Společně zemřeli.
Perrin se přesunul do vlčího snu, vydal se po pachu krve a našel Gaula. Protivilo se mu nechat Mata s Mášádárem, ale byl si jistý – podle toho, jaký mu Mat věnoval pohled poté, co spadl – že jeho kamarád dokáže mlhu přežít a ví, co dělá.
Gaul se ukryl dobře, když se vtiskl do pukliny ve skále těsně u vchodu do Jámy smrti. Stále měl jeden oštěp a ztmavil si šaty tak, aby splývaly s kameny kolem.
Když ho Perrin našel, dřímal. Nejen že byl Gaul zraněný, ale také strávil ve vlčím snu příliš mnoho času. Jestliže Perrina všechno bolelo vyčerpáním, Gaul na tom musel být hůř.
„Pojď, Gaule,“ řekl Perrin a pomohl mu ze skály ven.
Gaul vypadal omámené. „Nikdo kolem mě neprošel,“ zamumlal. „Dával jsem pozor, Perrine Aybaro. Kar’a’karn je v bezpečí.“
„Vedl sis dobře, kamaráde,“ odvětil Perrin. „Lip, než by kdo mohl čekat. Máš velkou čest.“
Gaul, který se opíral o Perrinovo rameno, se usmál. „Bál jsem se… když vlci zmizeli, bál jsem se.“
„Bojujou dál v bdělém světě.“ Perrin toužil se sem vrátit. Zčásti proto, aby našel Gaula, ale bylo zde ještě něco dalšího, nutkám, které nedokázal vysvětlit.
„Vydrž,“ řekl Perrin a popadl Gaula kolem pasu. Přesunul je na Merrilorské pole, pak ven z vlčího snu a objevili se uprostřed dvouříčského ležení.
Lidé si Perrina okamžitě všimli a ozval se křik. „Světlo, Perrin!“ ozval se nějaký muž poblíž. Přiběhl Grady s tmavými kruhy pod očima. „Málem jsem vás spálil na uhel, urozený pane Zlatooký. Jak jste se tady tak objevili?“
Perrin zavrtěl hlavou a položil Gaula na zem. Grady se podíval na zranění v mužově boku a pak dal zavolat jednu z Aes Sedai, aby provedla léčení. Kolem se hemžili lidé – někteří z mužů z Dvouříčí volali, že se vrátil urozený pán Zlatooký.
Faile. Faile byla s rohem tady na Merriloru.
Musím ji najít.
Rand byl sám, bez ochrany ve vlčím snu.
Světlo to spal, na tom nezáleží! pomyslel si Perrin. Jestli ztratím Faile…
Jestli Rand zemře, Faile ztratí. A všechno ostatní. Někde tam venku stále byli Zaprodanci. Perrin váhal. Musel ji jít hledat, ne? Nebyla to jeho povinnost jakožto jejího manžela? Nemohl se o Randa postarat někdo jiný?
Ale… když ne on, tak kdo?
Přestože jej to rvalo na kusy, Perrin naposledy vyhledal vlčí sen.
Moridin zvedl Callandor z podlahy. Ten se rozzářil jedinou silou.
Rand klopýtal pryč a tiskl si rozbolavělou ruku k hrudi. Moridin se zasmál a zvedl zbraň do výšky. „Jsi můj, Luisi Therine! Konečně jsi můj. Já…“ Nedořekl a zvedl oči k meči, snad v posvátné úctě. „Může umocňovat pravou sílu. Sa’angrial pravé síly? Jak? Proč?“ Rozesmál se hlasitěji.
Kolem nich to vřelo.
„Usměrňovat tady pravou sílu znamená smrt, Elane!“ zakřičel Rand. „Spálí tě to na škvarek!“
„Je to zapomnění!“ zaječel Moridin. „Já se toho vysvobození dočkám, Luisi Therine. Vezmu tě s sebou.“
Zář meče dostala výraznou rudou barvu. Rand cítil, jak z Moridina, natahujícího do sebe pravou sílu, sálá moc.
Toto byla nejnebezpečnější část plánu. Min na to přišla. Callandor měl takové vady, tak neuvěřitelné vady! Vytvořený tak, že muž, který jej používá, potřebuje ženu, která ho ovládá, vytvořený tak, že kdyby ho Rand použil, ostatní by ho mohli ovládnout…
Proč měl Rand potřebovat zbraň s takovými slabinami? Proč o tom proroctví mluvila? Sa’angrial pro pravou sílu. Proč by něco takového kdy potřeboval?
Odpověď byla tak prostá.
„Teď!“ zakřičel Rand.
Nyneiva a Moirain společně usměrnily a využili kaz v Callandoru ve chvíli, kdy se Moridin pokusil použít ho proti Randovi. Tunelem prosvištěl vítr. Země se zachvěla a Moridin vytřeštil oči a zaječel.
Převzaly nad ním vládu. Callandor měl kazy. Každý muž, který jej použil, mohl být donucen propojit se se ženami a ony ho mohly ovládnout. Past… a on ji použil na Moridina.
„Spojení!“ rozkázal Rand.
Poslaly mu ji. Sílu.
Saidar od žen.
Pravá síla od Moridina.
Saidín od Randa.
Moridinovo usměrňování pravé síly na tomto místě hrozilo, že je všechny zničí ale oni ji vyrovnali saidínem a saidarem a pak všechny tři namířili na Temného.
Rand se probil temnotou a vytvořil vedení ze světla a temnoty a obrátil Temného esenci proti němu.
Rand cítil Temného a jeho nezměmost. Prostor, velikost, čas… Nyní Rand chápal, jak tyto věci mohou být bezvýznamné.
S mohutným řevem – proudily jím tři síly a z boku se mu valila krev – Drak Znovuzrozený zařval, zvedl ruku moci a stiskl Temného skrz Vrt jako člověk, který sahá do vody, aby sebral poklad z říčního dna.
Temný se pokusil stáhnout, ale Rand měl na ruce navlečenou rukavici pravé síly. Nepřítel nemohl opět poskvrnit saidín. Temný se pokusil stáhnout z Moridina pravou sílu, ale vedení bylo příliš neomezené, příliš silné, než aby ho někdo dokázal uzavřít. Dokonce i samotný Sej’tan.
Rand využil Temného vlastní esenci a v plné síle ji usměrnil. Pevně Temného sevřel, jako když jestřáb svírá holuba.
A vybuchlo z něj světlo.
KAPITOLA 48
Zářivé kopí
Elain klusala na koni mezi hromadami mrtvých trolloků. Zvítězili. Všechny, kdo se udrželi na nohou, poslala pátrat po živých mezi mrtvými.
Tolik mrtvých. Stovky tisíc lidí a trolloků, ležících na hromadách po celém Merriloru. Říční břehy se změnily v jatka a bažiny v masové hroby, mokřady, na nichž pluly mrtvoly. Před ní, na druhém břehu řeky, sténaly a duněly Výšiny. Své lidi odtamtud stáhla. Stěží se udržela na koni.
Celá náhorní plošina se zhroutila do sebe a pohřbila mrtvé. Elain to otupěle sledovala a cítila, jak se zem otřásá. Bylo to…
Světlo.
Narovnala se, když ucítila, jak se v Randovi vzedmula síla. Okamžitě přestala věnovat pozornost Výšinám, a místo toho se soustředila na něj. Pocit vrcholné síly, nádhera vlády a převahy. Daleko na severu vyrazilo k obloze světlo tak jasné, až zalapala po dechu.
Nastal konec.
Tom odvrávoral od ústí Jámy smrti a zastínil si oči rukou, když z jeskyně vytrysklo světlo zářivé jako samo slunce. Moirain.
„Světlo,“ zašeptal Tom.
Bylo to světlo, vytrysklo z vrcholku Šajol Ghúlu, oslňující paprsek, který roztavil vrcholek hory a vystřelil přímo k obloze.
Min si zvedla ruku k ňadrům a poodstoupila od řad raněných, kterým měnila obvazy.
Rande, pomyslela si, když ucítila jeho zoufalé odhodlání. Daleko na severu se k obloze vznesl paprsek světla tak jasný, že dokonce i na tuto obrovskou vzdálenost osvětlil Merrilorské pole. Pomocníci i zranění mžourali, s námahou vstávali a zakrývali si tváře.
To světlo, zářivé kopí na nebesích, spálilo mraky a otevřelo oblohu.
Aviendha se s přivřenýma očima dívala na světlo a věděla, že je to Rand.
Přitáhlo ji zpět z okraje temnoty a zaplavilo ji teplem. Vítězil. Vítězil. Byl tak silný. Nyní v něm viděla pravého válečníka.