Vůbec se jí nelíbilo, že má mít ten meč za zády, ale vstoupila, jak bylo nařízeno. Stan osvětlovala jedna z těch nepřirozených světelných koulí a u psacího stolku seděla důvěrně známá žena v zelených šatech a psala dopis. Nyneiva al’Meara byla to, co by v Seančanu nazývali telarti - žena s ohněm v duši. Leilwin pochopila, že Aes Sedai mají být nevzrušené jako klidná voda. Nu, možná že tato žena občas taková byla – ale byl to ten druh klidné vody, který najdete jeden zákrut před divokým vodopádem.
Když vstoupili, Nyneiva pokračovala v psaní. Už nenosila copy; vlasy jí volně spadaly na ramena. Byl to stejně zvláštní pohled jako na loď bez stěžňů.
„Hned jsem u tebe, Sleete,“ řekla Nyneiva. „Vážně, to, jak nade mnou ta vaše cháska v poslední době postává, mi připomíná slepici, která ztratila vejce. Nemají pro vás vaše Aes Sedai něco na práci?“
„Pro mnoho z nás je Lan důležitý, Nyneivo Sedai,“ řekl strážce – Sleete – klidným skřípavým hlasem.
„Skutečně? A pro mě důležitý není? Vážně přemýšlím, jestli bychom vás neměli poslat štípat dříví nebo tak něco. Jestli se ještě jeden strážce přijde podívat, jestli nepotřebuj u…“
Vzhlédla a konečně si všimla Leilwin. Její tvář okamžitě získala netečný výraz. Chladný. Chladný jako led. Leilwin si uvědomila, že se potí. Tato žena držela její život v rukou. Proč je Sleete nemohl dovést k Elain? Možná se o Nyneivě neměli zmiňovat.
„Tihle dva se dožadovali setkání s tebou,“ řekl Sleete. Meč měl z pochvy. Leilwin si toho dosud nevšimla. Domon si pro sebe něco tiše zamumlal. „Tvrdí, žes jim slíbila zaplatit a že si přišli pro peníze. Nicméně neudali svoji totožnost ve Věži a našli způsob, jak proklouznout jedním z průchodů. Muž je z lllianu. Žena odjinud. Snaží se zakrýt přízvuk.“
Nu, možná nebyl její přízvuk tak dobrý, jak si myslela. Leilwin zalétla pohledem k jeho meči. Kdyby se odvalila stranou, nejspíš by se netrefil, tedy pokud by mířil na hruď nebo krk. Mohla by vytáhnout obušek a…
Čelila Aes Sedai. Už by se nikdy nezvedla. Polapilo by ji tkanivo jediné síly, nebo ještě něco horšího.
„Znám je, Sleete,“ řekla Nyneiva chladným hlasem. „Udělals dobře, žes je ke mně přivedl. Děkuju ti.“
Jeho meč se okamžitě ocitl zpátky v pochvě a Leilwin ucítila na krku chladný vzduch, jak muž vyklouzl ze stanu, tichý jako šepot.
„Jestli jsi sem přišla prosit o odpuštění,“ řekla Nyneiva, „přišlas za špatnou osobou. Napůl mám chuť předat tě strážcům, aby tě vyslechli. Možná z té tvojí zrádné mysli dokážou vytěžit něco užitečného o tvých lidech.“
„Taky tě ráda vidím, Nyneivo,“ odvětila Leilwin chladně.
„Tak co se stalo?“ chtěla vědět Nyneiva.
Co se stalo? O čem to ta žena mluví?
„Snažil jsem se,“ řekl náhle Bayle s lítostí v hlase. „Bojoval jsem s nima, ale snadno mě přemohli. Mohli zapálit moji loď, všechny nás potopit, pobít moje muže.“
„Bylo by lepší, kdybyste ty i všichni na palubě umřeli, Illiánče,“ řekla Nyneiva. „Ter’angrial skončil v rukou jedné ze Zaprodanců; Semirhage se ukrývala mezi Seančany a předstírala, že je cosi jako soudce. Pravdomluvčí? To je to slovo?“
„Ano,“ řekla Leilwin tiše. Nyní to chápala. „Lituji, že jsem porušila svoji přísahu, ale…“
„Lituješ toho, Egeanin?“ řekla Nyneiva, vstala a převrátila křeslo. „Lítost není slovo, které bych použila pro ohrožení samotného světa, pro to, že jsme se ocitli na hranici temnoty a skoro nás to strčilo přes okraj! Nechala udělat kopie toho zařízení, ženská. Jedna skončila kolem krku Draka Znovuzrozeného. Samotný Drak Znovuzrozený, ovládaný jedním ze Zaprodanců!“
Nyneiva rozhodila rukama do vzduchu. „Světlo! Kvůli tobě jsme se ocitli jen pár úderů srdce od konce. Konce všeho. Už žádný vzor, žádný svět, nic. Kvůli tvojí neopatrnosti mohly uhasnout miliony životů.“
„Já…“ Leilwinina selhání se náhle zdála obrovská. Její život, ztracený. Samotné její jméno, ztracené. Její loď, kterou jí sebrala samotná Dcera Devíti měsíců. Všechno bylo ve světle tohoto bezvýznamné.
„Bojoval jsem,“ prohlásil Bayle rozhodněji. „Bojoval jsem, jak to jenom šlo.“
„Zdá se, že jsem se k tobě měla připojit,“ řekla Leilwin.
„Snažil jsem se to vysvětlit,“ řekl Bayle zachmuřeně. „Mockrát, ať shořím, ale snažil.“
„Pche,“ ozvala se Nyneiva a zvedla si ruku k čelu. „Co tady děláš, Egeanin? Doufala jsem, že jsi mrtvá. Kdybys umřela při pokusu dodržet přísahu, nemohla bych tě obviňovat.“
Sama jsem to podala Suroth, pomyslela si Leilwin. Cena zaplacená za můj život, jediná cesta ven.
„No?“ Nyneiva se na ni pronikavě zahleděla. „Ven s tím, Egeanin.“
„To jméno už nenosím.“ Leilwin padla na kolena. „Všechno mi vzali a teď se zdá, že i včetně mojí cti. Nabízím se ti jako vyrovnání dluhu.“
Nyneiva si odfrkla. „Na rozdíl od vás Seančanů si my nedržíme lidi, jako by byli zvířata.“
Leilwin zůstávala klečet. Bayle jí položil ruku na rameno, ale nepokusil se ji vytáhnout na nohy. Nyní už dobře chápal, proč musela udělat to, co udělala. Už byl téměř civilizovaný.
„Vstávej,“ obořila se na ni Nyneiva. „Světlo, Egeanin. Pamatuju si, žes byla tak silná, žes mohla žvýkat kamení a vyplivovat písek.“
„To moje síla mě nutí,“ řekla a sklopila oči. Copak Nyneiva nechápe, jak je to těžké? Bylo by snazší si podříznout krk, až na to, že jí nezbývalo dost cti, aby mohla žádat tak lehký konec.
„Vstaň!“
Leilwin poslechla.
Nyneiva popadla plášť, který ležel na lůžku, a přehodila si ho přes sebe. „Pojď. Zavedeme tě k amyrlin. Ta bude možná vědět, co s tebou.“
Nyneiva vyrazila ven do noci a Leilwin ji následovala. Učinila rozhodnutí. Existovala jen jedna cesta, která dávala smysl, jediný způsob, jak si zachovat alespoň špetku cti a snad pomoci svým lidem přežít lži, které sami sobě tak dlouho vykládali.
Leilwin Bez lodi nyní náležela Bílé věži. Cokoli řeknou, cokoli se s ní pokusí udělat, nic z toho tuto skutečnost nezmění. Vlastnily ji. Bude dďcovale téhle amyrlin a propluje touto bouří jako loď, jejíž plachtu roztrhal vítr.
Možná, že si s tím zbytkem cti, který jí zůstal, dokáže získat důvěru této ženy.
„Je to součást starého hraničářského prostředku pro úlevu od bolesti,“ řekl Melten, zatímco sundával Talmanesovi z boku obvaz. „Puchýřník zpomaluje nákazu, způsobenou prokletým kovem.“
Melten byl hubený chlapík s hustou kšticí. Oblékal se jako andorský lesák, do prosté košile a pláště, ale mluvil jako Hraničář. Ve vaku nosil sadu barevných míčků, se kterými někdy pro pobavení ostatních příslušníků Bandy žongloval. V jiném životě musel být kejklíř.
Nevypadal jako někdo, kdo by měl být v Bandě, ale takoví byli tak či onak všichni.
„Nevím, jak to ten jed potlačuje,“ řekl Melten. „Ale potlačuje. Ale nezapomeň, že to není přirozený jed. Nemůžeš ho vysát.“
Talmanes si přitiskl ruku k boku. Pálivá bolest mu připadala, jako kdyby se mu pod kůží plazily trnité šlahouny, kradly se vpřed a při každém pohybu trhaly maso. Cítil, jak se jed rozlézá jeho tělem. Světlo, to byla bolest!
Nedaleko se chlapi z Bandy probíjeli Caemlynem směrem k paláci. Dostali se dovnitř jižní bránou a žoldnéřské kumpanie – pod Sandipovým velením – nechali držet západní bránu.