Graendal, která po ní metala jeden prut doběla rozžhaveného odřivousu za druhým. S každou ránou se země otřásla. Po kamenech se na všechny strany táhly černé čáry.
Obránci údolí byli už téměř poraženi. Ti lidé, kteří neustoupili až úplně dozadu ke stezce vzhůru na horu, byli masakrováni temnými psy. Země se zachvěla a Aviendha klopýtla. Nedaleko ní se z rozbouřeného stínu oddělila skupina vrčících trolloků. Netvoři si jí nevšimli, ale obrátili se a zaútočili na něco jiného… Na jiné trolloky? Bojovali mezi sebou.
Nepřekvapilo ji to. Nebylo neobvyklé, že se trolloci, které bezocí neměli pevně v rukou, obrátili proti sobě. Ale co to bylo za podivnou mlhu?
Aviendha se zvedla na nohy a rozběhla se pryč od trolloků. Vzhůru do nedalekého svahu. Možná by z tohoto výhodnějšího postavení mohla určit Graendalinu polohu. Nahoře zjistila, že stojí na něčem nemožném: obrovském kusu skály, který se nejistě vznášel v podstatě na ničem. Vyrval se zde ze země a vztyčil.
Po celém údolí byly podobné nemožnosti. Skupina prchajících domanských jezdců se tryskem přehnala přes kus skály, který se vlnil jako voda, a všichni čtyři muži i koně se do ní ponořili a zmizeli. Ta hluboká mlha se na jedné straně začala vlévat do údolí. Lidé i trolloci před ní s vřískotem prchali.
Vznášejícím se kusem skály prorazil tekutý proud odřivousu a prolétl jí jen pár coulů od hlavy. Aviendha se prudce nadechla, vrhla se dolů a přitiskla se k zemi. Nedaleko zaslechla škrábání, takže se otočila a připravila si tkanivo.
Amys – oblečení moudré černé a spálené, tvář ze strany zarudlou – přispěchala k Aviendze a schoulila se vedle ní. „Vidělas Kadsuane nebo ostatní?“
„Ne.“
Amys tiše zaklela. „Musíme na Duši Stínu zaútočit najednou. Ty běž kolem zprava; já půjdu doleva. Až ucítíš, jak spřádám, připoj se. Možná, že společně se nám ji podaří dostat.“
Aviendha přikývla. Vstaly a rozdělily se. Někde tady bojovala skupina, kterou si Kadsuane pečlivě vybrala. Talaan, hledačka větru, která se nějak dostala k Dračím spřísahancům. Alivia, bývalá damane. Ty, společně s Amys a Aviendhou, patřily k nejmocnějším usměrňovačkám na straně Světla.
Místo, z něhož odřivous přilétl, alespoň do určité míry naznačovalo, kde se Graendal nachází. Aviendha obešla vznášející se kámen – odřivous ho probodl, místo aby jej zcela zničil – a byla čím dál neklidnější, když viděla, jak se po celém údolí náhodně zvedají další kusy kamene. Byla to bublina zla, ale v mnohem větším měřítku. Jak se Aviendha kradla vpřed, zaslechla z hory hluboký hukot. Země se začala otřásat a všude poskakovaly kamenné úlomky. Aviendha, která se držela při zemi, spatřila, jak v údolí – bylo to neuvěřitelné – začaly rašit nové rostliny. Kdysi jalová půda porostla sytou zelení a kroutící se rostliny se zvedaly do výšky.
Po celém údolí vyrůstaly trsy těchto rostlin, jako divoké výbuchy zeleně. Nad nimi společně vířily bílé a černé mraky, bílá na černé, černá na bílé. Udeřil blesk a pakpřimrzl k zemi. Bylo to nemožné – jako by se změnil na tyčící se rozeklaný skleněný sloup ve tvaru udeřivšího blesku, přestože už nežhnul.
Mračna nad nimi vytvořila vzor, který jí připadal povědomý. Černá na bílé, bílá na černé…
Je to ten symbol, uvědomila si a trhla sebou. Prastarý symbol Aes Sedai.
S tímto znamením… zvítězí.
Aviendha pevně držela jedinou sílu. To hučení byl on, nějak to byl on. Rašící život byl on. Zatímco Temný trhal zemi na kusy, Rand ji sešíval dohromady.
Musela být neustále v pohybu. V běhu se krčila a kryla se za čerstvě vyrostlými rostlinami. Vyrašily přesně na tom místě, kde potřebovala, aby kryly její příchod. Náhoda? Rozhodla se věřit, že tomu tak není. Cítila jej vzadu v mysli. Bojoval, jako skutečný válečník. Jeho bitva jí dodala sílu a ona se pokoušela mu oplatit stejným.
Odhodlání. Čest. Sláva. Bojuj, stíne mého srdce. Bojuj.
Narazila na Graendal – stále obklopenou nohsledy pod nátlakem – která si vyměňovala smrtící tkaniva jediné síly s Kadsuane a Alivií. Aviendha zpomalila a sledovala, jak po sobě ty tři vrhají salvy ohně, duchem si vzájemně přesekávají tkaniva, horkem ohýbají vzduch a vrhají tkaniva tak rychle, že bylo těžké rozeznat, co se děje.
Toužila jim pomoci, ale Amys měla pravdu. Když ona a Aviendha zaútočí společně, zvlášť když je Graendal zaujatá bojem, budou mít větší šanci, že Zaprodankyni zabijí. Za předpokladu, že Kadsuane a Alivia vydrží, bylo lepší čekat.
Ale dokáží vydržet? Kadsuane byla mocná, mocnější, než Aviendha předpokládala. Mezi těmi ozdobami ve vlasech nepochybně měla angrialy a ter’angrialy, přestože si je Aviendha nemohla osahat a pomocí svého nadání to určit s jistotou.
Graendaliny zajatkyně ležely na zemi a očividně umdlévaly. Dvě se zhroutily; Sarene klesla na kolena a prázdnýma očima zírala před sebe.
Zdálo se, že se Kadsuane a Alivia nestarají o to, jestli zasáhnou zajatce. To bylo správné rozhodnutí. Přesto, mohla by Aviendha nějak…