Gaul se pomalu a opatrně plížil. Jeho šaty a kůže měly stejnou barvu jako skály – připadalo mu to tak správné, proto tomu tak bylo. Vlci a on pravděpodobně nedokáží tohohle Zabíječe porazit; ale mohli to zkoušet. Ze všech sil.
Jak je to dlouho, co Perrin Aybara odešel? Možná dvě hodiny?
Jestli tě Stín dostal, příteli, pomyslel si, modlím se, abys Oslepiteli před probuzením plivl do oka.
Zabíječ se opět objevil na balvanech, ale Gaul se neplížil dál. Ten muž už předtím nastražil návnadu, která byla ve skutečnosti kámen. Postava se nehýbala. Gaul se rozhlédl – obezřetně a pomalu – zatímco poblíž vějičky se objevilo několik vlků. Očichávali ji.
Začala je zabíjet.
Gaul zaklel a vyrazil z úkrytu. Přesně toto Zabíjeě očividně chtěl. Zabíječ vrhl oštěp – jeden z Gaulových. Zasáhl Gaula do boku. Gaul s heknutím klesl na kolena.
Zabíječ se zasmál a pak zvedl ruce. Vytryskl z nich proud vzduchu, který smetl vlky stranou. Gaul přes poryv větru stěží slyšel jejich kňučení.
„Tady,“ zavřeštěl Zabíječ do bouře„ jsem já král! Tady jsem víc než Zaprodanec. Tohle místo patří mně a já budu…“
Možná, že bolest z rány Gaulovi mátla mysl; měl dojem, že se vítr začíná uklidňovat.
„Tady budu…“
Vítr se utišil.
Celé údolí ztichlo. Zabíječ ztuhl a pak obrátil ustaraný pohled k jeskyni za sebou. Zdálo se, že se tam nic nezměnilo.
„Ty nejsi král,“ řekl tichý hlas.
Gaul se otočil. Na skalním výběžku za ním stála postava, oblečená v zelené a hnědé jako dřevorubec z Dvouříčí. Tmavě zelený plášť se slabě vlnil v tišícím se větru. Perrin stál se zavřenýma očima a lehce pozvednutou bradou, jakoby směrem ke slunci na obloze – ačkoli jestli tam nějaké bylo, zakrývaly jej mraky.
„Tohle místo patří vlkům,“ řekl Perrin. „Ne tobě, ne mně, žádnému člověku. Tady nemůžeš být králem, Zabíječi. Nemáš žádné poddané a nikdy mít nebudeš.“
„Drzé štěně,“ zavrčel Zabíječ. „Kolikrát tě musím zabít?“
Perrin se zhluboka nadechl.
„Když jsem zjistil, že Fain zabil tvoji rodinu, smál jsem se,“ zaječel Zabíječ. „Smál. Víš, měl jsem je zabít já. Stín ho považuje za divokého vandráka, ale je první, komu se podařilo udělat něco podstatného, co ti způsobilo bolest.“
Perrin nic neřekl.
„Luk chtěl být součástí něčeho důležitého,“ zakřičel Zabíječ. „V tom jsme stejní, i když já jsem toužil po schopnosti usměrňovat. Tu Temný nemůže poskytnout, ale našel pro nás něco jiného, něco lepšího. Něco, co vyžaduje, aby se duše smísila s něčím dalším. Jako se to stalo tobě, Aybaro. Jako tobě.“
„My si vůbec nejsme podobní, Zabíječi,“ řekl Perrin tiše.
„Ale jsme! Proto jsem se smál. A víš, že o Lukovi existuje proroctví? Že bude pro Poslední bitvu důležitý. Proto jsme tady. My tě zabijeme; pak zabijeme al’Thora. Stejně jako jsme zabili toho tvého vlka.“
Perrin, stojící na skalním výběžku, otevřel oči. Gaul ustoupil. Ty zlaté oči zářily jako majáky.
Opět vypukla bouře. A přesto, v porovnání s tou, kterou Gaul viděl v Perrinových očích, se zdála být mírná. Gaul ze svého přítele cítil tlak. Jako tlak poledního slunce poté, co jste čtyři dny neměli co pít.
Gaul na Perrina chvilku zíral, pak si přitiskl ruku k ráně a rozběhl se.
Mata, který se tiskl k sedlu okřídleného netvora desítky sáhů vysoko ve vzduchu, bičoval vítr.
„Krev a zatracenej popel!“ zaječel Mat s jednou rukou na klobouku a druhou sevřenou na sedle. Byl přivázaný nějakými popruhy. Dvěma mrňavými koženými popruhy. Příliš tenkými. Copak jich nemohli použít víc? Možná deset nebo dvacet? Ani proti stovce by nic nenamítal!
Moraťto’raken byli zatracení blázni. Všichni do posledního! Dělali to každý den! Co to s nimi bylo?
Olver, přivázaný v sedle před Matem, se radostně rozesmál.
Chudák kluk, pomyslel si Mat. Je tak vyděšený, že z toho blázní. Působí na něho nedostatek vzduchu tady nahoře.
„Támhle to je, můj princi!“ zavolala na něj morat’to’raken jménem Sulaan z místa vepředu na létající bestii. Byla to hezká dívka. Ataky úplně šílená. „Dolétli jsme k údolí. Víš jistě, že tam chceš přistát?“
„Ne!“ zakřičel Mat.
„Dobrá odpověď!“ Zena přiměla své zvíře vrhnout se střemhlav dolů.
„Krev a zatracenej…“
Olver se smál.
To ’raken s nimi letěl dolů nad dlouhým údolím, ucpaným zuřivou bitvou. Mat se pokusil soustředit na boj spíše než na skutečnost, že je ve vzduchu a letí na ještěrce se dvěma zatracenými blázny.
Hromady trolločích těl byly stejně vypovídající jako jakákoli mapa. Trolloci prorazili obranu u ústí údolí za Matem. Přelétl nad ním směrem k hoře Šajol Ghúl před ním, zatímco vpravo i vlevo od něj se zvedaly svahy.
Dole vládl chaos. Údolím se pohybovaly tlupy Aielů a trolloků a porůznu na sebe útočily. Stezku vzhůru k Jámě smrti bránili nějací vojáci, ne Aielové, ale to byl jediný organizovaný útvar, který Mat viděl.
Na jedné straně údolí začala dolů proudit hluboká mlha. Mata to nejdřív zmátlo a myslel si, že patří k hrdinům rohu. Ale ne, roh byl přivázaný k sedlu vedle Matova ašandarei. A tato mlha byla příliš… stříbřitá. Pokud to bylo to správné slovo. Měl dojem, že už takovou mlhu viděl.
Pak něco ucítil. Z mlhy. Pichlavý chlad, následovaný – jak by byl ochoten přísahat – šepotem v jeho mysli. Okamžitě věděl, co to je.
Světlo!
„Mate, podívej!“ zavolal Olver a ukázal prstem. „Vlci!“
Na vojáky, bránící stezku vzhůru na Šajol Ghúl, útočila smečka zvířat černých jako uhel, téměř tak velkých jako koně. Vlci dělali s lidmi krátký proces. Světlo! Jako by to už tak nebylo dost těžké.
„To nejsou vlci,“ řekl Mat ponuře. Divoká štvanice dorazila do Thakan’daru.
Možná se oni a Mášádár navzájem zničí? Nebo to byla planá naděje? S těmi kostkami, které mu rachotily v hlavě, si na to Mat nehodlal vsadit. Randova vojska – to, co zůstalo z Aielů, Domanců, Dračích spřísahanců a tairenských vojáků, kteří sem přišli – budou rozdrcena temnými psy. Pokud přežijí, zmocní se jich Mášádár. Nemohli bojovat ani s jedním.
Ten hlas tam uvnitř… To nebyl jen Mášádár, bezduchá mlha. Někde tam byl také Fain. A dýka.
Nad ním se tyčil Šajol Ghúl. Vysoko ve vzduchu vířily mraky. Z jihu se kupodivu přivalily bílé bouřkové mraky, srazily se s černými a společně se otáčely. Vlastně se zatraceně hodně podobaly…
To’raken se obrátil, zakroužil a pak se spustil níž, snad jen nějakých třicet kroků nad zem.
„Dávej pozor!“ zahulákal Mat a přidržel si klobouk. „Snažíš se nás všechny zabít?“
„Omlouvám se, můj princi,“ zaječela žena. „Jenom musím najít bezpečné místo, kde tě vyložit.“
..Bezpečný místo?“ řekl Mat. „Tak to hodně štěstí.“
„Bude to složité. Dhanaje silná, ale já…“
Šíp s černým opeřením, vystřelený odněkud zezdola, škrábl Sulaan z boku na hlavě, zatímco kolem Mata prosvištěl asi tucet dalších a jeden zasáhl křídlo to’raken.