Mladý býku! Vlci. Jsou tady Stínubratři! Bojujeme!
Temní psi. Vlci nenáviděli všechny zplozence Stínu; celá smečka by zemřela, aby strhla myrddraala. Ale temných psů se báli.
Perrin se rozhlížel a hledal ta stvoření. Obyčejní lidé nemohli s temnými psy, jejichž pouhé sliny znamenaly smrt, bojovat. Nedaleko něj se lidské jednotky rozpadly před přívalem černých vlků velkých jako koně. Divoká štvanice.
Světlo! Tihle temni psi byli obrovští. Desítky a desítky pokřivených vlků, černých jako uhel, se prorvaly obrannými liniemi a pohazovaly tairenskými a domanskými vojáky, jako by byli jen hadrové panenky. Vlci na temné psy útočili, ale marně. Skučeli, vyli a umírali.
Perrin pozvedl svůj hlas společně s jejich smrtelným křikem v drsném, zuřivém zařvání. V tuto chvíli jim nemohl pomoci. Poháněly jej instinkty a vztek. Zabíječ. Musel porazit Zabíječe. Pokud Perrin Zabíječe nezastaví, muž se přesune do světa snů a zabije Randa.
Perrin se obrátil a hnal se bojujícími armádami. Pronásledoval postavu daleko před sebou. Protože temní psi rozptýlili Perrinovu pozornost, získal Zabíječ náskok, ale trochu zpomalil. Ještě si neuvědomil, že Perrin může svět snů opustit.
Zabíječ se zastavil a zkoumal bojiště. Ohlédl se a spatřil Perrina – a pak vytřeštil oči. Perrin v tom rámusu jeho slova neslyšel, ale dokázal je Zabíječi přečíst ze rtů. „Ne. Ne, to není možné.“
Ano, pomyslel si Perrin Teď tě můžu sledovat, kamkoli běžíš. Tohle je lov. A z tebe je konečně kořist.
Zabíječ zmizel a Perrin se za ním přesunul do vlčího snu. Lidé bojující kolem něj se změnili na vzory v prachu, které vybuchovaly a znovu se utvářely. Při pohledu na něj Zabíječ zděšeně zaječel a pak se přesunul zpět do bdělého světa.
Perrin učinil totéž. Cítil Zabíječovu stopu. Kluzkou potem, vyděšenou. Do snu a pak zase do bdělého světa. Ve snu Perrin běžel po čtyřech, jako Mladý býk. V bdělém světě byl Perrinem se zvednutým kladivem.
Stejně rychle, jako mrkal, se přesouval sem a tam mezi oběma světy a pronásledoval Zabíječe. Když narazil na hlouček bojujících těl, skočil do vlčího snu a prorazil skrz postavy z písku a navátého prachu, pak se opět přesunul do bdělého světa a dál sledoval stopu. Přesouvání se začalo tak zrychlovat, že kmital mezi světy s každým úderem srdce.
Buch. Perrin zvedl kladivo a seskočil z nízké římsy za postavou, která prchala před ním.
Buch. Mladý býk zavyl, aby přivolal smečku.
Buch. Perrin byl už blízko. Jen pár kroků za ním. Cítil Zabíječův pronikavý pach.
Buch. Kolem Mladého býka se objevili duchové vlků a vytím dávali najevo touhu lovit. Nikdy si to kořist nezasloužila víc. Nikdy kořist na smečkách nenapáchala tolik škody. Nikdy se žádného člověka nebáli víc.
Buch. Zabíječ škobrtl. Při pádu se otočil a bezděčně se opět poslal do vlčího snu.
Buch. Perrín máchl Mah’alleinirem, vyzdobeným vlkem ve skoku. Ten, který létá.
Buch. Mladý býk se vrhl vrahovi svých bratrů po krku. Zabíječ prchl.
Kladivo dopadlo.
Něco na tomto místě a v tomto okamžiku poslalo Perrina a Zabíječe do spirály kratičkých přeskoků mezi světy. Tam a zpátky, tam a zpátky, záblesky okamžiků a myšlenek. Blik. Blik. Blik. Kolem umírali lidé. Někteří z prachu, jiní skuteční. Jejich svět společně se stíny jiných světů. Muži v neobvyklém oblečení či zbrojích, bojující s netvory všech tvarů a velikostí. Okamžiky, kdy se z Aielů stávali Seančané, kteří se měnili na něco mezi nimi, s oštěpy a světlýma očima, ale v přilbách ve tvaru obrovských hmyzích hlav.
Ve všech těchto okamžicích, na všech těchto místech Perrinovo kladivo bušilo a tesáky Mladého býka chňapaly Zabíječi po krku. V ústech cítil slané teplo Zabíječovy krve. Cítil, jak se kladivo při dopadu chvěje, a slyšel praskat kosti. Světy se míhaly jako klikatící se blesky.
Všechno se srazilo, otřáslo a pak srovnalo.
Perrin stál na kamenech v údolí Thakan’dar a Zabíječovo tělo se před ním hroutilo s rozdrcenou hlavou. Perrin lapal po dechu, stále vzrušený lovem. Bylo po všem.
Obrátil se a překvapeně zjistil, že je obklopen Aiely. Zamračil se na ně. „Co to děláte?“
Jedna z Děv se zasmála. „Vypadals, jako že běžíš k velkému tanci, Perrine Aybaro. Člověk se naučí hledat na bojišti válečníky jako ty a následovat je. Často si užijou největší zábavu.“
Zachmuřeně se usmál a rozhlédl se po bojišti. Jeho straně se nevedlo dobře. Temní psi rvali obránce v nelítostném běsnění na kusy. Cesta vzhůru k Randovi byla zcela nechráněná.
„Kdo téhle bitvě velí?“ zeptal se Perrin.
„Teď nikdo,“ řekla Děva. Její jméno neznal. „Nejprve velel Rodei Ituralde. Pak Darlin Sisnera – ale jeho velitelství zničili draghkarové. Už celé hodiny jsem neviděla žádnou Aes Sedai nebo kmenového náčelníka.“
Zněla ponuře. Dokonce i statečným Aielům docházely sily. Rychlá prohlídka bojiště Perrinovi prozradila, že zbývající Aielové bojují tam, kde právě jsou, často v malých hloučcích, a než sami padnou, snaží se nadělat tolik škody, kolik jen jde. Vlci, kteří zde předtím bojovali ve smečkách, byli rozprášení a on z nich cítil bolest a strach. A Perrin neměl tušení, co mají znamenat ti zplozenci Stínu s poďobanými tvářemi.
Bitva skončila a strana Světla prohrála.
Nedaleko od něj prolomili temní psi řadu Dračích spřísahanců, posledního oddílu, který se proti nim držel. Pár se jich pokusilo utéct, ale jeden z temných psů na ně skočil, několik jich srazil na zem a do jednoho se zahryzl. Ostatní zasáhla sprška zpěněných slin a oni sebou začali škubat a zhroutili se na zem.
Perrin spustil kladivo, pak si klekl, stáhl Zabíječi plášť a omotal si jím ruce, než zase zvedl kladivo. „Ať se ty sliny nedotknou vaší kůže. Jsou smrtící.“
Aielové přikývli a ti, kteří měli holé ruce, si je ovinuli. Bylo z nich cítit odhodlání, ale také odevzdanost. Bude-li to jediná možnost, poběží Aielové se smíchem smrti vstříc. Mokřiňané si o nich mysleli, že jsou šílení, ale Perrin cítil pravdu. Nebyli šílení. Nebáli se smrti, ale nevítali ji.
„Všichni se mě dotkněte,“ řekl Perrin.
Aielové poslechli. Přesunul je do vlčího snu — vzít jich s sebou tolik bylo namáhavé, jako ohnout ocelový prut, ale dokázal to. Okamžitě je přesunul ke stezce vedoucí k Jámě smrti. Shromáždili se zde tiší duchové vlků. Stovky.
Perrin vzal Aiely zpět do bdělého světa, kde přesun dostal jej a jeho malý oddíl mezi Randa a temné psy. Divoká štvanice k němu vzhlédla a na Perrina se upřely jejich zkažené oči, zářící jako stříbro.
„Tady se budeme bránit,“ řekl Perrin svým Aielům, „a doufat, že nám někdo další pomůže.“
„Vydržíme,“ řekl jeden z Aielů, vysoký muž, který měl na sebe čelenku s Randovým symbolem.
„A když ne,“ dodal další, „a místo toho se probudíme, pak alespoň zavlažíme zem naší krví a naše těla dodají výživu rostlinám, které tu teď porostou.“ Perrin si stěží všiml, že v údolí vyrůstají zelené rostliny plné života, které se sem vůbec nehodí. Malé, ale silné. Důkaz toho, že Rand stále bojuje.
Temní psi se k nim plížili se sklopenými ocasy, ušima přitisknutýma k hlavě a vyceněnými tesáky, které zářily jako krví potřísněný kov. Co to zaslechl přes poryvy větru? Něco velice tichého, velice vzdáleného. Bylo to tak tiché, že si toho vůbec neměl všimnout. Přerušilo se to. Lehce povědomé…