Nedaleko se Graendal se skelným leskem v očích potácivě zvedla na nohy. Rozvolňující se průchod vybuchl, ale nebyl to tak obrovský výbuch jako posledně. Tkaniva a jediná síla se rozprskly právě ve chvíli, kdy se Graendal pokusila seslat nátlak.
Zaprodankyně se obrátila k Aviendze a v jejích očích se objevil zbožňující výraz. Hluboce se uklonila, jako by Aviendhu uctívala.
Výbuch, uvědomila si strnule Aviendha. Něco provedl s tkanivem nátlaku. Popravdě řečeno čekala, že ji výbuch zabije. Místo toho způsobil něco jiného.
„Prosím, nádherná,“ řekla Graendal. „Řekni mi, co si ode mne přeješ. Dovol mi ti sloužit!“
Aviendha pohlédla zpět na světlo, které bylo Randem, a zatajila dech.
Logain vykročil od ruin s batoletem – asi dvouletým chlapcem – v náručí. Matka plačícího dítěte si od něj svého syna vzala. „Děkuju ti. Světlo ti žehnej, aša’mane. Světlo ti žehnej.“
Logain se zastavil mezi lidmi. Vzduch páchl spáleným masem a mrtvými trolloky. „Výšiny jsou pryč?“ zeptal se.
„Pryč,“ ozval se vedle něj Androl zdráhavé. „Zemětřesení je zničilo.“
Logain vzdychl. Ta kořist… je tedy ztracená? Dokáže ji někdy vyhrabat?
Jsem pitomec, pomyslel si. Vzdal se té moci a proč? Aby zachránil tyhle uprchlíky? Lidi, kteří ho zavrhnou a budou nenávidět za to, čím je. Lidi, kteří…
… kteří na něj hleděli s posvátnou úctou.
Logain svraštil čelo. Tohle byli obyčejní lidé, ne jako ti z Černé věže, kteří jsou zvyklí na muže, co umějí usměrňovat. V tuto chvíli by nedokázal poznat rozdíl.
Logain užasle sledoval, jak se ti lidé nahrnuli kolem jeho aša’manů a s pláčem děkovali za záchranu. Dojetím přemožení starci brali aša’many za ruce a velebili je.
Nedaleko stojící mladík upíral na Logaina obdivný pohled. Tucet mladíků. Světlo, stovka. V očích neměli ani náznak strachu.
„Děkuju ti,“ řekla mladá matka znovu. „Děkuju ti.“
„Černá věž chrání,“ uslyšel se Logain říkat. „Vždy.“
„Až vyroste, pošlu ho k vám, abyste ho vyzkoušeli,“ slíbila žena se synem v náručí. „Jestli má nadání, nechám ho, aby se k vám připojil.“
Nadání. Ne prokletí. Nadání.
Zalilo je světlo.
Logain se zarazil. Paprsek světla na severu… usměrňování, jaké dosud nikdy nikdo necítil, dokonce ani při očištění ne. Taková síla.
„To je ono,“ přistoupila k němu Gabrelle.
Logain sáhl k opasku a vytáhl z váčku tři předměty. Kotouče, napůl bílé, napůl černé. Okolo stojící aša’manové se k němu obraceli a ustávali v léčení a utěšování lidí.
„Udělej to,“ řekla Gabrelle. „Udělej to, Lamači zámků.“
Logain kdysi nerozbitné zámky jeden po druhém rozlomil a jejich kusy upustil na zem.
KAPITOLA 49
Světlo a Stín
Všechno bylo mrtvé. Ve vlčím snu klopýtal Perrin kamenitou pustinou bez rostlin či půdy. Obloha zčernala a samotné temné mraky zmizely do nicoty. Když vyšplhal na hřeben, celý kus země za ním se rozpadl – kameny se mu divoce otřásaly pod nohama – a byl vytažen do vzduchu.
Pod ním zela jen prázdnota.
Ve vlčím snu bylo vše pohlcováno. Perrin šel dál, směrem k Šajol Ghúlu. Viděl jej jako maják zářící světlem. Za ním kupodivu rozeznával Dračí horu, přestože ta by měla být příliš daleko, než aby byla vidět. Zdálo se, že jak se země mezi nimi hroutí, svět se smršťuje.
Dva vrcholy, přitahované k sobě, zatímco vše mezi nimi se tříští a rozpadá. Perrin se přesunul před tunel vedoucí do Jámy smrti a pak skrz fialovou bariéru, kterou tam předtím vztyčil, vešel dovnitř.
Uvnitř postávala Lanfear. Vlasy měla černé jako uhel, jako když se s ní setkal poprvé, a měla známou tvář. Vypadala stejně jako kdysi.
Ten snový bodec mě rozčiluje,“ řekla. „Musels ho sem umístit?“
„Brání té druhé Zaprodankyni dostat se dovnitř,“ řekl Perrin roztržitě.
„To asi ano,“ řekla a založila si ruce.
„Pořád je tam dál?“ zeptal se Perrin.
„Tohle je konec,“ přikývla. „Právě se stalo něco úžasného.“ Přimhouřila oči. „Tohle je možná ten nejdůležitější okamžik v dějinách lidstva od chvíle, kdy jsme otevřeli Vrt.“
„Tak se ujistíme, že se nic nepokazí,“ řekl Perrin a s Lanfear po boku se vydal dlouhým kamenným chřtánem.
Na konci tunelu nalezli nečekaný výjev. Callandor držel někdo jiný, muž, s nímž Rand předtím bojoval. Možná to byl Demandred? Perrin to nevěděl. Rozhodně to byl jeden ze Zaprodanců.
Muž klečel na zemi s Nyneivinou rukou na rameni. Stála těsně vlevo za Randem. Moirain byla po Randově pravici a všichni tři stáli vzpřímeně, s očima upřenýma před sebe do nicoty.
Hora zaduněla.
„Dokonalé,“ zašeptala Lanfear. „Ani se mi nesnilo, že to vyjde tak dobře.“ Změřila si obě ženy. „Budeme muset udeřit rychle. Já zabiju tu vyšší ženu, ty tu menší.’
Perrin se zamračil. Něco mu na tom připadalo velice špatně. „Zabijeme…?“
„Ovšem,“ řekla Lanfear. „Když zaútočíme rychle, pořád budu mít čas ovládnout Moridina, zatímco drží čepel. S ní můžu přinutit Luise Therina, aby se sklonil.“ Přimhouřila oči. „Drží v prstech Temného a stačí mu jediný stisk, aby ten život – dá-li se to tak nazvat – vymáčkl. Pouze jediná ruka může Velikého pána zachránit. V tu chvíli se stanu nejvyšší z nejvyšších.“
„Ty… ty chceš Temného zachránit?“ zeptal se Perrin a zvedl ruku k hlavě. „Přidala ses k nám. Vzpomínám si…“
Pohlédla na něj. „Takový podřadný nástroj,“ řekla a bylo z ní cítit znechucení. „Nesnáším, když ho musím používat. Tak nejsem o nic lepší než Graendal.“ Zachvěla se. „Kdyby mi bývali dali víc času, dostala bych tě poctivě.“ Laskavě pohladila Perrina po tváři. „Jsi neklidný. Vzpomínám si, že ta vyšší je z tvojí vesnice. Asi jste vyrostli společně? Nebudu tě nutit ji zabít, můj vlku. Můžeš zabít tu malou. Nenávidíš ji, ne?“
„Já… ano, nenávidím. Ukradla mě mojí rodině. To kvůli ní vlastně umřeli. Jinak bych tam byl.“
„To je pravda,“ řekla Lanfear. „Musíme být rychlí. Naše příležitost nepotrvá dlouho.“
Obrátila se ke dvěma ženám. Nyneiva a Moirain. Jeho kamarádky. A pak… a pák Rand. Perrin věděl, že ho Lanfear zabije. Přinutí ho se sklonit a pak ho zabije. Celou dobu se snažila dostat do situace, kde Temný samotný bude bezmocný a ona bude moci zasáhnout a zachránit ho.
Perrin došel k ní.
„Zaútočíme společně,“ řekla Lanfear tiše. „Hranice mezi světy zde byly protrženy. Když nebudeme rychlí, budou schopní se bránit. Musíme je zabít najednou.“
Tohle je špatně, pomyslel si Perrin. Tohle je vážně hodně, hodně špatně. Nemohl to dopustit, a přesto se jeho ruce zvedly.
TOHLE JE ŠPATNĚ. Nevěděl proč. O tom mu jeho mysl nedovolila přemýšlet.
„Připrav se,“ řekla Lanfear s očima upřenýma na Nyneivu.
Petřin se obrátil k Lanfear.
„Napočítám do tří,“ řekla Lanfear, aniž na něj pohlédla.
Moje povinnost, pomyslel si Perrin, je dělat to, co Rand nemůže.
Toto byl vlčí sen. Ve vlčím snu se to, co cítil, stávalo skutečností.
„Jedna,“ řekla Lanfear.
Miloval Faile.
„Dvě.“
Miloval Faile.
„Tři.“
Miloval Faile. Nátlak se rozplynul jako kouř ve větru, zmizel jako šaty, změněné v jediném okamžiku. Než mohla Lanfear udeřit, Perrin se natáhl a uchopil ji za krk.