Dělala mu starosti; nejspíš měla podezření, které by si přál, aby neměla. Ale bylo to lepší, než aby strhla poplach.
Vzdychl a zalovil v kapse, kde našel fajfku. Za to ti děkuju, Alivie, pomyslel si, zatímco ji nacpával tabákem z váčku, který našel v druhé kapse. Bez přemýšlení sáhl po jediné síle, aby fajfku zapálil.
Nic nenašel. Žádný saidín v prázdnotě, nic. Zarazil se, pak se usmál a ucítil obrovskou úlevu. Nedokázal usměrňovat. Jen pro jistotu se váhavě natáhl po pravé síle. Taky nic.
Prohlížel si fajfku, zatímco jel vzhůru do mírného svahu na okraji Thakan’daru, nyní pokrytého rostlinami. Neměl jak tabák zapálit. Chvíli si ho ve tmě prohlížel a pak pomyslel na to, že je fajfka zapálená. A byla.
Rand se usmál a obrátil se na jih. Ohlédl se přes rameno. Všechny tři ženy u pohřební hranice se od ní odvrátily a pohlédly přímo na něj. Ve světle hořícího těla je dokázal rozeznat, i když moc víc ne.
Jsem zvědavý, která z nich mě bude následovat, pomyslel si a pak se jeho úsměv rozšířil. Rande al’Thore, z tebe se ale stal pěkný náfuka, co? Když předpokládáš, že některá – nebo některé -půjde za tebou.
Možná že žádná z nich nepřijde. Nebo možná všechny, až přijde jejich čas. Uvědomil si, že se směje pod vousy.
Kterou by si vybral? Min… ale ne, opustit Aviendhu? Elain. Ne. Zasmál se. Nedokázal si vybrat. Měl tři ženy, které ho milují, a nevěděl, kterou by si přál, aby jej následovala. Kterákoli. Všechny. Světlo, chlape. Jsi beznadějný případ. Jsi zoufale zamilovaný do všech tří a není z toho cesty ven.
Pobídl koně do klusu směrem dál na jih. Měl měšec plný mincí, dobrého koně a silný meč. Lamanův meč, což byla lepší zbraň, než by byl býval chtěl. Mohl by přitahovat pozornost. Byl to skutečný meč s volavkou a kvalitní čepelí.
Uvědomovala si Alivia, kolik peněz mu dává? O mincích neměla ani ponětí. Nejspíš jich většinu ukradla, takže nebyl jen zloděj koní. Nu, řekl jí, ať mu sežene nějaké zlato, a ona to udělala. Za to, co měl u sebe, by si v Dvouříčí mohl koupit celý statek.
Na jih. Východ nebo západ by také šly, ale došlo mu, že chce nadobro odejít pryč od toho všeho. Nejdřív na jih, pak možná na západ podél pobřeží. Třeba by si mohl najít loď? Na světě toho bylo tolik, co neviděl. Prožil pár bitev, zapletl se do obrovské hry rodů. Do mnoha věcí, s nimiž nechtěl mít nic společného. Viděl statek svého otce. A paláce. Viděl spoustu paláců.
Jen neměl čas na to, aby si většinu světa skutečně prohlédl. Tohle bude nové, pomyslel si. Cestovat, aniž by ho někdo pronásledoval, nebo musel tu či onde vládnout. Cestovat, když může prostě přespat ve stodole výměnou za to, že někomu naštípe dřevo. Přemýšlel o tom a rozesmál se, zatímco dál mířil na jih a kouřil svou nemožnou fajfku. Přitom se kolem něj zvedl vítr, kolem muže, kterého nazývali urozeným pánem, Drakem Znovuzrozeným, králem, vrahem, milencem a přitelem.
Vítr se volně vznesl do výšky a stoupal k otevřené bezmračné obloze. Prolétl nad rozbitou zemí posetou mrtvými, dosud nepohřbenými těly. Zemí, na které se zároveň konaly oslavy. Polechtal větve stromů, na nichž konečně začaly rašit pupeny.
Vítr vál na jih, skrz husté lesy, nad třpytivými pláněmi a k neprozkoumaným zemím. Ten vítr nebyl konec. Otáčení kola času nemá konců, a nikdy mít konců nebude.
Byl to však nějaký konec.
I stalo se za oněch dní, jako se stalo již dříve a jako se opět stane, že temnota ztěžka spočinula na zemi a tiskla srdce lidí, a vše zelené zchřadlo a naděje zahynula. A lidé volali Stvořitele, řkouce: Ó, Světlo nebes, Světlo světa, nechej přislíbeného, nechť se zrodí z hory, jak praví proroctví, jako se zrodil za dob minulých a jako se zrodí i v časech, jež přijdou. Nechť jitřní kníže zpívá zemi a vše zelené roste a údolí vydají ovečky. Nechť nás vojsko pána úsvitu zaštítí před temnotou a ochraňuje nás veliký meč spravedlnosti. Nechť Drak opět vyjede na větrech času.
Přilétl jako vítr, jako vítr se všeho dotkl a jako vítr odlétl pryč.
Kolo Času se otáčí dál
Právě jste dočetli závěrečnou část velkolepého cyklu Roberta Jordana, který skvělým způsobem dovedl do finále Brandon Sanderson. Cyklu, který si právem zaslouží přívlastky jako mamutí a epický. Vždyť kolik fantasy ság se může jako Kolo času pochlubit čtrnácti (s prequelem patnácti!) tlustospisy a v kolika se odehrávají tak strhující příběhy plné velkých a krvavých bitev, hrdinských činů, temných zrad, magických soubojů, nekonečného intrikování a politikaření, nenávisti až za hrob, přátelství ve zbrani či touhy po moci?
Tento cyklus je v mnoha ohledech výjimečný. A nejen svým rozsahem a zpracováním. Je v něm totiž skryta samotná esence pravé epické fantasy, které kromě velkých témat, jako je záchrana světa a boj dobra se zlem, nechybí ani trocha nostalgie, poetiky a smutku nad tím, že se blíží konec něčeho velkého a jedinečného, co se už nikdy nebude opakovat. Směle se může řadit po bok takových legend, jako je třeba Tolkienův Pán prstenů. Jordan ostatně Tolkienovo dílo vždy obdivoval a netajil se tím, že ho inspirovalo. Podařilo se mu však vytvořit vlastní, originální fantasy epos, který si získal srdce miliónů čtenářů po celém světě – naši zemi nevyjímaje. Přitom stačilo málo a Vzpomínku na Světlo jsme si v češtině nemuseli vůbec přečíst. Už jen vydávání Kola času u nás by ostatně vydalo na samostatný dobrodružný příběh plný napětí a zvratů.
Možná tomu nebudete věřit, ale je to už devatenáct let, co jsme i u nás v Česku mohli poprvé vyrazit do malé vesničky nazvané Dvouříčí ve společnosti tajemné Moirain Sedai a jejího drsňácky působícího strážce Lana Mandragorana. Jak si určitě vzpomínáte, Moirain v tomhle zapadákově pátrala po naplnění prastarého proroctví – hledala znovuzrozeného hrdinu, který by byl schopen zastavit řádění Stínu a postavit se i třeba samotnému Temnému, pokud by se tomuto zosobnění zla podařilo dostat se z vězení, kam byl uvržen kdysi v hlubinách dávnověku. V Dvouříčí však našla mnohem více, než čekala. Stejně jako my…
Příběh samotný byl skvěle napsaný a okamžitě nás uchvátil, jediné, co poněkud kazilo výsledný dojem, byl fakt, že originál byl rozdělen do dvou knih. A podobně tomu bylo i u všech následujících pokračování. To ovšem nebylo nejhorší. Intervaly mezi jednotlivými díly cyklu se postupně prodlužovaly, až vydávání ustalo úplně. Stalo se to v onom tragickém roce, kdy zemřel Robert Jordan a kdy se zdálo, že je vše ztraceno. A přestože se dokončení cyklu už záhy chopil Brandon Sanderson, u nás to spíše vypadalo, že Kolo času padne do temnoty a už nikdy se z ní neprobojuje na světlo světa.
Naštěstí se našlo pár nadšenců ve FANTOM Printu, kterým se nakonec podařilo cyklus vzkřísit, přičemž se rozhodli ho vydávat opět od prvního dílu! A přestože tomu na počátku jen málokdo věřil, nakonec Kolo času dovedli až do velkého finále. (Na tomto místě prosím použijte vlastní fantazii a představte si, jak velké, ba přímo „epické“ problémy jsme museli překonávat. Stačí jen, když si potěžkáte tuhle Vzpomínku na Světlo a následně si spočítáte, kolik síly a nadšení muselo asi stát třeba vyložit auto naplněné stovkami takovýchto knih a následně je po schodech snést až do nitra firemního skladu.)