Vysoké křoví vedle ní se pohnulo.
Aviendha se bez přemýšlení otočila a spředla oheň. Útočníka s černým závojem spálila jen okamžik předtím, než by ji jeho oštěp bodl do krku. Svým útokem muži vypálila v hrudi díru velkou jako pěst, on klopýtl, svalil se dopředu a jeho zbraň jí sklouzla po rameni.
Do bitky se zapojila další usměrňovačka a zběsile sesílala tkaniva. Amys dorazila. Graendal se naštěstí soustředila na ni, místo aby zaútočila na Aviendžinu pozici, kterou jí právě odhalila.
To bylo dobře, protože Aviendha zírala na muže, kterého právě zabila, muže, kterého Graendal pomocí nátlaku přinutila konat její rozkazy. Muže, který se Aviendze zdál povědomý.
Vyděšená a roztřesená natáhla ruku a odtáhla mu závoj.
Byl to Rhuark.
„Odcházím,“ prohlásil Mišrail zamračeně s pohledem upřeným na záda útočícího šarského jezdectva. Stáli na západní straně Výšin, daleko od levého křídla šarské armády. „Nikdo nám neřekl, že budeme bojovat se zatracenejma hrdinama rohu.“
„Tohle je Poslední bitva, dítě.“ Alviarin zněla uštěpačně. V poslední době si zvykla oslovovat je všechny „dítě“. Mišrail by ji nejraději uškrtil. Proč jí M’Hael dovolil spojit se s Nensenem? Proč by jim měla velet ženská!
Stáli v malém hloučku – Alviarin, Mišrail, Nensen, Kaš, Rianna, Donalo a Ajako – která byla obrácena současně s Donalem. Mišrail toho o boji na bitevním poli moc nevěděl; když chtěl někoho zabít, rád si počkal, až se ten člověk ocitne na nějakém temném místě, kde je nikdo nevidí. V téhle bitvě na otevřeném prostranství a všem tom zmatku se cítil, jako by se mu do zad zarývala špička nože.
„Támhle,“ řekla Alviarin Nensenovi a ukázala k záblesku světla, když průchody na bojišti zazněly další výbuchy těch draků. „Myslím, že to přišlo ze středu náhorní plošiny. Udělejte průchod a běžte tam.“
„Nikdy se nám..začal Mišrail.
„Běžte!“ poručila Alviarin, tvář zrudlou vzteky.
Nensen se prodral dopředu a udělal, co rozkázala. Rád poslouchal rozkazy a ještě raději měl pocit, že někdo velí.
Možná ji budu muset zabít, pomyslel si Mišrail. A Nensena taky. Dokonce i když neměl moc zkušeností z bitev, viděl, že to nebude snadný boj. Návrat Seančanů, Demandredův pád a trolloci, řádící bez jakéhokoli vedení… Ano, Stín měl stále početní převahu, ale zdaleka nešlo o tak jednostranný boj, jak by se mu líbilo. Jedno z prvních pravidel, které se v životě naučil, bylo nikdy nebojovat, když vaše šance na prohru byly vyrovnané.
Jejich šestice se nahrnula do průchodu a vyšla uprostřed plošiny. Ze země, spálené draky a usměrňovači, stoupal dým a mísil se s podivnou mlhou, která se zvedla; nebylo snadné říci, co se kde děje. Díry v zemi, rozstřílené draky. Mrtvoly… tedy, kusy mrtvol… poházené kolem. Neobvyklý pach ve vzduchu. Už bylo po východu slunce, ale mraky stěží pronikala i trocha světla.
Shora přicházel křik, vydávaný těmi podivnými létajícími tvory, které si přivedli Seančané. Mišrail se zachvěl. Světlo. Bylo to jako stát v domě bez střechy a vědět, že nepřítel nad vámi rozmístil lučištníky. Jednoho z tvorů sestřelil tkanivem ohně a uspokojilo ho, jak se jeho křídla zmuchlala a bestie se otočila a v kotrmelcích řítila k zemi.
Takové útoky jej ale odhalovaly. Opravdu bude muset ostatní hrůzopány zabít a pak utéct. On měl být na vítězné straně!
„Do práce,“ řekla Alviarin. „Udělejte, co jsem řekla. Jsou tady muži, kteří otvírají průchody, jimiž ta zařízení střílí, takže budeme muset zjistit, kde se průchod nacházel a Donalo bude muset přečíst pozůstatky.“
Muži vyrazili, zkoumali půdu a snažili se najít místo, kde se otevřel průchod. Nepříjemně blízko nich bojovali další lidé – Šařané a muži s praporem s vlkem. Kdyby se vrátili sem…
Donalo se zařadil vedle Mišraila a oba rychle prohledávali okolí a svírali přitom sílu. Donalo byl Tairen s hranatou tváří a prošedivělou bradkou, zastřiženou do špičky.
„Když Demandred padl,“ zašeptal Donalo, „došlo mi, že to byla celou dobu past. Podfoukli nás.“
Mišrail přikývl. Možná by z Donala mohl být spojenec. Mohli by utéct společně. Pak bude muset Donala samozřejmě zabít. Mišrail si nepřál mít žádné svědky, kteří by Velikému pánovi mohli ohlásit, co udělal.
Donalovi se stejně nedalo věřit. Ten chlap se k nim stejně připojil jen kvůli tomu vnucenému triku s myrddraaly. Když mohl člověk tak rychle změnit stranu, co mu zabrání to zopakovat? Kromě toho se Mišrailovi nelíbil ten… pocit, co měl, když se díval na Donala nebo ostatní, kteří byli obráceni. Bylo to, jako by se hluboko v jejich nitru ukrývalo něco nepřirozeného, co hledí na svět a hledá kořist.
„Musíme se odtud dostat,“ zašeptal Mišrail. „Teď tady bojovat je pitomý…“ Zmlkl, protože narazili na někoho, kdo se pohyboval kouřem.
Vysoký muž s rudozlatými vlasy. Povědomý muž se spoustou šrámů, a spáleným zčernalým oblečením. Mišrail na něj zůstal civět, zatímco Donalo zaklel, když je Drak Znovuzrozený uviděl, trhl sebou a pak začal prchat zpátky přes Výšiny. Než Mišraila napadlo, že by měl zaútočit, al’Thor si už otevřel průchod a unikl jím.
Země divoce zaduněla a její části se rozlomily a kus východního svahu se s rachotem zřítil dolů na trolloky. Toto místo bylo stále víc nestabilní. Další důvod zmizet.
„To byl zatracený Drak Znovuzrozený!“ řekl Donalo. „Alviarin! Na bojišti je zatracený Drak Znovuzrozený}“
„Co to je za nesmysl?“ zeptala se Alviarin, která k nim přišla společně s ostatními.
„Byl tady Rand al’Thor,“ řekl stále ohromený Mišrail. „Krev a zatracenej popel, Donalo. Měls pravdu! Jenom tak mohl Demandred padnout.“
„Pořád tvrdil, že Drak je někde na tomhle bojišti,“ poznamenal Kaš.
Donalo popošel vpřed a naklonil hlavu, jako by zkoumal něco ve vzduchu. „Viděl jsem, kde přesně udělal průchod, aby utekl. Bylo to přímo tady. Přímo tady… Ano! Cítím ozvuky. Vím, kam šel.“
„Porazil Demandreda,“ řekla Alviarin a pochybovačně si založila ruce. „Můžeme doufat, že nad ním vyhrajeme?“
„Vypadal vyčerpaně,“ řekl Mišrail. „Víc než vyčerpaně. Když nás uviděl, zpanikařil. Myslím, že jestli bojoval s Demandredem, stálo ho to hodně sil.“
Alviarin si pozorně prohlížela místo ve vzduchu, kde předtím al’Thor zmizel. Mišrail v podstatě viděl, nač myslí. Kdyby zabili Draka Znovuzrozeného, M’Hael by nemusel zůstat jediným hrůzopánem, pozvednutým mezi Vyvolené. Tomu, kdo al’Thora dostane, bude Veliký pán vděčný. Velmi vděčný.
„Mám to!“ vykřikl Donalo a otevřel průchod.
„K boji s ním potřebuju kruh,“ řekla Alviarin. Pak zaváhala. „Ale použiju jenom Riannu a Nensena. Nechci riskovat, že když budeme všichni ve stejném kruhu, budeme příliš nepružní.“
Mišrail si odfrkl, sebral sílu a proskočil otvorem. To, co doopravdy měla na mysli, bylo, že nechce, aby kruh vedl některý z mužů a mohl ji tak připravit o možnost al’Thora zabít. Nu, Mišrail se o to postará.
Z bojiště vyšel na mýtinu, kterou nepoznával. Stromy nevypadaly tak silně zasažené dotykem Velikého pána jako jinde. Proč? Ale nad hlavou mu hřměla stejná temná obloha a vládla zde taková tma, že musel vytvořit kouli světla, aby vůbec něco viděl.
Al’Thor seděl na pařezu nedaleko od něj. Zvedl hlavu, uviděl Mišraila, vykřikl a začal se drát pryč. Mišrail spředl ohnivou kouli, která se vymrštila do vzduchu a vyrazila za ním, ale al’Thorovi seji podařilo vlastním tkanivem srazit.