Jakmile tato doba uplynula, vykročili jsme po cestičce parkem k tajemnému domku. U dveří stál vousatý mužík a tvářil se velmi užasle.
„Tohle je nečekaný obrat, plukovníku,“ řekl. „Tím se hatí všechny naše záměry.“
„Nemohl jsem si pomoci, pane Kente. Byl jsem k tomu donucen. Může nás pan Godfrey přijmout?“
„Ano, očekává vás uvnitř.“ Otočil se a uvedl nás do prostorného, jednoduše zařízeného salónu. Zády ke krbu stál nějaký muž a při pohledu na něj se můj klient vrhl kupředu s napřaženou pravicí.
„Godfreyi, kamaráde drahý, to je ohromné!“
Ale druhý ho odehnal.
„Nedotýkej se mne, Jimmie. Nepřibližuj se. To koukáš, viď? Nevypadám už jako ten fešný mladý kaprál Emsworth od druhé švadrony, že?“
Vypadal opravdu velmi zvláštně. Člověk viděl, že to býval skutečně hezký mládenec s ostře řezanou tváří, opálenou africkým sluncem, ale temná pleť se místy hemžila bělavými skvrnami, které jako by z ní vysály všechnu barvu. „Tohle je ten důvod, proč mi návštěvy nejsou vítané,“ řekl. „Ty sám mi nevadíš, Jimmie, ale bez tvého průvodce bych se byl obešel. Máš k tomu jistě dobrý důvod, ale mne to uvedlo do nevýhodného postavení.“
„Chtěl jsem se jen ujistit, že se ti nic nestalo, Godfreyi. Zahlédl jsem tě onehdy v noci, jak jsi nakoukl ke mně do pokoje, a musel jsem si zjednat jasno.“
„Starý Ralph mi pověděl, že jsi přijel, a já nemohl odolat, abych se na tebe tajně nepodíval. Doufal jsem, že mne nepostřehneš, ale musel jsem utíkat do svého doupěte, když jsem slyšel, že se okno otevřelo.“
„Ale co to, proboha živého, s tebou je?“
„To se dá krátce vypovědět,“ řekl a zapálil si cigaretu. „Vzpomínáš si na tu jitřní bitvu u Buffelsspruitu nedaleko Pretorie, na východní železnici? Doslechl ses, že jsem byl raněn?“
„Ano, doslechl, ale nedopátral jsem se žádných podrobností.“
„Tři lidé byli odtrženi od ostatních. Je tam hrozně nerovný terén, pamatuješ? Ti tři byli Simpson – říkali jsme mu Plešivec Simpson – Anderson a já. Proháněli jsme bratry Bury, ale ti číhali v záloze a dostali nás. Ty druhé dva zabili. Mne zasáhla sloní kulka do ramene. Udržel jsem se však na koni, a ten se mnou odcválal několik mil, než jsem omdlel a svezl se ze sedla.
Probral jsem se až za soumraku; dokázal jsem sice vstát, ale cítil jsem se velice zesláblý a bylo mi špatně. K svému překvapení jsem shledal, že nablízku stojí dům, dosti velký dům, s širokým schodištěm a mnoha okny. Byla třeskutá zima. Pamatuješ se, jak se tam s večerem snášel takový ochromující chlad, hrozivý, nebezpečný, docela jiný než jiskřivý zdravý mrazík. Byl jsem prostydlý do morku kostí a připadalo mi, že jediná záchrana mi kyne z toho domu. Namáhavě jsem vstal a potácel jsem se blíž, sotva si vědom, co dělám. Matně si vzpomínám, že jsem pomalu vystoupil po těch schodech, vešel do dveří, které stály dokořán, ocitl se v rozlehlé místnosti s řadou postelí a s úlevným povzdechem sklesl na jednu z nich. Byla rozestlaná, ale to mi nevadilo. Přitáhl jsem si přikrývky až k bradě, protože jsem se celý chvěl zimou, a okamžitě jsem upadl do hlubokého spánku.
Když jsem se ráno probudil, měl jsem dojem, že jsem v nějakém nepřirozeném hrůzném světě namísto v střízlivé skutečnosti. Velkými nezastřenými okny proudilo africké slunce a v něm se ostře rýsoval každičký detail té velké, holé, vybílené noclehárny. Přede mnou stál nějaký človíček, malý jako trpaslík, s velkou cibulovitou hlavou: rozčileně cosi brebentil holandsky a mával příšernýma rukama, které vypadaly jako hnědé houby. Za ním stála skupinka lidí, kteří se tím výjevem zřejmě bavili, ale mě při pohledu na ně zamrazilo. Nebyla mezi nimi normální lidská bytost. Každý byl nějak pokřivený nebo opuchlý či podivným způsobem znetvořený. I smích těchto stvůr zněl hrůzně.
Nikdo z nich očividně nemluvil anglicky, a přitom bylo naléhavě třeba vysvětlit, jak se věci mají, protože ten mužík s velkou hlavou se dostával do ráže, vydával ze sebe divoké výkřiky, chytil mne těma znetvořenýma rukama a tahal mne z postele bez ohledu na to, že mi rána začala opět krvácet. Ten malý netvor měl sílu jako býk a nevím, co by mi byl nakonec neudělal, kdyby přilákán vřavou nevešel starší pán, kterého zřejmě všichni respektovali. Napomenul je přísně v holandštině a můj pronásledovatel zkrotl. Pak se obrátil a zahleděl se na mne s nesmírným úžasem.
‚Jak jste se sem, pro všechno na světě, dostal?‘ zeptal se, jako by svým očím nevěřil. ‚Počkat! Vidím, že jste vyčerpaný, a to zraněné rameno potřebuje ošetřit. Jsem lékař a hned vás ovážu. Ale, člověče nešťastná! Hrozí vám tu větší nebezpečí, než jakému jste kdy čelil na bitevním poli. Jste v nemocnici malomocných a spal jste na lůžku malomocného.‘
Co víc musím ještě dodávat, Jimmie? Vyrozuměl jsem, že ta ubohá stvoření byla předchozího dne evakuována před blížící se bitvou. Britové mezitím postoupili a tento lékař, který o nemocné pečoval, je opět přivedl zpátky. Pravil, že se sám sice považuje za imunního proti jejich chorobě, přesto však že by se nikdy neodvážil udělat to, co jsem udělal já. Uložil mne do odděleného pokoje, laskavě o mne pečoval a do týdne jsem byl převezen do všeobecné nemocnice v Pretorii.
A to je celá moje tragédie. Nevzdal jsem se naděje, ale když jsem dospěl domů, seznal jsem z hrozných znamení, která se mi objevila na obličeji, že jsem neunikl. Co jsem si měl počít? Žijeme na samotě. Máme dva sloužící, kterým můžeme naprosto důvěřovat. Je tu ten domek, kde jsem mohl přebývat. Pan Kent, který je lékařem, byv zavázán slibem mlčenlivosti, projevil ochotu dělat mi společníka. Jinak zbývalo jen hrůzné řešení: žít v separaci mezi cizími lidmi, bez naděje na únik. Bylo však třeba zachovat vše v naprosté tajnosti, protože jinak by i v těchto poklidných končinách vzniklo takové pobouření, že bych byl neunikl svému děsivému údělu. Ani tebe, Jimmie – ani tebe jsem nemohl zasvětit. Neumím si vysvětlit, proč se vám otec podvolil.“
„Tenhle pán mne k tomu donutil.“ Rozvinul lístek, na který jsem předtím napsal „malomocenství“. „Usoudil jsem, že pokud je mu tohle známo, bude bezpečnější, obeznámí-li se i s ostatními okolnostmi.“
„Rozhodl jste se moudře,“ řekl jsem. „Kdoví, nevzejde-li z toho ještě něco dobrého? Pokud vím, vyšetřoval pacienta pouze pan Kent. Smím se zeptat, pane, jste-li odborníkem na takové choroby, které jsou, pokud je mi známo, převážně tropické nebo subtropické povahy?“
„Vím o nich tolik, co každý vzdělaný lékař,“ poznamenal pan Kent poněkud škrobeně.
„Vůbec nepochybuji o vaší odborné způsobilosti, milý pane, ale budete se mnou zajisté souhlasit, že v takovýchto případech bývá užitečné vyslechnout další názor. Vyhnuli jste se tomu, jak jsem vyrozumněl, z obav před nátlakem, aby byl pacient přemístěn do izolace.“
„Přesně tak,“ řekl plukovník Emsworth.
„Předvídal jsem takovou situaci,“ vysvětloval jsem, „a proto jsem s sebou přivezl přítele, na jehož diskrétnost je možno se naprosto spolehnout. Měl jsem kdysi možnost prokázat mu odbornou službu a on je nyní na oplátku ochoten poradit spíše jako přítel než specialista. Jmenuje se sir James Saunders.“
Ani nováček nemohl projevit větší úžas a radost při zprávě, že se mu dostane slyšení u polního maršála lorda Robertse, než se nyní jevilo na tváři panu Kentovi.
„Budu si to pokládat za čest,“ zamumlal.
„Požádám tedy sira Jamese, aby se k nám přidružil. Čeká dosud v kočáře před domem. My bychom se snad zatím mohli odebrat do vaší pracovny, plukovníku, kde bych vám poskytl potřebné vysvětlení.“