Jeden z unavených vojáků, kteří šli kolem, se zarazil. Měl na sobě královniny barvy. „Můj pane?“
„Musíme dát lidem vědět, že tahle brána z města je bezpečná. Dá se zatroubit nějaký signál, který by andorští venkované poznali? Něco, co by je sem přitáhlo?“
„Venkovani,“ řekl muž zamyšleně. Zdálo se, že se mu to slovo nelíbí. Tady v Andoru ho často nepoužívali. „Ano, královnin pochod.“
„Sandipe?“
„Nařídím to trubačům, Talmanesi,“ řekl Sandip.
„Dobře.“ Talmanes si klekl, aby si otřel meč o halenu padlého trolloka. Bok ho bolel. Zranění nebylo vážné. Ne podle běžných měřítek. Vlastně jenom škrábnutí.
Halena byla tak špinavá, že se skoro zdráhal do ní zbraň utřít, ale trolločí krev nedělala čepeli dobře, takže meč otřel. Bez ohledu na bolest v boku vstal a pak se vydal k bráně, kde uvázal Selfara. Neměl odvahu se na zvíře v boji proti zplozencům Stínu spolehnout. Byl to dobrý valach, ale nevycvičili ho v Hraničních státech.
Když vyšplhal do sedla a zamířil se Selfarem na západ, ven z městské brány směrem k těm žoldnéřům, kteří je předtím sledovali, nikdo z vojáků se ho nevyptával. Talmanese nepřekvapilo, když zjistil, že se žoldnéři přesunuli blíž k městu. Boj válečníky přitahoval stejně jako oheň prochladlé poutníky za zimní noci.
Do bitvy se nezapojili. Když se k nim Talmanes přiblížil, přivítala ho malá skupinka: šest mužů s mohutnými pažemi a – nejspíš – mdlým rozumem. Poznali jeho i Bandu. Mat byl nyní vyloženě slavný, a spolu s ním i Banda. Nepochybně si také všimli skvrn od trolločí krve na Talmanesových šatech a obvazu na jeho boku.
Teď už ta rána začínala opravdu urputně pálit. Talmanes přitáhl Selfarovi uzdu a pak začal trpělivě poklepávat na sedlové brašny. Někde jsem tady schoval trochu tabáku…
„O co jde?“ zeptal se jeden ze žoldnéřů. Velitele bylo snadné poznat; měl nejlepší zbroj. Člověk se často stával velitelem podobné bandy tím, že zůstal naživu.
Talmanes vylovil ze sedlové brašny svou druhou nejlepší fajfku. Kde je ten tabák? Nikdy si do bitvy nebral nejlepší fajfku. Jeho otec říkal, že to nosí smůlu.
Tady, pomyslel si a vytáhl váček s tabákem. Trochu ho nacpal do hlavičky, pak vytáhl dřívko a naklonil se, aby ho zastrčil do pochodně, kterou držel ostražitý žoldnéř.
„Nebudeme bojovat, pokud za to nedostaneme zaplaceno,“ řekl velitel. Byl to statný chlapík, překvapivě čistý, i když by potřeboval zastřihnout vousy.
Talmanes si zapálil fajfku a vydechl kouř. Za ním se rozezněly rohy. Ukázalo se, že královnin pochod je chytlavá melodie. Rohy doprovázel křik a Talmanes se ohlédl. Na hlavní ulici byli trolloci, tentokrát větší houf.
Kušiníci se seřadili a na rozkaz, který Talmanes neslyšel, začali střílet.
„Nebudeme…“ začal velitel znovu.
„Víte, co to je?“ procedil Talmanes potichu kolem fajfky. „Tohle je začátek konce. Tohle je pád států a sjednoceni lidstva. Tohle je Poslední bitva, vy zatracení pitomci.“
Muži nejistě přešlapovali.
„Mluvíš… mluvíš jménem královny?“ řekl vůdce ve snaze něco zachránit. „Jenom chci, aby o moje chlapy bylo postaráno.“
„Když budete bojovat,“ řekl Talmanes, „slibuju vám velkou odměnu.“
Muž čekal.
„Slibuju, že budete dál dýchat,“ řekl Talmanes a znovu zabafal.
„To má být hrozba, Cairhieňane?“
Talmanes vyfoukl kouř, pak se sklonil v sedle a přiblížil svou tvář k velitelově. „Dneska v noci jsem zabil myrddraala, Andořane,“ řekl tiše. „Škrábl mě thakan’darskou čepelí a rána zčernala. To znamená, že mám v nejlepším případě pár hodin, než mě jed z ostří spálí zevnitř a já umřu tou nejpříšemější smrtí, jakou člověk může. Proto ti doporučuju, kamaráde, abys mi věřil, když ti říkám, že opravdu nemám co ztratit.“
Muž zamrkal.
„Máte dvě možnosti,“ obrátil Talmanes koně a hlasitě promluvil k žoldnéřům. „Můžete bojovat jako my ostatní a pomoct tomuhle světu, aby se dočkal příštích dní, a možná si nakonec vysloužíte nějaký ten peníz. To nemůžu slíbit. Vaše druhá možnost je tady sedět, dívat se, jak masakrují lidi, a říkat si, že zadarmo nepracujete. Když budete mít štěstí a my ostatní zachráníme svět bez vás, budete dýchat jenom tak dlouho, než vás pověsíme za vaše zbabělý krky.“
Ticho. Ze tmy za nimi zazněly rohy.
Velitel žoldnéřů pohlédl na své druhy. Přikývli na souhlas.
„Jděte pomoct držet bránu,“ řekl Talmanes. „Já naverbuju další žoldnéřské bandy.“
Leilwin si prohlížela početná tábořiště, která stála na místě zvaném Merrilorské pole. Ve tmě, kdy měsíc neměl ještě nějakou dobu vyjít, si téměř mohla představovat, že ohniště jsou lodní lucerny v rušném nočním přístavu.
To byl pravděpodobně pohled, který už nikdy neuvidí. Leilwin Bez lodi nebyla kapitán; už nikdy nebude. Přát si něco jiného by znamenalo popírat samotnou podstatu toho, kým se stala.
Bayle jí položil ruku na rameno. Silné prsty, zhrublé mnoha dny práce. Natáhla se a položila svou ruku na jeho. Bylo snadné proklouznout jedním z těch průchodů, které se v Tar Valonu otvíraly. Bayle se ve městě vyznal, i když si stěžoval, že tam je. „Z tohohle města se mi ježí chlupy na pažích,“ říkal, a k tomu: „Přál jsem si, abych už na tyhle ulice nikdy nevstoupil. Přál jsem si to.“
Stejně šel s ní. Dobrý muž, tenhle Bayle Domon. Nejlepší, jakého v těchto neznámých krajích našla, navzdory tomu pochybnému obchodování v minulosti. To už nechal za sebou. Pokud nechápal, jak mají věci správně být, snažil se o to.
„To je teda pohled,“ řekl a prohlížel si tiché moře světel. „Co chceš dělat teď?“
„Najdeme Nyneivu aTMearu nebo Elain Trakandovnu.“
Bayle si poškrábal zarostlou bradu; nosil ji podle illiánské módy, s vyholeným horním rtem. Vlasy měl různě dlouhé; teď když mu dala svobodu, přestal si holit část hlavy. Samozřejmě to udělala proto, aby se mohli vzít.
Bylo to dobře; vyholená hlava by tady poutala pozornost. Poté, co byly vyřešeny jisté… záležitosti, vedl si jako só’džin celkem dobře. Nakonec však musela přiznat, že Baylemu Domonovi nebylo určeno být só’džin. Byl příliš neotesaný a ty drsné hrany žádný příliv neobrousí. Takového ho chtěla, i když by to nikdy nepřiznala nahlas.
„Už je pozdě, Leilwin,“ řekl. „Možná bychom měli počkat do rána.“
Ne. Pravda, v táborech vládl klid, ale nebyl to klid spánku. Byl to klid lodí čekajících na správný vítr.
O tom, co se tady děje, tušila jen málo – v Tar Valonu se neodvážila otevřít pusu a vyptávat se, aby ji přízvuk neprozradil jako Seančanku. K takto velkému shromáždění nemohlo dojít bez pečlivého naplánování. Překvapilo ji, jak je obrovské; slyšela o setkání, ke kterému tu má dojít a kterého se má zúčastnit většina Aes Sedai. Tohle přesahovalo vše, co čekala.
Vydala se přes pole a Bayle ji následoval a oba se připojili k hloučku tarvalonských sloužících, kteří s tím díky Bayleho úplatku souhlasili. Jeho metody ji netěšily, ale jiný způsob vymyslet nedokázala. Snažila se příliš nepřemýšlet o jeho původních kontaktech v Tar Valonu. Nu, když ona už nikdy nevstoupí na loď, pak Bayle nebude mít další příležitosti k pašování. To byla malá útěcha.
Jsi kapitán lodi. To je všechno, co umíš, všechno, co chceš. A teď jsi Bez lodi. Zachvěla se a zaťala ruce v pěst, aby si nemohla ovinout paže kolem těla. Strávit zbytek života na těchto stále stejných zemích, nikdy se nemoci pohybovat rychleji, než dokáže kůň, nikdy už necítit vzduch na širém moři, nikdy nestočit příď k obzoru, nevytáhnout kotvu, nenapnout plachty a prostě…