Mat zaklel, pustil klobouk a natáhl se po Sulaan, zatímco Olver vyděšeně vykřikl. Sulaan se sesunula a pustila otěže. Hlouček Aielů v rudých závojích se pod nimi připravoval k dalšímu výstřelu.
Mat si odepnul popruhy. Přeskočil – tedy spíše přelezl – Olvera a bezvědomou ženu a popadl otěže vyplašeného to’raken. Nemohlo to být o moc těžší než jezdit na koni, ne? Zatáhl, jak to viděl dělat Sulaan, a zvíře stočil, zatímco vzduch za nimi proťaly šípy a několik jich to’raken zasáhlo do křídel.
Stočili se přímo proti skalní stěně a Mat si uvědomil, že stojí v sedle a pevně svírá otěže, zatímco se zraněnému zvířeti snaží zabránit, aby je zatraceně všechny zabilo. Při otočce ho to málem vyhodilo, ale udržel se se zaklíněnýma nohama na místě a sevřel otěže ještě pevněji.
Olverova další slova odnesl poryv větru při otočce. Stvoření divoce tlouklo zle poraněnými křídly a zoufale vřískalo. Když se stočilo k zemi, nebyl si Mat jistý, že let řídí kdokoli z nich.
Dopadli na hromadu dolů do údolí. Zapraskaly kosti – Světlo, Mat doufal, že patří to’raken - a pak se v kotrmelcích skutálel po rozbité zemi.
Konečně se zastavil a převalil se.
Oddechoval, omráčený vším, co se stalo. „Tohle,“ zasténal nakonec„ je ten zatraceně nejpitomější nápad, co jsem kdy měl.“ Zaváhal. „Možná druhý nejhorší.” Konec konců, rozhodl se unést Tuon.
S námahou se zvedl a zdálo se, že ho nohy stále poslouchají. Když běžel ke škubajícímu se zvířeti, ani moc nekulhal. „Olvere? Olvere!“
Našel chlapce stále přivázaného k sedlu, jak mžiká a potřásá hlavou, aby si ji pročistil. „Mate,“ řekl Olver, „myslím, že příště bys měl nechat letět mě. Myslím, žes neodvedl moc dobrou práci.“
„Jestli bude nějaké příště,“ prohlásil Mat, „sním celý pytel tarvalonskýho zlata.“ Trhnutím uvolnil popruhy, držící ašandarei a Olverův roh, a pak podal nástroj chlapci. Sáhl pro balík s Randovým praporem, který měl přivázaný u pasu, ale byl pryč.
Mat se vyděšeně rozhlížel. „Prapor! Ztratil jsem ten zatracenej prapor!“
Olver se usmál a zvedl pohled ke znaku, vytvořenému vířícími mraky. „To nevadí – už nad sebou jeho prapor máme,“ řekl, pak zvedl roh a zadul překrásný tón.
KAPITOLA 46
Probudit se
Rand se vyprostil z temnoty a opět zcela vstoupil do vzoru. Z toho, jak vzor sledoval, věděl, že ačkoli od chvíle, kdy vešel do vnitř, tady uplynulo pouze pár minut, v údolí před touto jeskyní uběhly celé dny a dál ve světě ještě mnohem delší doba.
Rand Moridina odhodil z postavení, v němž během těchto napjatých minut se zaklesnutými čepelemi setrvávali. Rand, stále plný lahodné jediné síly, sekl po svém starém příteli čepelí Callandoru.
Moridin zvedl vlastní meč včas, aby ránu odrazil, ale stěží. Zavrčel, vytáhl z opasku nůž a ustoupil, v jedné ruce nůž, v druhé meč.
„Už na tobě nezáleží, Elane,“ řekl Rand, v jehož nitru běsnil proud saidínu. „Skoncujme s tím!“
„Nezáleží?“ zasmál se Moridin.
Pak se otočil a hodil nožem po Alanně.
Nyneiva s hrůzou sledovala, jak se nůž otáčí vzduchem. Vítr na něj z nějakého důvodu neměl vliv.
Ne! Poté, co se jí konečně podařilo přesvědčit tu ženu, aby zůstala naživu. Teď ji nemůžu ztratit! Nyneiva se pokusila nůž chytit nebo odrazit, ale byla o vlásek pomalejší, než bylo třeba.
Nůž se zabořil Alanně do prsou.
Nyneiva na něj zděšeně hleděla. Toto nebylo zranění, které by se dalo uzdravit šitím a bylinami. Čepel zasáhla srdce.
„Rande! Potřebuju jedinou sílu!“ vykřikla Nyneiva.
„To je… v pořádku…“ zašeptala Alanna.
Nyneiva pohlédla ženě do očí. Byla při smyslech. Andělíka, uvědomila si Nyneiva, když si vzpomněla na bylinu, kterou použila, aby ženě dodala sílu. Probralo ji to z omámení. Probudilo ji to.
„Můžu…“ řekla Alanna. „Můžu ho propustit…“
Její oči zmatněly.
Nyneiva pohlédla na Moridina a Randa. Rand se na mrtvou ženu díval s lítostí a žalem, ale Nyneiva v jeho očích neviděla žádnou zuřivost. Alanna uvolnila pouto ještě předtím, než mohl Rand pocítit následky její smrti.
Moridin se s dalším nožem v levé ruce otočil zpět k Randovi. Rand zvedl Callandor, aby Moridina srazil.
Moridin pustil meč a bodl se nožem do pravé ruky. Rand sebou náhle trhl a Callandor mu vypadl z prstů, jako by Moridinův útok nějak zranil jeho ruku.
Záře vycházející z čepele uhasla a křišťálový meč se zazvoněním dopadl na zem.
Perrin se v boji se Zabíječem nedržel zpátky.
Nesnažil se rozlišovat mezi vlkem a mužem. Konečně všemu popustil uzdu, každičkému kousku vzteku na Zabíječe, každičkému kousku bolesti nad smrtí své rodiny – všem tlakům, které v něm měsíce nepozorovaně narůstaly.
Vypustil je ven. Světlo, vypustil je ven. Stejně jako té strašlivé noci, kdy zabil ty bělokabátníky. Od té chvíle držel sám sebe i své city pevně na uzdě. Přesně jak to říkal pantáta Luhhan.
Nyní to v jediném okamžiku uviděl. Mírný Perrin, který se stále bál, že někomu ublíží. Kovář, který se naučil ovládat. Málokdy si dovolil udeřit vší silou.
Dnes sundal vlkovi vodítko. Stejně ho nikdy neměl mít.
Bouře se přizpůsobila jeho zuřivosti. Perrin se ji nepokoušel potlačit. Proč by to dělal? Dokonale se hodila k jeho pocitům. Údery jeho kladiva byly jako hřmění, jeho oči se blýskaly jako dopadající blesky. Ve větru vyli vlci.
Zabíječ se snažil bojovat. Skákal, přesouval se, bodal. Perrin tam pokaždé byl. Vrhal se na něj jako vlk, oháněl se po něm jako člověk, bušil do něj jako samotná bouře. Zabíječovy oči dostaly divoký výraz. Zvedl štít a pokusil se ho dostat mezi sebe a Perrina.
Perrin zaútočil. Nyní bez uvažování, vše řídily pouze instinkty. Perrin zařval a stále znovu a znovu bušil do štítu kladivem. Hnal Zabíječe před sebou. Bušil do štítu jako do nepoddajného kusu železa. Vybíjel ze sebe hněv a zuřivost.
Posledním úderem odhodil Zabíječe dozadu a vyrazil mu štít z ruky, až odlétl víc než třicet kroků daleko. Zabíječ dopadl na zem, převalil se a lapal po dechu. Zastavil se uprostřed bojiště, kde se všude kolem něj zvedaly a umíraly stínové postavy, bojující ve skutečném světě. Vrhl po Perrinovi vyděšený pohled a zmizel.
Perrin se za ním poslal do bdělého světa. Objevil se uprostřed bitvy, v níž zuřivě bojovali Aielové proti trollokům. Na této straně byl vítr překvapivě silný a nad Sajol Ghúlem, který se zvedal k obloze jako pokroucený prst, se otáčela černá mračna.
Aielové kolem mu stěží věnovali pohled. Po celém bojišti ležela na hromadách lidská a trolločí těla a místo páchlo smrtí. Půda zde kdysi bývala prašná, ale teď se pěnila bahnem z krve padlých.
Zabíječ se rozháněl dlouhým nožem a s vrčením se protlačil skrz nedaleký hlouček Aielů. Neohlížel se – a nezdálo se, že ví, že jej Perrin do skutečného světa následoval.
Ze svahu, ze stříbřitě bílé mlhy, se valila nová vlna zplozenců stínu. Jejich kůže vypadala zvláštně, byla poďobaná důlky, a oči měli mléčně bílé. Perrin si jich nevšímal a hnal se za Zabíječem.