Slezl ze svého bidýlka, popadl mrtvolu v podpaží a nacpal ji do nedaleké prohlubně – teď už tam leželo pět těl, takže uvnitř začínalo být trochu těsno. Zabafal z fajfky a sundal si plášť, který sem položil tak, aby zakrýval ruku mrtvé černé sestry, která vyčuhovala ven.
Znovu nahlédl do tunelu – přestože Moirain neviděl, uklidňovalo ho to. Pak se vrátil na svůj hřad a vytáhl list papíru a brk. A – za zvuku hromů, jekotu, výbuchů a vytí větru – začal skládat.
KAPITOLA 45
Chapadla mlhy
Mat, jemuž v hlavě stále rachotily kostky, našel Gradyho s Olverem a Noalem na Výšinách. Pod paží nesl Randův zakrvácený prapor, smotaný do malého balíku. Kolem se válela mrtvá těla, zbraně a kusy zbroje a na kamenech byly skvrny od krve. Boj zde už však skončil a nezbyli tu žádní nepřátelé.
Noal se na Mata usmál ze sedla; Olver seděl před ním a svíral roh. Olver vypadal po Gradyho léčení – asa’man stál vedle koně – vyčerpaně, ale zároveň také pyšně.
Noal. Jeden z hrdinů rohu. Dávalo to zatraceně smysl. Jain Dalekokroký osobně. Nu, Mat by s ním rozhodně neměnil. Noalovi se to možná líbí, ale Mat nebude tancovat, jak jiný člověk přikáže. Ani aby získal nesmrtelnost, ani to ne.
„Grady!“ řekl Mat. „Odvedls nahoře na řece dobrou práci. Voda dorazila právě ve chvíli, kdy jsme ji potřebovali!“
Grady měl popelavou tvář, jako by viděl něco, o co nestál. Přikývl. „Co… Co byli…“
„Vysvětlím ti to jindy,“ řekl Mat. „Právě teď potřebuju zatracenej průchod.“
„Kam?“ zeptal se Grady.
Mat se zhluboka nadechl a zastavil koně. „K Šajol Ghúlu.“ Jsem to ale pitomec.
Grady zavrtěl hlavou. „To nepůjde, Cauthone.“
„Jsi příliš utahaný?“
„Jsem utahaný,“ řekl Grady. „O to nejde. U Šajol Ghúlu se něco děje. Průchody, které tam otvíráme, se odklánějí. Vzor je… pokroucený, jestli to dává smysl. To údolí už není jedno místo, ale spousta, a průchod ho nedokáže zaměřit.“
„Grady,“ řekl Mat, „to mi dává asi takový smysl jako hrát na harfu bez prstů.“ „Cestování k Šajol Ghúlu nefunguje, Cauthone,“ vysvětlil podrážděně Grady. „Vyber si jiné místo.“
„Jak blízko mě dokážeš poslat?“
Grady pokrčil rameny. „Nejspíš do jednoho z táborů zvědů den cesty pěšky.“
Den cesty pěšky. Tahání v Matovi neustávalo.
„Mate?“ ozval se Olver. „Myslím, že budu muset jít s tebou, ne? Do Momy? Nebudou tam hrdinové třeba?“
To bylo k vzteku. To tahání bylo nesnesitelné. Zatracenej popel, Rande. Nech mě na pokoji, ty…
Mat se zarazil, protože ho něco napadlo. Tábor zvědů. „Myslíš jeden z těch seančanských strážních táborů?“
„Ano,“ odpověděl Grady. „Když se teď na průchody nedá spolehnout, posílají nám hlášení, jak vypadá bitva.“
„Tak tam prostě jenom tak neseď jako pitomec,“ řekl Mat. „Otevři průchod! Pojď, Olvere. Máme ještě nějakou práci.“
„Aaaaach…“ Šajsam se převalil na bojiště v Thakan’daru. Tak dokonalé. Tak příjemné. Jeho nepřátelé se navzájem zabíjeli. A on… a on byl tak obrovský.
Jeho mysl byla v každém chapadle mlhy, která se valila dolů po úbočí do údolí. Duše trolloků byly… řekněme neuspokojivé. Nicméně prosté zrní mohlo nasytit, byla-li ho hojnost. A Šajsam jich pohltil hodně.
Jeho trubci klopýtali dolů ze svahu, zahalení mlhou. Trolloci s poďobanou kůží, jako by byla plná vředů. Mrtvé bílé oči. Sotva je ještě potřeboval, neboť mu jejich duše daly sílu se obnovit. Jeho šílenství ustoupilo. Převážně. Tedy, ne převážně. Dostatečně.
Kráčel uprostřed mlžného valu. Ještě se znovu nezrodil, ne zcela. Bude muset najít místo k zamoření, místo, kde je hranice mezi světy tenká. Tam mohl nasáknout své já do samotných kamenů a vložit do toho místa své vědomí. Bude to trvat roky, ale jakmile k tomu dojde, bude mnohem těžší ho zabít.
Právě teď byl Šajsam křehký. Toto smrtelné tělo, které kráčelo uprostřed jeho mysli… byl s ním svázaný. Býval to Fain. Padan Fain. Nicméně byl obrovský. Tyto duše daly povstat velkému množství mlhy a ta – postupně – nacházela další, na nichž se mohla krmit. Před ním bojovali lidé se zplozenci Stínu. Všichni mu dají sílu.
Jeho trubci se dopotáceli na bojiště a obě strany se s nimi okamžitě pustily do boje. Šajsam se třásl radostí. Neviděli. Nechápali. Trubci zde nebyli proto, aby bojovali.
Byli zde, aby odvedli pozornost.
Jak bitva pokračovala, pomalu roztahoval svou podstatu v chapadlech mlhy a začal jí probodávat těla bojujících lidí a trolloků. Vzal si myrddraaly. Proměnil je. Využil.
Brzy bude celá tahle armáda jeho.
Potřeboval tu sílu pro případ, že se jeho pradávný nepřítel… jeho drahý přítel rozhodne na něj zaútočit.
Tito dva přátelé – tito dva nepřátelé – byli zaujati sebou navzájem. Výborně. Šajsam pokračoval v útoku, srážel nepřátele na obou stranách a pohlcoval je. Někteří se na něj pokusili zaútočit tím, že vběhli do jeho mlhy, jeho objetí. To je pochopitelně zabilo. To bylo jeho skutečné já. Pokoušel se tu mlhu vytvořit už předtím, jako Fain, ale nebyl dost zralý.
Nemohli se k němu dostat. Žádná živá bytost nemohla jeho mlhu snést. Kdysi to bývala bezduchá věc. Nebyla jím. Byla s ním však uvězněna, uvnitř semínka odneseného pryč, a ta smrt – ta nádherná smrt – padla na úrodnou půdu lidského těla.
Ty tři části se v něm proplétaly. Mlha. Člověk. Vládce. Z té nádherné dýky — nyní ji u sebe měla jeho fyzická podoba – vyrostlo něco úchvatného, nového a starého zároveň.
Mlha tedy byla jím, ale také jím nebyla. Bezduchá, ale byla jeho tělem a nesla jeho mysl. Úžasné bylo, že s tou zataženou oblohou si nemusel dělat starosti, že shoří na slunci.
Jak je to od jeho starého nepřítele milé, že jej takto přivítal! Jeho fyzické tělo se uprostřed plazící se mlhy rozesmálo, zatímco jeho mysl – samotná mlha – jásala nad tím, jak je vše dokonalé.
Toto místo bude jeho. Ale teprve poté, co bude hodovat na Randu al’Thorovi, nej silnější duši z nich všech.
Jaká úžasná oslava!
Gaul se tiskl ke skalám u Jámy smrti. Vítr jím cloumal a poletující písek a kamínky mu na těle dělaly šrámy. Zasmál se černému víru nad hlavou.
„Ukaž, co umíš!“ zakřičel vzhůru. ,Já jsem žil ve Trojí zemi. Slýchal jsem, že Poslední bitva bude velkolepá, ne jako procházka ke střeše mé matky a trhání kytek!“
Poryvy zesílily, jako by se mu nepřítel mstil, ale Gaul se přitiskl ke skále a nenechal se větrem strhnout. Přišel o šufu – uletěla mu – takže si přes dolní část obličeje uvázal kus košile. Držel jeden oštěp. Další už neměl – zlomily se nebo je strhl vítr.
Doplížil se k ústí jeskyně, které bylo otevřené, a v cestě vpřed bránil tenký fialový závoj. Před vchodem se objevila postava v černé kůži. V blízkosti tohoto muže se vítr utišil.
S očima přivřenýma, aby je chránil před bouří, se Gaul potichu přikradl za muže a bodnul oštěpem.
Zabíječ se s nadávkou otočil a srazil oštěp stranou paží, náhle silnou jako ocel. „Ať shoříš!“ zařval na Gaula. „Tak už pro jednou zůstaň, kde jsi!“
Gaul uskočil dozadu a Zabíječ se na něj vrhl, ale pak dorazili vlci. Gaul ustoupil a splynul s kameny. Zabíječ zde byl velmi mocný, ale co neviděl, nemohl zabít.
Vlci na Zabíječe útočili, dokud nezmizel. V tomto údolí se jich vichřicí potulovaly stovky. Zabíječ jich zabil tucty; Gaul se šeptem rozloučil s dalším, který zahynul při tomto útoku. Neuměl s nimi mluvit tak jako Perrin Aybara, ale byli to bratři oštěpu.