Po pravdě by raději dál lovil vlka. Nevzepře se rozkazům, ne přímým rozkazům od Vyvoleného. Když nešlo o Aybaru, byl pro něj jeden lov téměř jako druhý. Když bude muset, tohohle Draka zabije.
„Něco takového se tentokrát nestane,“ řekla Vyvolená, stále zírajíc na jeho pohár. Nepodívala se na něj a nedala mu svolení vstát, takže zůstával klečet. „Všichni ostatní se nároků na tebe zřekli. Pokud ti něco jiného neřekne Veliký pán – pokud tě nepovolá on sám - budeš plnit tento úkol. Zabít al’Thora.“
Pohyb venku za oknem přiměl Isama zalétnout pohledem stranou. Vyvolená se na skupinu postav v černých kápích, která procházela kolem, ani nepodívala. Pláště těch černých postav se ve větru nevinily.
Doprovázely je kočáry; to byl ve Městě neobvyklý pohled. Kočáry jely pomalu, ale přesto se na hrbolaté ulici houpaly a kodrcaly. Isam nemusel vidět do oken zakrytých závěsy, aby věděl, že uvnitř jede třináct žen, stejný počet jako myrddraalů. Žádný ze Samma N’Sei se na ulici nevrátil. Takovýmto průvodům se obvykle vyhýbali. Ze zřejmých důvodů na ně takovéto věci… silně působily.
Kočáry projely kolem. Vida. Chytili dalšího. Isam by čekal, že poté, co bylo poskvrnění očištěno, takové praktiky skončily.
Než sklopil pohled zpět k podlaze, zahlédl něco ještě nesmyslnějšího. Špinavou tvářičku, která všechno sledovala z přítmí uličky na druhé straně. Vyvalené oči, ale kradmý postoj. Moridinův průchod a příchod třinácti vyhnaly Samma N’Sei z ulice. Tam, kde nebyli, se mohli uličníci do jisté míry bezpečně pohybovat. Možná.
Isam chtěl na dítě zaječet, ať zmizí. Říct mu, ať riskuje a pokusí se přejít Mornu. Umřít v červím žaludku bylo lepší než žít ve Městě a trpět tím, co vám dělá. Běž! Uteč! Zemři!
Okamžik rychle pominul a uličník se stáhl do stínů. Isam si pamatoval, že sám býval takovým dítětem. Tehdy se naučil tolik věcí! Jak najít jídlo, kterému se dalo nejvíc věřit a nevyzvraceli jste ho, když jste zjistili, co v něm bylo. Jak bojovat s noži. Jak se vyhnout tomu, aby vás zahlédli nebo si vás všimli.
A samozřejmě jak zabít člověka. Každý, kdo ve Městě přežil dost dlouho, se právě tuhle lekci naučil.
Vyvolená stále hleděla na jeho pohár. Isam si uvědomil, že se dívá na svůj odraz. Co tam vidí?
„Budu potřebovat pomoc,“ řekl nakonec. „Drak Znovuzrozený má stráže a ve snu se objevuje jenom vzácně.“
„Pomoc je zařízená,“ odvětila tiše. „Ale ty ho musíš najit, lovče. Žádné ty tvoje hrátky jako předtím a pokoušet se ho k sobě přilákat. Luis Therin takovou past vycítí. Kromě toho teď už od svého úkolu neuhne. Zbývá málo času.“
Mluvila o katastrofické operaci v Dvouříčí. Tehdy velel Luk. Co Isam věděl o skutečných městech a skutečných lidech? Téměř po takových věcech toužil, ačkoli měl podezření, že ve skutečnosti je to Lukův pocit. Isam byl jenom lovec. Kromě toho, jak najít nejlepší místo, kam střelit šíp, aby zasáhl srdce, ho lidé příliš nezajímali.
Ale operace v Dvouříčí… smrděla jako mršina ponechaná svému osudu. Pořád nevěděl. Skutečně bylo cílem nalákat al’Thora, nebo to mělo Isama udržet dál od důležitých událostí? Uvědomoval si, že jeho schopnosti Vyvolené fascinují; dokázal něco, co oni ne. Ano, mohli napodobit způsob, jakým vstupoval do snu, ale potřebovali usměrňování, průchody, čas.
Už ho unavovalo být figurkou v jejich hrách. Ať ho prostě nechají lovit; ať přestanou týden co týden měnit kořist.
Takové věci jste ale Vyvoleným neříkali. Nechal si své námitky pro sebe.
Vchod do hospody zahalily stíny a obsluha zmizela vzadu. Až na Isama a Vyvolenou zůstala místnost prázdná.
„Můžeš vstát,“ řekla.
Isam to chvatně udělal, neboť do místnosti vstoupili dva muži. Vysocí, svalnatí a zahalení rudnými závoji. Byli oblečení v hnědém jako Aielové, ale neměli oštěpy nebo luky. Tito tvorové zabíjeli mnohem smrtonosnějšími zbraněmi.
Přestože zachoval bezvýraznou tvář, zalila Isama vlna emocí. Dětství plné bolesti, hladu a smrti. Celý život, kdy se vyhýbal pohledům mužů, jako jsou tito. Když s elegancí přirozených dravců kráčeli ke stolu, stálo ho hodně námahy, aby se netřásl.
Muži si sňali závoje a vycenili zuby. Ať shořím. Měli je nabroušené.
Tihle byli obráceni. Poznali jste jim to na očích – očích, které nevypadaly úplně správně, nebyly úplně lidské.
V tu chvíli Isam málem uprchl do snu. Oba je zabít nedokáže. Než by stačil vyřídit jednoho, spálili by ho na prach. Viděl Samma N’Sei zabíjet; často to dělali jen proto, aby prozkoumali nové způsoby, jak používat své síly.
Nezaútočili. Věděli, že je tato žena Vyvolená? Tak proč sňali závoje? Samma N’Sei si nikdy nesundávali závoje, leda že se chystali zabít – a jen tehdy, když se na to zabíjení nejdychtivěji těšili.
„Doprovodí tě,“ řekla Vyvolená. „K tomu dostaneš pár těch bez nadání, aby ti pomohli vypořádat se s aPThorovými strážemi.“ Obrátila se k němu a poprvé mu pohlédla do očí. Vypadala… znechuceně. Jako by se jí protivilo, že potřebuje jeho pomoc.
Doprovodí tě, řekla. Ne budou ti sloužit.
Zatracený čubčí syn. Tohle bude příšerná práce.
Talmanes se vrhl stranou a těsně se vyhnul trollokově sekeře. Země se zachvěla, jak sekera zasáhla dlažební kostky; skrčil se a prohnal čepel netvorovým stehnem. Věc s býčím čumákem zaklonila hlavu a zavyla.
„Ať shořím, tobě ale smrdí z huby,“ zavrčel Talmanes, vytrhl meč a couvl. Tvor klesl na koleno a Talmanes mu usekl pravou ruku.
Talmanes s lapáním po dechu uskočil dozadu, zatímco jeho dva druhové prohnali trollokovi oštěpy zády. S trollokem jste vždycky chtěli bojovat ve skupině. No, to jste chtěli vždycky proti komukoli, bojovat se spolubojovníky po boku, ale s trolloky to vzhledem k jejich velikosti a síle bylo důležitější.
Mrtvoly se ve tmě vršily jako hromady odpadků. Talmanes byl nucen zapálit strážnice u brány, aby si posvítil; ten asi půltucet strážných, který zbýval, byl nyní prozatím součástí Bandy.
Trolloci se jako černý odliv začali stahovat od brány. Ve svém úsilí ji obsadit to přehnali. Nebo spíš ten, kdo je k tomu nutil. S tímhle oddílem byl půlčlověk. Talmanes spustil ruku k ráně na boku. Byla vlhká.
Ohně z hořících strážnic slábly. Bude muset rozkázat zapálit pár krámů. Tím riskoval, že se oheň rozšíří, ale město už bylo tak jako tak ztracené. Teď nemělo smysl držet se zpátky. „Brynte!“ zaječel. „Zapal tu stáj!“
Brynt proběhl s pochodní kolem a objevil se Sandip. „Vrátí se. Brzo.“
Talmanes přikývl. Když teď boj skončil, z uliček a úkrytů začali proudit měšťané a plaše mířili k bráně a do možného – bezpečí.
„Nemůžeme tady zůstat a držet tuhle bránu,“ řekl Sandip. „Draci…“
„Já vím. O kolik mužů jsme přišli?“
„Ještě jsem to nespočítal. Přinejmenším o stovku.“
Světlo, až tohle Mat uslyší, stáhne ze mě kůži. Mat nesnášel, když přicházel o vojáky. V tom muži se snoubila jemnost s genialitou – zvláštní, avšak podnětné spojení. „Pošlete pár zvědů, aby sledovali okolní cesty, jestli se neblíží zplozenci Stínu. Navršte část těch trolločích mršin a vybudujte zátarasy; poslouží stejně jako cokoli jiného. Ty, vojáku!“