Isam kradmo pozoroval ulici a po tváři mu stékal pot. Který si pro něj přijde?
V dálce stěží rozeznával obrysy hory, rozeklané na pozadí noční oblohy. Kdesi ve Městě skřípal kov o kov jako ocelové bušení srdce. Na ulici se pohybovaly postavy. Muži, v těžkých pláštích s kápěmi a tvářemi až po oči zakrytými krvavě rudými závoji.
Isam si dával dobrý pozor, aby na nich nespočinul pohledem příliš dlouho.
Zarachotil hrom. Svahy hory byly plné zvláštních blesků, které se blýskaly vzhůru ke všudypřítomným šedým mrakům. Jen málo lidí vědělo o tomto Městě nedaleko údolí jménem Thakan’dar, nad nímž se tyčil samotný Šajol Ghúl. Jen málo zaslechlo pověsti o jeho existenci. Isamovi by nevadilo, kdyby patřil mezi ty nevědomé.
Další z těch mužů prošli kolem. Rudé závoje. Stále nosili zahalené tváře. Tedy téměř stále. Když jste viděli, jak si některý závoj sundal, bylo načase ho zabít. Protože když jste to neudělali, zabil on vás. Většina z rudě zahalených mužů zdánlivě neměla důvod být venku, tedy kromě toho, aby se na sebe navzájem mračili a možná nakopli některého z početných toulavých psů – divokých psů s vystouplými žebry – kdykoli se jim některý připletl do cesty. Těch pár žen, které opustily přístřeší, se sklopenýma očima cupitalo po krajích ulice. Nebylo vidět žádné děti a nebylo divu. Město nebylo místo pro děti. Isam to dobře věděl. Žil tady od raného dětství.
Jeden z mužů, který procházel kolem, se podíval k Isamovu oknu a zastavil se. Samma N’Sei, oslepovači, byli vždy nedůtkliví a pyšní. Ne, nedůtkliví byl příliš mírný výraz. Stačila jim nepatrná záminka, aby na někoho bez nadání tasili nůž. Obvykle zaplatil některý ze sluhů. Obvykle.
Rudě zahalený muž ho dál pozoroval. Isam se uklidnil a nesnažil se mu pohled okatě oplácet. Výzva, aby se dostavil, byla naléhavá, a když jste chtěli zůstat naživu, nemohli jste takovou věc přehlížet. Ale přesto… kdyby ten muž udělal jediný krok k domu, Isam by vklouzl do TeVaran’rhiodu, s jistotou, že ho odtud nemůže následovat dokonce ani jeden z Vyvolených.
Samma N’Sei se náhle odvrátil od okna. Vzápětí mířil rychlými kroky pryč. Isam cítil, jak jeho napětí částečně povoluje, ačkoli ho nikdy zcela neopustí, ne na tomto místě. Navzdory tomu, že zde strávil dětství, domov to nebyl. Tohle místo byla smrt.
Pohyb. Isam pohlédl na konec ulice. Kráčel k němu další vysoký muž v černém kabátě, plášti a s odhalenou tváří. Bylo to k neuvěření, ale ulice se vylidňovala, jak Samma N’Sei prchali jinými ulicemi a uličkami.
Takže to byl Moridin. Isam zde nebyl, když Vyvolený poprvé Město navštívil, ale slyšel o tom. Samma N’Sei pokládali Moridina za jednoho z těch bez nadání, než jim předvedl, že je to jinak. Neměl stejná omezení jako oni.
Počet mrtvých Samma N’Sei se různil příběh od příběhu, ale nikdy to nemělo být méně než tucet. Z toho, co viděl na vlastní oči, tomu Isam dokázal uvěřit.
Když Moridin došel k hostinci, zůstali na ulici už jen psi. A Moridin prošel kolem. Isam ho sledoval tak pozorně, jak si jen troufl. Zdálo se, že ho ani Isam, ani hospoda – kde měl Isam podle pokynů čekat – nezajímají. Možná měl Vyvolený na práci něco jiného a Isama vyřeší až dodatečně.
Poté, co Moridin prošel, Isam konečně upil tmavého nápoje. Místní mu říkali prostě „oheň“. Dělal svému jménu čest. Prý vycházel z nějakého pití z Pustiny. Jako vše ostatní ve Městě byl však zkaženou verzí originálu.
Jak dlouho jej bude Moridin nutit čekat? Isamovi se nelíbilo, že je tady. Příliš mu to připomínalo dětství. Kolem prošla obsluha – žena v tak roztřepených šatech, že to byly v podstatě hadry – a položila talíř na stůl. Nevyměnili si jediné slovo.
Isam hleděl na jídlo. Tence nakrájená a uvařená zelenina – převážně papriky a cibule. Jednu zvedl a ochutnal, pak vzdychl a odsunul talíř stranou. Zelenina byla stejně planá jako neokořeněná jáhlová kaše. Maso nebylo v jídle žádné. To bylo ve skutečnosti dobře; nerad jedl maso, které neviděl zabít a porazit. To byl pozůstatek z dětství. Když jste neviděli, jak to zabíjejí, nemohli jste to vědět. Ne s jistotou. Pokud jste tady na severu narazili na maso, mohlo to být něco, co ulovili na jihu, nebo možná nějaké zvíře ze zdejšího chovu, kráva nebo koza.
Nebo to mohlo být něco jiného. Lidé tady prohrávali v hazardu, nemohli zaplatit a pak mizeli. A Samma N’Sei, kteří se nepovedli, často vypadli z výcviku. Těla mizela. Mrtvoly zřídkakdy vydržely tak dlouho, aby bylo co pohřbít.
Spálit tohle místo, pomyslel si se sevřeným žaludkem. Spálit ho…
Do hospody někdo vešel. Ze svého místa bohužel nemohl pozorovat obě cesty ke dveřím. Byla to hezká žena, oblečená v černých, rudě lemovaných šatech. Isam její štíhlou postavu a jemnou tvář nepoznával. Byl si stále jistější, že pozná všechny Vyvolené; dostatečně často je vídal ve snu. Oni o tom samozřejmě nevěděli. Pokládali se za vládce toho místa a někteří z nich byli velice zdatní.
On byl ovšem zdatný stejně, a také výjimečně dobrý v tom, jak se nenechat vidět.
Ať šlo tedy o kohokoli, byla v přestrojení. Proč se tady namáhat s ukrýváním? Každopádně to ona ho musela povolat. Žádná žena nechodila po Městě s takovým pánovitým výrazem, s takovým sebevědomím, jako by očekávala, že na její příkaz budou skákat i samotné kameny. Isam mlčky poklekl na koleno.
Ten pohyb mu způsobil bolest v břiše – v místě, kde byl zraněn. Stále se ještě nevzpamatoval z boje s vlkem. Cítil v nitru neklid; Luk Aybaru nenáviděl. Nezvyklé. Luk míval sklony být ten povolnější, zatímco Isam byl ten tvrďák. Tedy tak se alespoň viděl.
V každém případě pokud šlo o tohoto konkrétního vlka, shodli se. Na jednu stranu byl Isam nadšený; jako lovec jen zřídka čelil takové výzvě, jakou představoval Aybara. Nicméně jeho nenávist byla hlubší. On Aybaru zabije.
Isam potlačil bolestivou grimasu a sklonil hlavu. Žena ho nechala klečet a posadila se ke stolu. Chvilku poklepávala na plechový pohár prstem, zírala na jeho obsah a mlčela.
Isam se nehýbal. Mnozí z těch, kteří si říkali temní druzi, se kroutili a svíjeli, když nad nimi někdo uplatňoval moc. Zdráhavé připustil, že Luk by se nejspíš svíjel stejně.
Isam byl lovec. Ničím jiným být nechtěl. Když jste si byli jistí tím, čím jste, nemělo smysl se vztekat, když vám ukázali vaše místo.
Ať shoří, ten bok ho bolel.
„Chci ho mrtvého,“ řekla žena. Hlas měla jemný, ale přesto důrazný.
Isam nic neřekl.
„Chci ho vykuchaného jako zvíře, jeho vnitřnosti vyvržené na zem, jeho krev ať pijí havrani, jeho kosti ať zůstanou ležet, až vybělí, pak zešednou a pak puknou v žáru slunce. Chci ho mrtvého, lovce.“
„ATThora.“
„Ano. V minulosti jsi selhal.“ Hlas měla jako led. Zamrazilo ho. Tahle byla tvrdá. Tvrdá jako Moridin.
Během let služby začal většinou Vyvolených pohrdat. Navzdory vší své moci a údajné moudrosti se hašteřili jako děti. Tato žena ho zarazila a zamyslel se nad tím, zdaje skutečně špehoval všechny. Zdála se jiná.
„Nu?“ zeptala se. „Budeš obhajovat svoje selhání?“
„Pokaždé, když mě jeden z ostatních pověřil tímhle lovem,“ řekl, „objevil se další a stáhl mě k nějakému jinému úkolu.“