Logain potlačil hněv. Znovu se jejich moci nepodvolí. Nepodvolí. Nejprve Bílá věž, pak M’Hael a jeho lidé.
Dny utrpení. Týdny.
Budu silnější než kdokoli jiný, pomyslel si. To byl přece jediný způsob, jak z toho ven, ne? Budou se mě bát.
Světlo. Odolal jejich pokusům ho zkazit, obrátit ho ke Stínu… ale nedokázal myslet na to, jestli v něm nezlomili něco jiného. Něco zásadního. Rozhlédl se po poli z křišťálu.
Zdola se opět ozvalo zadunění a některé krystaly se roztříštily. Celá oblast se brzy zřítí. A sní i žezlo…
Moc.
„Varuju tě, pevniňane,“ ozval se nedaleko klidný hlas. „Mám doručit zprávu. Jestli ti budu muset zlomit ruku, abych to mohla udělat, udělám to.“
To je seančanský přízvuk, napadlo Logaina a zamračeně se otočil. S jedním z jeho stráží se dohadovala Seančanka v doprovodu velkého Illiánce. Žena věděla, jak zařídit, aby byl její hlas slyšet, aniž by musela křičet. Měla v sobě jakousi vyrovnanost, která Logaina zaujala.
Přešel k nim a Seančanka k němu zvedla pohled. „Působíš jako vážený muž,“ zavolala na něj. „Jsi ten, kterému říkají Logain?“
Přikývl.
„Amyrlin ti posilá svá poslední slova,“ zavolala Seančanka. „Musíš doručit zámky Bílé věži, aby byly rozbity. Znamením je světlo, které se objeví! Říká, že až přijde, poznáme to.“
Logain zvedl obočí. Kývl na ženu, hlavně proto, aby se jí zbavil, a pak se vydal opačným směrem.
„Nehodláš to udělat,“ řekla Gabrelle. „Ty blázne. Tyhle zámky patří…“
„Patří mně,“ přerušil ji Logain.
„Logaine,“ řekla Gabrelle tiše. „Vím, že ti ublížili. Ale tohle není čas na hry.“
„Proč ne? Copak to, jak se mnou Bílá věž zacházela, bylo něco jiného než jedna velkolepá, dlouhá hra?“
„Logaine.“ Dotkla se jeho paže.
Světlo spal to pouto! Kéž by ji k tomu nikdy nepřinutil. Když k ní byl takto připoutaný, cítil její upřímnost. O kolik jednodušší by jeho život byl, kdyby dál mohl na všechny Aes Sedai hledět s podezřením.
Upřímnost. Bude toto jeho zkáza?
„Urozený pane Logaine!“ zakřičel nedaleko Desautel. Zasvěcený byl mohutný jako kovář. „Urozený pane Logaine, myslím, že jsem to našel!“
Logain odtrhl pohled od Gabrelle a podíval se k Desautelovi. Aša’man stál vedle velkého krystalu. „Je to tady,“ řekl Desautel přibližujícímu se Logainovi a otíral krystal. „Vidíš?“
Logain si klekl a spředl kouli světla. Ano… tady, uvnitř krystalu. Vypadalo to jako ruka, vyrobená z lehce odlišného druhu křišťálu, který se třpytil v Logainově světle. Ta ruka držela zlaté žezlo, jehož konec měl zhruba tvar číše.
Logain se širokým úsměvem natáhl jedinou sílu. Nechal ze sebe saidín proudit do krystalu a používal tkanivo k tomu, aby ho roztříštil stejně, jako by to udělal s kamenem.
Země se zatřásla. Krystal, jakýkoli byl, odolával. Čím silněji Logain tlačil, tím byly otřesy divočejší.
„Logaine…“ řekla Gabrelle.
„Držte se zpátky,“ řekl Logain. „Myslím, že budu muset zkusit odřivous.“
Poutem projela vlna paniky. Gabrelle se mu naštěstí nepokoušela říkat, co je a co není zakázané. Aša’man nemusí poslouchat zákony Bílé věže.
„Logaine!“
Jiný hlas. Copak ho nenechají na pokoji? Připravil si tkanivo.
„Logaine!“ Androl těžce oddechoval. Klesl na kolena, tvář měl popálenou. Vypadal hůř než samotná smrt. „Logaine… uprchlíci z Caemlynu… Stín poslal trolloky, aby je u ruin pobili. Světlo! Vraždí je tam.“
Logain spředl odřivous, ale držel téměř hotové tkanivo na místě a hleděl na krystal a zlatou odměnu uvnitř.
„Logaine…“ řekl Androl zoufale. „Ostatní, kdo byli se mnou, zůstali a bojujou, ale jsou příliš unavení. Nemůžu najít Cauthona a vojáci, za kterýma jsem šel, mají příliš práce s bojem a nemůžou mi pomoct. Nemyslím, že některý z velitelů ví, že tam nahoře jsou trolloci. Světlo.“
Logain držel tkanivo a cítil, jak v něm pulzuje jediná síla. Moc. Strach.
„Prosím,“ zašeptal tichounce Androl. „Děti, Logaine. Oni vraždí děti…“
Logain zavřel oči.
Mat jel s hrdiny rohu. To, že už kdysi byl Trubačem, mu patrně mezi nimi zajišťovalo zvláštní postavení. Připojili se k němu, volali na něj, mluvili s ním, jako by ho znali. Vypadali tak, nu, hrdinsky, vysocí v sedlech a obklopení mlhou, která zářila na pozadí probouzejícího se úsvitu.
Uprostřed boje konečně položil otázku, která už jej dlouho pronásledovala. „Já zatraceně nejsem… jeden z vás, že ne?“ zeptal se Henda Kováře. „Víš… protože občas se narodí hrdinové, pak umřou a… dělají to, co vy.“
Velký muž, jedoucí na hnědákovi, který byl téměř stejně velký jako seančanský kňourokůň, se zasmál. „Věděl jsem, že se na to zeptáš, Hráči!“
„No, tak to bys měl mít zatraceně připravenou odpověď.“ Mat cítil, jak rudne, zatímco čeká na odpověď.
„Ne, nejsi jedním z nás,“ řekl Hend. „Uklidni se. Přestože jsi toho udělal víc než dost, aby sis to místo zasloužil, nebyl jsi vybrán. Nevím proč.“
„Možná proto, že se mi nelíbí představa, že budu muset přiběhnout pokaždý, když někdo na ten zatracenej nástroj zatroubí.“
„Možná!“ Hend se zazubil a rozjel se k řadě šarských oštěpů.
Mat už neřídil přesuny jednotek na bojišti. Dá-li Světlo, postavil to všechno tak dobře, že přímé velení nebude nutné. Společně s hrdiny jel náhorní plošinou, bojoval a řval.
Elain se vrátila a znovu dala své jednotky dohromady. Mat nad nimi na obloze viděl zářit Elainin prapor, vytvořený pomocí jediné síly, a mezi vojáky zahlédl projíždět někoho, kdo vypadal jako ona s vlajícími vlasy, které zářily, jako by byly v plamenech. Sama vypadala jako zatracený hrdina rohu.
Zavýskl radostí, když uviděl pochodující seančanskou armádu, která se právě chystala spojit s Elaininou, a jel dál podél východního svahu Výšin. Brzy zpomalil poté, co Oko právě podupal trolloka. Ten zvuk, jako ženoucí se voda… Mat se podíval dolů právě ve chvíli, kdy se řeka vrátila v řítícím se rozbahněném přívalu. Jak se valila zpět do koryta, rozdělila armádu trolloků na dvě části a mnoho z nich vzala s sebou.
Bělovlasý Rogoš sledoval proudící vodu a pak na Mata uctivě kývl. „Dobrá práce, Hráči,“ řekl. Navrátivší se řeka rozdělila vojska Stínu.
Mat se znovu zapojil do bitvy. Když se hnal přes Výšiny, všiml si, že Šařané – to, co z nich zbylo – prchají průchody. Nechal je jít.
Poté, co si trolloci nahoře na Výšinách všimli, že Šařané prchají, jejich odpor se zlomil a propadli panice. Protože byli obklíčení a Matovy spojené armády je hnaly přes náhorní plošinu, neměli jinou možnost než prchat k dlouhému svahu na jihozápadě.
Mimo Výšiny zavládl naprostý chaos. Seančanská armáda se spojila s Elaininou a obě se s nevídanou zuřivostí pustily do trolloků. Armády vytvořily kolem bestií kordon, rychle postupovaly a nenechávaly nikoho uprchnout. Půda se kvapem měnila na hluboké rudé bahno, jak trolloci po tisících umírali.
Střet na šajnarské straně Mory však nebyl ničím ve srovnání s bitvou, která se odehrávala na druhém břehu řeky. Koridor mezi bažinami a výšinami Polov byl ucpaný trolloky, snažícími se uprchnout před Seančany, kteří na ně útočili ze západního konce koridoru.
Předvoj, který proti trollokům v průchodu poslali jako první, netvořili seančanští vojáci, ale oddíly loparů a moraťlopar. Na zadních nohách nebyli loparové o nic větší než trolloci, ale váhou je značně převyšovali. Loparové se vrhli na trolloky, vztyčili se na zadní a sápali se po nich svými drápy, ostrými jako břitva. Jakmile lopar svou kořist načal, sevřel trolloka tlapami zezadu kolem krku a ukousl mu hlavu. To loparům poskytovalo velké potěšení.