Takový problém mi tedy můj návštěvník předložil. Čtenář již zajisté postřehl, že nebylo příliš obtížné jej rozřešit, neboť skýtal jen omezený rejstřík možností, jak dospět k jádru věci. Ač tedy šlo o elementární záležitost, měla své zajímavé a neobvyklé stránky, které mne snad opravňují k tomu, abych ji písemně zaznamenal. Jal jsem se tedy podle své známé metody logické analýzy vylučovat možná řešení, abych omezil jejich počet.
„A co služebnictvo,“ zeptal jsem se, „kolik je jich v domě?“
„Pokud jsem mohl postřehnout, je tam jen ten starý lokaj a jeho žena. Emsworthovi zřejmě žijí velice prostě.“
„Ani v tom odděleném domku nebyl žádný sluha?“
„Nebyl, ledaže takovou práci zastával ten vousatý mužík. Dělal však dojem lepšího člověka.“
„To napovídá mnoho. Zjistil jste něco, co by nasvědčovalo, že se z jednoho domu do druhého nosí jídlo?“
„Když to říkáte, uvědomuji si, že jsem viděl, jak starý Ralph kráčí s košíkem po cestičce směrem k zahradnímu domku. V té chvíli mne nenapadlo uvažovat o jídle.“
„Vyptával jste se někde po okolí?“
„Ano, vyptával. Mluvil jsem s přednostou stanice a také s hostinským ve vsi. Zeptal jsem se jich prostě, jestli nevědí něco o mém starém kamarádovi Godfreyovi Emsworthovi. Oba mi sdělili, že odjel na cestu kolem světa. Vrátil prý se domů a téměř vzápětí zase odjel. Zřejmě je tato verze obecně rozšířena.“
„Zmínil jste se jim o svém podezření?“
„Nezmínil.“
„To bylo velmi moudré. Tu záležitost je určitě třeba prozkoumat. Pojedu s vámi do Tuxbury Old Park.“
„Ještě dnes?“
Shodou okolností jsem však právě v té době uzavíral případ, který můj přítel Watson popsal pod názvem Opatská škola a který se tak závažně dotýkal vévody z Greyminsteru. Rovněž turecký sultán mi svěřil jakýsi úkol, který vyžadoval okamžitého zásahu, jelikož liknavost tu mohla přinést velmi vážné politické důsledky. Nemohl jsem se tedy hned uvolnit a vypravil jsem se proto do bedfordshirského hrabství za svým posláním ve společnosti pana Jamese Dodda až na počátku příštího týdne. Cestou na Eustonské nádraží jsme se zastavili pro jednoho vážného a nemluvného pána, s nímž jsem předem vše potřebné domluvil.
„Můj starý přítel,“ představil jsem ho Doddovi. „Možná že jeho přítomnosti vůbec nevyužijeme, ale také se může ukázat, že se bez něho neobejdeme. V tomto stadiu to zatím není třeba dál rozvádět.“
Čtenáři Watsonových příběhů bezpochyby už přivykli tomu, že neplýtvám slovy ani nezasvěcuji nikoho do svých úvah, dokud nějaký případ nedořeším. Dodd se tvářil překvapeně, ale víc už nebylo řečeno, a všichni tři jsme se společně vydali na cestu. Ve vlaku jsem položil Doddovi ještě jednu otázku, neboť jsem si přál, aby ji náš společník slyšel.
„Tvrdíte, že jste viděl tvář svého přítele v okně zcela jasně, tak jasně, že nepochybujete o jeho totožnosti?“
„Nepochybuji o ní ani v nejmenším. Tiskl se nosem ke sklu. Světlo z lampy na něho přímo dopadalo.“
„Nemohl to být někdo, kdo by se mu podobal?“
„Ne, ne, byl to on.“
„Říkáte ale, že se změnil?“
„Pouze barvou pleti. Jeho obličej byl – jak to jen popsat? – vybledlý jako rybí břicho. Byl bílý jako stěna.“
„Byl všude stejnoměrně bledý?“
„Myslím, že ne. Viděl jsem mu tak jasně pouze čelo, jak je tiskl na okenní tabuli.“
„Zavolal jste na něho?“
„V první chvíli jsem se překvapením a zděšením na nic nevzmohl. Pak jsem za ním běžel, jak jsem vám vyprávěl, leč bezúspěšně.“
Případ byl pro mne prakticky vyřešen a jistá drobná příhoda mi jej pomohla uzavřít. Když jsme po delší jízdě dospěli k podivnému rozlehlému starobylému sídlu, jež můj klient popsal, přišel nám otevřít onen starý lokaj Ralph. Najal jsem kočár na celý den a požádal jsem nyní svého váženého přítele, aby počkal ve voze, dokud bychom pro něho neposlali. Ralph, drobný, vrásčitý stařík, byl oblečen do černého kabátu a šedě kropenatých kalhot, jak je běžně zvykem, až na jeden zvláštní doplněk. Měl na rukou hnědé kožené rukavice, které stáhl, sotva nás spatřil, a odložil je na stolek v hale, kam jsme vstoupili. Jak snad už přítel Watson někde zaznamenal, vlastním mimořádně citlivá čidla a neušel mi tudíž slabý, ale pronikavý pach. Zdál se vycházet z onoho stolku. Obrátil jsem se, odložil tam klobouk, shodil jej, sehnul se pro něj, a přitom se mi podařilo dostat se nosem na stopu od těch rukavic. Ano, nebylo pochyb: to z nich vycházel ten zvláštní dehtovitý odér. Vstupoval jsem do plukovníkovy pracovny s uzavřeným případem. Běda mi, že musím tak odhalovat karty, když vyprávím vlastní příběh! Watson umí zatajit jednotlivé články řetězu, a právě tím dosahuje svých barvitých finále.
Plukovník Emsworth nebyl přítomen, dostavil se však okamžitě, jakmile ho Ralph zpravil. Slyšeli jsme jeho rychlé těžké kroky na chodbě. Dveře se rozletěly a on vtrhl dovnitř, vousy celé naježené a tvář zkřivenou: hrozivějšího starce jsem snad ještě neviděl. Naše navštívenky, které držel v ruce, roztrhal a útržky podupal.
„Cožpak jsem vám neřekl, vy všetečko proklatý, že sem máte zakázaný přístup? Víckrát ať vás tu nevidím! Jestli se sem znovu vetřete bez dovolení, budu mít právo použít násilí. Zastřelím vás, pane! Přisámbůh, že to udělám! A co se týká vás, pane,“ obrátil se ke mně, „pro vás platí stejná výstraha. Jsem informován o vašem nedůstojném povolání, ale musíte se odebrat se svými proslulými schopnostmi někam jinam. Tady pro ně nenaleznete uplatnění.“
„Nemohu odtud odejít,“ pravil můj klient pevně, „dokud neuslyším z Godfreyho vlastních úst, že není nijak omezován.“
Náš nedobrovolný hostitel zazvonil.
„Ralphe,“ přikázal, „zatelefonuj na okresní policejní stanici a vyřiď inspektorovi, aby sem poslal dva konstábly. Řekni mu, že máme v domě lupiče.“
„Okamžíček,“ pravil jsem. „Uvědomujete si zajisté, pane Dodde, že plukovník Emsworth má k tomu právo a že v jeho domě se podle zákona nemáme čeho dožadovat. On by však měl na druhou stranu pochopit, že vaše počínání pramení výhradně ze starostlivého zájmu o jeho syna. Kdybyste mi dopřál pětiminutový rozhovor, plukovníku, odvažuji se doufat, že bych změnil váš názor na věc.“
„Neměnívám své názory tak lehce,“ řekl ten starý voják. „Ralphe, udělej, co jsem ti přikázal. Nač čekáš, u všech čertů? Zatelefonuj na policii!“
„Nic takového,“ řekl jsem a opřel jsem se zády o dveře. „Zasáhne-li policie, dojde právě ke katastrofě, jíž se obáváte.“ Vyňal jsem zápisník a načrtl na volný list jediné slovo. „Kvůli tomuhle jsme přijeli,“ řekl jsem, když jsem je podával plukovníkovi Emsworthovi.
Zíral na to napsané slovo a úžas zapudil z jeho tváře vše ostatní.
„Jak to víte?“ zalapal po dechu a dopadl ztěžka na židli.
„Moje zaměstnání vyžaduje, abych věděl různé věci. Patří to k mé profesi.“
Seděl v hlubokém zamyšlení, vyhublá ruka se probírala ježatým vousem. Poté rezignovaně máchl rukou.
„Nu, když na tom trváte, promluvíte si s Godfreyem. Svoluji k tomu nerad, ale donutili jste mne. Ralphe, řekni panu Godfreyovi a panu Kentovi, že k nim za pět minut přijdeme.“