„Ten zvuk znám,“ řekl Perrin.
„Zvuk?“ ozvala se aielská Děva. „Jaký zvuk? Volání vlků?“
„Ne,“ odpověděl Perrin, zatímco se temní psi rozběhli vzhůru po stezce. „Valerský roh.“
Hrdinové přijdou. Ale na kterém bojišti budou bojovat? Tady Perrin nemohl žádnou pomoc očekávat. Až na…
Veď nás, Mladý býku.
Proč by museli všichni hrdinové být lidé?
Rozlehlo se vyti, ve stejném tónu jako zněl roh. Hleděl na pole, náhle plné obrovského množství zářících vlků. Byla to ohromná, světlá zvířata, velká jako temní psi. Shromáždily se zde přízraky vlků, kteří zemřeli, a čekaly na znamení, na příležitost bojovat.
Roh je povolal.
Perrin vyrazil vlastní výkřik, spokojené zavytí, a pak se vrhl vstříc temným psům.
Poslední lov konečně, skutečně přišel.
Mat opět nechal Olvera s hrdiny. Zaútočili na trolloky a všem zabránili, aby vyšplhali po stezce k Randovi. Chlapec jel v sedle před Noalem a vypadal jako princ.
Mat si půjčil koně od jednoho z obránců, který ho stále ještě měl, a pak odcválal najít Perrina. Jeho kamarád bude pochopitelně mezi těmi vlky. Mat netušil, jak se na bojiště dostaly ty stovky velkých zářících vlků, ale nehodlal si stěžovat. Srazili se s divokou štvanici čelně, vrčeli a trhali temné psy. Mat měl uši plné vytí z obou stran.
Minul nějaké Aiely, kteří proti temným psům bojovali, ale lidé neměli šanci. Srazili tu bestii a sekali do ní, ale ta se znovu stmelila, jako by měla tělo z temnoty a ne z masa – a pak je začala trhat. Krev a zatracený popel! Aielské zbraně jako by ji ani neškrábly. Mat se hnal dál a cestou se vyhýbal chapadlům stříbřité mlhy, která se sunula celým údolím.
Světlo! Mlha se přibližovala ke stezce vzhůru k Randovi. Nabírala rychlost a valila se přes Aiely, trolloky i temné psy.
Tamhle, pomyslel si Mat, když rozeznal muže dost hloupého na to, aby s temnými psy bojoval. Perrin kladivem udeřil temného psa do hlavy, roztříštil ji a zarazil psa do země. Když kladivo zvedl, táhl se za ním kouř. Úžasné bylo, že temný pes zůstal mrtvý.
Perrin se otočil a trhl sebou. „Mate!“ vykřikl. „Co tady děláš?“
„Jdu pomoct!“ řekl Mat. „Navzdory zatracenýmu zdravýmu rozumu!“
„S temnými psy nemůžeš bojovat, Mate,“ řekl Perrin, když k němu Mat dojel, „Já ano a stejně tak Poslední lov.“ Naklonil hlavu a pak se zahleděl za zvukem rohu.
„Ne,“ řekl Mat. „Já na něj nezatroubil. To zatracený břemeno přešlo na někoho, kdo vypadá, že si ho vážně užívá.“
„O to nejde, Mate.“ Perrin došel k němu, natáhl ruku a chytil ho v sedle za paži. „Moje žena, Mate. Prosím. To ona měla roh.“
Mat se zachmuřeně podíval dolů. „Kluk říkal… Světlo, Perrine. Faile byla na Merriloru a odlákala trolloky od Olvera, aby mohl utéct s rohem.“
„Tak to by pořád mohla být naživu,“ řekl Perrin.
„Jo. Samozřejmě,“ přikývl Mat. Co jiného mohl říct? „Perrine, musíš vědět ještě něco. Fain je tady na bojišti.“
„Fain?“ zavrčel Perrin. „Kde?“
„Je v tý mlze. Perrine, nějak sem dostal Mášádára. Nenech ho, ať se tě dotkne.“
„Já byl v Šadar Logotu taky, Mate,“ řekl Perrin. „Musím si s Fainem vyrovnat účet.“
„A já ne?“ opáčil Mat. „Já..
Perrin vytřeštil oči. Zíral na Matovu hruď.
Tam tenký bílý proužek stříbřité mlhy – Mášádárovy mlhy – Mata zezadu probodl skrz. Mat se na něj podíval, jednou sebou škubl a pak se svalil z koně.
KAPITOLA 47
Vidět, jak se kroutí proud
Aviendha bojovala na svazích thakan’darského údolí a snažila se vyhnout štítu ducha, který se Graendal pokoušela zasunout na místo. Tkanivo jako krajka, které by jí bránilo sáhnout po jediné síle. Se zničenýma nohama nemohla stát. V bolestech ležela na zemi, stěží schopná se hýbat.
Odrazila ho, ale jen stěží.
Zaprodankyně se už chvilku opírala o kameny na římse a něco si pro sebe mumlala. Z boku jí vytékala jasně červená krev. Pod nimi v údolí zuřila bitva. Přes mrtvé a část živých se valila stříbrošedá mlha.
Aviendha se pokusila odplazit ke svému průchodu. Ten byl stále otevřený a skrz něj viděla dno údolí. Něco muselo Kadsuane a ostatní odlákat – buď to, nebo Aviendha otevřela průchod na špatné místo.
Graendal opět obklopila záře saidaru. Další tkaniva; Aviendha je přerušila, ale zpomalilo to její cestu k průchodu.
Graendal zasténala a pak se napřímila. Potácela se směrem k Aviendze, přestože vypadala omámená ztrátou krve.
Aviendha nebyla téměř schopná se bránit, neboť i ona sama byla ztrátou krve oslabená. Byla bezmocná.
Až na…
Tkanivo jejího průchodu, to, které uvázala. Stále tam viselo a drželo otvor otevřený. Stužky krajky.
Aviendha, která váhala, ale byla zoufalá, se opatrně v duchu natáhla a jedno z vláken v průchodu uvolnila. Dokázala to. Proud se zachvěl a zmizel.
Bylo to něco, co Aielanky dělaly, ale Aes Sedai považovaly za strašlivě nebezpečné. Následky mohly být nepředvídatelné. Výbuch, malá sprška jisker… Aviendha mohla skončit spálená. Nebo se možná nestane vůbec nic. Když se o to pokusila Elain, vyvolalo to zničující výbuch.
To by jí nevadilo. Kdyby s sebou vzala jednoho ze Zaprodanců, byla by to znamenitá smrt.
Musela to zkusit.
Graendal se zastavila poblíž Aviendhy a se zavřenýma očima si pro sebe něco bručela. Pak žena oči otevřela a začala vytvářet další tkanivo. Nátlak.
Aviendha zrychlila a vytáhla z průchodu dva, tři, půl tuctu vláken. Téměř, téměř… „Co to děláš?“ ozvala se Graendal.
Aviendha tahala ještě rychleji a v tom spěchu si vybrala špatné vlákno. Ztuhla a sledovala, jak se proud kroutí a rozněcuje další poblíž. Graendal zasykla a začala na Aviendhu vkládat nátlak. Průchod vybuchl v záblesku světla a žáru.
Šajsam se zmocnil bojiště a jeho mlha pronikala těmi vlky a lidmi, kteří si mysleli že mu zabrání dostat se k al’Thorovi.
Ano, al’Thorovi. Toho zabije, zničí a bude na něm hodovat. Ano, al’Thora!
Na okraji jeho smyslů se něco zatřáslo. Šajsam zaváhal a v duchu se zamračil, se to tam děje? Jedna jeho část… jedna jeho část přestala cítit.
Co to bylo? Se svou fyzickou podobou se rozběhl mlhou. Z prstů mu kapala krev, z prstů sedřených dýkou, kterou nosil, tím nádherným semínkem, posledním kouskem jeho starého já.
Narazil na mrtvolu, kterou zabila jeho mlha. Šajsam se zamračil a sklonil. To tělo vypadalo povědomě…
Mrtvola vztáhla ruku a popadla Šajsama pod krkem. Zajíkl se a zmítal sebou, zatímco mrtvola otevřela oko.
„Kdysi jsem slyšel o nemocech takovou zvláštni věc, Faine,“ zašeptal Matrim Cauthon. „Když chytíš nějakou nemoc a přežiješ, nemůžeš ji dostat znovu.“
Šajsam sebou vyděšeně tloukl. Ne. Ne, tak by setkání se starým přítelem nemělo vypadat! Chňapl po ruce, která jej držela, a pak si s hrůzou uvědomil, že pustil dýku.
Cauthon ho stáhl dolů a praštil jím o zem. Šajsam volal své trubce. Příliš pozdě! Příliš pomalu!
„Přišel jsem ti vrátit tvůj dárek, Mordethe,“ zašeptal Cauthon. „Považuju náš dluh za plně splacený.“
Cauthon vrazil dýku přímo mezi žebra do Šajsamova srdce. Mordeth, připoutaný k tomuhle ubohému smrtelnému tělu, zaječel. Padan Fain zavyl a cítil, jak se mu rozpouští maso na kostech. Mlha se roztřásla a začala vířit a lomcovat sebou.