Sir Arthur Conan Doyle
Z ARCHÍVU SHERLOCKA HOLMESE
Vznešený klient
„Už tím nikomu neublížíte,“ odvětil Sherlock Holmes, když jsem ho podesáté za týž počet let žádal o svolení zaznamenat události, jimiž v jistém smyslu slavná dráha mého přítele vyvrcholila.
Jak Holmes, tak já máme jistou slabost pro turecké lázně. Když jsme příjemně malátní pokuřovali v odpočívárně, pozbýval Holmes zpravidla do jisté míry své rezervovanosti a projevoval víc lidskosti než kdekoli jinde. Lázeňská budova na Northumberland Avenue má v prvním patře jedno oddělené zákoutí s dvěma sousedícími lehátky, a na těch jsme spočívali onoho 3. září 1902, kdy tento příběh začíná. Zeptal jsem se ho, je-li něco nového, a namísto odpovědi vystřelila přítelova dlouhá, štíhlá, nervní paže z prostěradel, jež ho zahalovala, a z náprsní kapsy kabátu na věšáku poblíž vyňala obálku.
„Možná že jde o výplod nějakého přepjatého a sebevědomého hlupáka, a možná že je to otázka života a smrti,“ poznamenal, když mi podával list. „Nevím o tom nic víc, než tu stojí psáno.“
Dopis byl odeslán z klubu Carlton a nesl datum předchozího večera. Obsahoval následující sdělení:
Sir James Damery se dává poroučet a prosí pana Sherlocka Holmese, aby ho přijal zítra v půl páté odpoledne. Sir James si přeje zdůraznit, že se hodlá obrátit na pana Holmese v záležitosti velice naléhavé, která vyžaduje mimořádný takt. Doufá proto, že pan Holmes učiní vše, co je v jeho silách, aby se schůzka uskutečnila, a že ji předem telefonicky potvrdí v klubu Carlton.
„Nemusím vám ani říkat, Watsone, že jsem ji potvrdil,“ řekl Holmes, když jsem mu vracel list. „Víte něco o dotyčném Damerym?“
„Jen tolik, že jeho jméno je ve společnosti všeobecně známé.“
„Pak vám tedy mohu posloužit dalšími informacemi. Tvrdí se o něm, že umí řešit delikátní záležitosti tak, aby se nedostaly do novin. Vzpomenete si možná, že jednal se sirem Georgem Lewisem ohledně Hammerfordovy poslední vůle. Je to zkušený muž s vrozenými diplomatickými schopnostmi. Mohu tedy doufat, že nezvětřil lichou stopu a že má skutečně zapotřebí naší pomoci.“
„Naší?“
„Pokud mi laskavě vyhovíte, Watsone.“
„Bude mi ctí.“
„Znáte tedy určený čas – půl páté. Do té doby můžeme celou záležitost pustit z hlavy.“
Tehdy jsem měl vlastní byt na Queen Anne Street, ale dostavil jsem se do Baker Street ještě před stanovenou hodinou. Přesně v půl se dal ohlásit plukovník sir James Damery. Sotva bude nutno, abych ho čtenářům popisoval, neboť mnozí se ještě dobře rozpomenou na toho statného, přímočarého poctivce, na jeho široký, hladce vyholený obličej, a především na příjemný, lahodně zbarvený hlas. Z šedých irských očí mu zářila upřímnost a veselá mysl se zračila kolem živých, usměvavých rtů. Jeho lesklý cylindr, tmavý redingot, ba každá maličkost, od perlové jehlice v černém saténovém plastronu až k světle fialovým kamaším na nablýskaných střevících, dokazovaly, jakou péči věnuje úpravnému zevnějšku, jímž byl proslulý. Vysoký, energický, sebejistý aristokrat ovládl nevelkou místnost.
„Očekával jsem ovšem, že zde zastanu doktora Watsona,“ řekl se zdvořilou úklonou. „Jeho spolupráce může být velmi užitečná, pane Holmesi, neboť tentokrát máme co činit s mužem, jemuž násilí není cizí a jenž se doslova nezastaví před ničím. Soudím, že v celé Evropě není nebezpečnějšího protivníka.“
„Sám jsem čelil několika, jimž byl tento lichotivý popis přisuzován,“ usmál se Holmes. „Nekouříte? Dovolíte tedy, abych si zapálil dýmku. Je-li váš člověk nebezpečnější než nebožtík profesor Moriarty nebo než dosud žijící plukovník Sebastian Moran, pak vskutku stojí za to se s ním seznámit. Smím zvědět jeho jméno?“
„Slyšel jste někdy o baronu Grunerovi?“
„Myslíte onoho rakouského vraha?“
Plukovník rozhodil ruce v bílých glazé rukavičkách a rozesmál se. „Vám nic neunikne, pane Holmesi! Bravo! Dospěl jste tedy k závěru, že vraždil?“
„Sleduji z odborných důvodů dopodrobna zločiny na kontinentě. Kdo si přečetl, co se odehrálo v Praze, sotva mohl zůstat na pochybách, zda je ten člověk vinen. Zachránila ho pouze právnická finta a podezřelé úmrtí jistého svědka. Jsem tak skálopevně přesvědčen, že při takzvané ‚nehodě‘ v Splugenském průsmyku svou choť zabil, jako kdybych ho byl pozoroval při činu. Jakmile jsem se dozvěděl, že přibyl do Anglie, zmocnilo se mne tušení, že se mi dříve či později postará o nějaké zaneprázdnění. Nu, čehopak se baron Gruner opět dopustil? Předpokládám, že se znovu nerozbouřila hladina kolem někdejší tragédie?“
„Nikoli, jde o vážnější věc. Je důležité, aby zločin nezůstal nepomstěn, ale zabránit zločinu je zajisté ještě důležitější. Připadá mi strašné, pane Holmesi, přihlížet, jak se blíží děsivá událost, hrůzná situace, vědět jasně, k čemu to povede, a nebýt s to ji odvrátit. Může se člověk ocitnout v krušnějším postavení?“
„Snad ne.“
„Pak jistě budete mít pochopení pro klienta, jehož zájmy zastupuji.“
„Z toho, co dosud bylo řečeno, jsem vyrozumněl, že jste pouze prostředníkem. Kdo vás tedy vyslal?“
„Pane Holmesi, musím vás poprosit, abyste netrval na odpovědi. Je nezbytné, abych ho mohl ujistit, že jeho vážené jméno nebude do této záležitosti žádným způsobem zataženo. Jedná z pohnutek navýsost čestných a šlechetných, avšak přeje si zachovat inkognito. Nemusím ani zdůrazňovat, že váš honorář je zajištěn a že budete mít ve všem volnou ruku. Pravé jméno vašeho klienta je přece nepodstatné, není-liž pravda?“
„Bohužel,“ řekl Holmes. „Jsem zvyklý, že případy ústí v záhadu, ale aby z ní i pramenily, to shledávám příliš matoucím. Obávám se, sire Jamesi, že musím odmítnout se do tohoto případu vložit.“
Na našem návštěvníkovi bylo znát zjevné rozčarování. Jeho velký, citlivý obličej potemněl pohnutím a rozrušením.
„Sotva si uvědomujete dosah vlastního počínání, pane Holmesi,“ pravil. „Stavíte mne před velice vážné dilema, neboť jsem si naprosto jist, že byste se s oprávněnou hrdostí ujal této věci, kdybych vás mohl seznámit s fakty, avšak daný slib mi nedovoluje, abych vám je odhalil všechny. Smím vás zasvětit aspoň tak dalece, jak jsem oprávněn?“
„Zajisté; zdůrazňuji však, že se k ničemu nezavazuji.“
„Prosím. Za prvé tedy předpokládám, že jste už slyšel o generálu de Mervillovi?“
„O de Mervillovi, jenž proslul v bojích o Khyberský průsmyk? Ano, znám ho z doslechu.“
„Generál má dceru jménem Violet: je to bohatá, krásná, vzdělaná a vůbec všestranně obdivuhodná mladá žena. A právě tuto dceru, toto půvabné nevinné stvoření se snažíme zachránit ze spárů netvora.“
„Ta tedy upadla do tenat barona Grunera?“
„Do tenat nejpevnějších, jakými lze ženu spoutat – do tenat lásky. Ten člověk je, jak jste se možná doslechl, nadobyčej fešný, má okouzlující způsoby, úchvatný hlas a vytváří kolem sebe tajemnou romantickou aureolu, která ženy tak podmaňuje. Říká se, že je mu kterákoli ženská bytost vydána na milost a nemilost a že této skutečnosti vždy hojně využíval.“
„Ale jak se takový člověk vůbec mohl seznámit s dámou ve společenském postavení slečny Violet de Mervillové?“
„Došlo k tomu na jachtě plující po Středozemí. Byla to sezvaná společnost, ale za lodní lístek se platilo. Organizátoři bezpochyby odhalili pravou baronovu tvář až příliš pozdě. Ten zloduch se vetřel do slečniny přízně, a to s takovým úspěchem, že ji bezvýhradně a naprosto okouzlil. Řeknu-li, že ho miluje, nevystihnu skutečnost ani zpola. Zbožňuje ho, učaroval jí. Nad něho není v celém světě širém. Nesmí se před ní říci jediné slůvko proti němu. Nelitovali jsme námahy, abychom ji z toho šílenství vyléčili, ale vše nadarmo. Zkrátka: hodlá se za něho příští měsíc provdat. A jelikož je plnoletá a tvrdohlavě prosazuje svou vůli, je těžké najít způsob, jak jí v tom zabránit.“