„Perrine, chlapče,“ řekl pantáta Luhhan a předklonil se. „Dneska si spíš dělám starosti, že žádný zítřek nebude.“
Perrin k němu zvedl pohled a svraštil čelo.
„Jestli byla někdy vhodná chvíle na to, se štvát, tak teď,“ řekl pantáta Luhhan. „Jeden boj jsme vyhráli, ale jestli Drak Znovuzrozený nevyhraje ten svůj… Světlo, vůbec si nemyslím, žes udělal chybu. Tohle je naše poslední příležitost v kovárně. Tohle je ráno, kdy musí ten velký kus být hotový. Dneska budeš prostě pracovat, dokud nebude.“
„Ale když se sesypu…“
„Paks do toho dal všechno.“
„Mohl bych selhat, protože mi došly síly.“
„Tak alespoň neselžeš, protože ses držel zpátky. Vím, že to zní hrozně, a možná se pletu. Ale… no, všechno, o čem tu mluvíš, je dobrý argument za obyčejnýho dne. Ale tohle není obyčejný den. Ne, při Světle, to teda není.“
Pantáta Luhhan vzal Perrina za paži. „Možná se vidíš jako někdo, kdo si dovolil zajít příliš daleko, ale já takovýho muže nevidím. Pokud něco, Perrine, vidím v tobě někoho, kdo se naučil držet zpátky. Sledoval jsem, jak strašně šetrně zvedáš šálek čaje, jako by ses bál, že ho svojí silou rozbiješ. Viděl jsem, jak si potřásáš rukou s nějakým mužem, a držíš jí ve vlastní tak ohleduplně a nikdy příliš nestiskneš. Viděl jsem, jak se opatrně pohybuješ, abys nikoho nestrčil nebo nic neshodil.
To pro tebe byly cenný lekce, synku. Potřeboval ses naučit ovládat. Ale viděl jsem v tobě chlapce, který vyrostl v muže, který neumí ty zábrany odhodit. Vidím muže, který se bojí, co se stane, když se přestane trochu ovládat. Chápu, že to děláš, protože se bojíš, že lidem ublížíš. Ale Perrine… je načase přestat se držet zpátky.“
„Já se nedržím zpátky, pantáto Luhhane,“ namítl Perrin. „Vážně, přísahám.“
„Opravdu? No, možná máš pravdu.“ Z pantáty Luhhana byly náhle cítit rozpaky. „Koukni se na mě. Chovám se, jako by mi do toho něco bylo. Nejsem tvůj otec, Perrine. Promiň.“
„Ne,“ řekl Perrin, když pantáta Luhhan vstal a chystal se k odchodu. „Já už otce nemám.“
Kovářský mistr na něj pohlédl s bolestí v očích. „Co ti trolloci udělali..
„Moji rodinu nezabili trolloci,“ řekl Perrin tiše. „Byl to Padan Fain.“
„Cože? Víš to jistě?“
„Řekl mi to jeden z bělokabátníků,“ přikývl Perrin. „Nelhal.“
„No, teda,“ řekl Luhhan. „Fain… pořád je někde tam venku, že?“
„Ano,“ odpověděl Perrin. „Nenávidí Randa. A ještě je tu další muž. Urozený pán Luk. Vzpomínáš si na něj? Dostal rozkaz Randa zabít. Myslím… myslím, že než tohle skončí, oba se ho pokusí dostat.“
„Tak to se budeš muset ujistit, že se jim to nepodaří, ne?“
Perrin se usmál a pak se obrátil za zvukem kroků venku. Vzápětí vstoupila Čiad a on z ní cítil podráždění nad tím, že vycítil její příchod. Za ní přišla Bain, další postava celá v bílém. A za nimi…
Masuri. Tuhle Aes Sedai by si zrovna nevybral. Perrin sevřel rty.
„Nemáš mě rád,“ řekla Masuri. „Já vím.“
„To jsem nikdy netvrdil,“ odpověděl Perrin. „Na našich cestách jsi mi hodně pomohla.“
„A přesto mi nevěříš, ale o to tady nejde. Chceš obnovit sílu a já jsem nejspíš jediná, kdo je ochoten to pro tebe udělat. Moudré a žluté by ti za to, že chceš odejít, nasekaly jako malému klukovi.“
„Já vím,“ řekl Perrin a posadil se na postel. Zaváhal. „Musím vědět, proč ses za mými zády scházela s Masemou.“
„Přišla jsem sem splnit žádost,“ řekla Masuri a bylo z ní cítit pobavení, „a ty mi říkáš, že mi nedovolíš ti tu laskavost prokázat, pokud se nenechám vyslýchat?“
„Proč jsi to udělala, Masuri?“ zeptal se Perrin. „Ven s tím.“
„Chtěla jsem ho využít,“ odpověděla štíhlá Aes Sedai.
„Využít ho.“
„Mít vliv na toho, kdo si říkal Drakův prorok, mohlo být užitečné.“ Cítil z ní rozpaky. „Byly to jiné časy, urozený pane Aybaro. Než jsem tě poznala. Než tě kdokoli z nás poznal.“
Perrin zabručel.
„Byla jsem hloupá,“ řekla Masuri. „Tos chtěl slyšet? Byla jsem hloupá a od té doby jsem se poučila.“
Perrin si ji změřil, pak vzdychl a natáhl k ní ruku. Stále to byla odpověď Aes Sedai, ale jedna z těch přímějších. „Udělej to,“ řekl. „A děkuju ti.“
Vzala ho za paži. Cítil, jak se jeho vyčerpání vytrácí – cítil, jak je zastrkáváno pryč, jako když cpete starou pokrývku do malé krabice. Připadalo mu, jako by se do něj vlila svěžest a síla. Znovu byl silný. Když vstával, v podstatě vyskočil.
Masuri ochabla a posadila se na jeho postel. Perrin ohnul ruku a pohlédl na pěst. Měl pocit, jako by dokázal vyzvat kohokoli, dokonce i samotného Temného. „To je úžasný pocit.“
„Lidé mi říkají, že konkrétně s tímhle tkanivem jsem skvělá,“ řekla Masuri. „Ale buď opatrný, je to..
„Ano,“ přikývl Perrín. „Já vím. Tělo je pořád unavené. Jenom to necítím.“ A když se nad tím opravdu zamyslel, to poslední nebylo úplně pravda. Svou únavu cítil, jako hada hluboko v díře, který číhá a vyčkává. Znovu ho pohltí.
To znamenalo, že nejdřív musí dokončit svou práci. Zhluboka se nadechl a pak k sobě přivolal kladivo. Nepohnulo se.
Jistě, uvědomil si. Tohle je skutečný svět, ne vlčí sen. Přešel ke kladivu a zasunul si ho do řemení na opasku, nového, které si upravil tak, aby velké kladivo udrželo. Obrátil se k Čiad, která stála u dveří; venku, kam poodstoupila, cítil i Bain. „Já ho najdu,“ řekl Perrin. „Pokud je zraněný, přinesu ho sem.“
„Udělej to,“ řekla Čiad, „ale nás tady nenajdeš.“
„Jdete na Merrilor?“ zeptal se překvapeně Perrin.
Čiad přikývla. „Někteří z nás jsou třeba, aby sem přinesli raněné na vyléčení. Není to něco, co gaťšainové v minulosti dělali, ale možná je to něco, co tentokrát udělat můžeme.“
Perrin přikývl a pak zavřel oči. Představil si, jak upadá do spánku. Čas, který strávil ve vlčím snu, jeho mysl dobře vycvičil. Když se soustředil, dokázal oklamat sám sebe. Nezměnilo to zdejší svět, ale změnilo to jeho vnímání.
Ano… pomalu upadá do spánku… a tady je stezka. Vydal se odbočkou do vlčího snu ve fyzickém těle a zaslechl Masurino slabé vyjeknutí, zatímco cítil, jak se přesouvá mezi světy.
Otevřel oči a skočil do běsnícího větru. Vytvořil kapsu nehybného vzduchu a znovu silnýma nohama dopadl na zem pod sebou. Na této straně zůstávalo z Berelainina paláce jenom pár kymácejících se zdí. Jedna z nich se rozpadla a kameny se roztříštily a vznesly ve větru k obloze. Město za zdmi z velké části zmizelo a hromady kamení tu i onde naznačovaly, kde kdysi stávaly budovy. Obloha sténala jako ohýbající se kov.
Perrin si v ruce vyvolal kladivo a pak naposledy vyrazil na lov.
Tom Merrilin seděl na velkém, sazemi pokrytém balvanu, kouřil fajfku a sledoval konec světa.
O tom, jak si najít místo s nejlepším výhledem na představení, něco věděl. Toto považoval za nejlepší sedadlo na světě. Jeho balvan stál těsně vedle vchodu do Jámy smrti, dostatečně blízko na to, aby – když se zakloní a zašilhá – mohl nahlédnout dovnitř a zahlédnout část světla a stínů, hrajících uvnitř. Nahlédl dovnitř. Nic se nezměnilo.
Ať se ti tam nic nestane, Moirain, pomyslel si. Prosím.
Také seděl dost blízko okraje stezky, aby viděl do údolí pod ním. Zabafal a klouby prstů si uhladil knír.