A v této chvíli začínám nejvíce postrádat přítele Watsona. Důmyslnými otázkami a hlasitými projevy úžasu dokázal vždy pozvednout mé prosté schopnosti, jež nejsou ničím jiným než projevem logického rozumového uvažování, na rovinu zázraku. Když vyprávím vlastní příběh, nemám takovou oporu. Přesto však zachytím průběh svých dedukcí, jak jsem je předložil malému kroužku v pracovně plukovníka Emsworthe, k němuž se nyní připojila i Godfreyho matka.
„Vycházím vždy z předpokladu,“ pravil jsem, „že člověk nejprve musí vyloučit všechny nemožnosti, a potom to, co zbývá, byť jakkoli neuvěřitelné, musí být pravda. Stává se, že zbývá několik vysvětlení, v kterémžto případě je podrobíte dalším a dalším ověřovacím zkouškám, a pro to či ono získáte přesvědčivé důkazy. Použijme nyní toho principu v daném případě. Když mi byla poprvé předložena fakta, nabízely se tři možné výklady, proč je dotyčný pán nucen dlít v odloučení nebo ve vazbě v malém domku na otcově panství. Bylo možné, že se skrývá, protože spáchal nějaký zločin, nebo že zešílel a rodina se chce vyhnout ústavu pro choromyslné, anebo vyvstala nutnost izolace kvůli nějaké nemoci. Žádné jiné možné řešení mne nenapadlo. Ona tři vysvětlení bylo tedy třeba zkoumat a vážit jedno proti druhému.
Vysvětlení se zločinem při hlubším pohledu neobstálo. Žádný neobjasněný zločin nebyl z těchto končin hlášen. Tím jsem si byl jist. Kdyby šlo o zločin dosud neodhalený, pak by zájem rodiny vyžadoval, aby se delikventa zbavila, a spíše by ho poslali do ciziny, než skrývali doma. Nenacházel jsem žádné možné zdůvodnění pro takové počínání.
Šílenství se jevilo jako pravděpodobnější. Přítomnost druhé osoby v malém domku napovídala, že by mohlo jít o ošetřovatele. Skutečnost, že za sebou zamkl, když vyšel, posilovala tu domněnku a naznačovala omezující opatření. Na druhou stranu ovšem tato opatření nemohla být příliš důsledná, jinak by se mladý muž nebyl mohl dostat ven a přijít se podívat na přítele. Snad si vzpomenete, pane Dodde, že jsem hledal opěrné body a ptal se vás například, jaký časopis pan Kent četl. Kdyby to byl býval Skalpel nebo Časopis britských lékařů, bylo by mi to pomohlo. Zákon však dovoluje, aby choromyslný zůstal v soukromé péči, pokud se o něho stará kvalifikovaná osoba a úřady o tom byly patřičně uvědomeny. Proč tedy ta zoufalá snaha zachovat vše v tajnosti? Zde opět teorie nesouhlasila s fakty.
Zůstávala však třetí možnost, sice ojedinělá a nepravděpodobná, která však vysvětlovala všechny známé skutečnosti. Malomocenství není v Jižní Africe řídkým jevem. Shodou nějakých mimořádných okolností se tento mladík mohl nakazit. Jeho rodina by se ocitla v strašlivé situaci, neboť by si přáli zachránit ho před deportací. Všechno by se muselo uchovávat v přísné tajnosti, aby nezačaly kolovat řeči, které by měly za následek, že by se do toho vložily úřady. Nebylo by tak těžké najít oddaného lékaře, který by za dostatečnou odměnu pečoval o trpitele. Nebylo by důvodu, proč by se pacient nemohl po setmění volně pohybovat. Vybledlá místa na kůži patří k běžným příznakům nemoci. To byly pádné důvody – tak pádné, že jsem se rozhodl jednat, jako by to byla skutečně prokázaná věc. Když jsem po příjezdu sem zpozoroval, že Ralph, který nosí do domku jídlo, má rukavice napuštěné dezinfekčním prostředkem, padly mé poslední pochyby. Jediné slovo vám ukázalo, pane, že vaše tajemství je odhaleno, a tím, že jsem je napsal, raději než vyslovil, jsem vám chtěl ukázat, že se můžete spolehnout na mou diskrétnost.“
Končil jsem právě rozbor tohoto případu, když se dveře otevřely a v nich se objevila výrazná postava slavného dermatologa. Avšak projednou jeho tvář, která jindy připomínala sfingu, vyhlížela přívětivě a z očí mu zářil vřelý cit. Přistoupil k plukovníkovi Emsworthovi a stiskl mu ruku.
„Často bývá mým údělem přinášet zprávy zlé a zřídkakdy dobré,“ řekl. „Tím příjemnější je můj úkol tentokrát. Není to malomocenství.“
„Cože?“
„Klasický případ pseudomalomocenství neboli ichthyosis; šupinaté rozrušení tkáně, nevábné na pohled, tvrdošíjné, ale snad vyléčitelné a rozhodně nenakažlivé. Ano, pane Holmesi, je to pozoruhodná shoda okolností. Jde však o náhodu? Anebo tu zapůsobily subtilní podněty, o nichž víme tak málo? Jak můžeme vědět, že obavy, jimiž tento mladý muž bezpochyby hrozně trpěl od té doby, kdy byl vystaven nákaze, nevyvolaly fyzické projevy, které napodobily to, čeho se děsil? V každém případě se vám zaručuji svou odbornou pověstí – Ale dáma omdlela! Myslím, že by se jí pan Kent měl věnovat, dokud se nevzpamatuje z tohoto radostného otřesu.“
Mazarinův drahokam
Doktora Watsona potěšilo, že se opět ocitá v té neuspořádané místnosti vyhlížející z prvního patra na Baker Street, kde započalo už tolik pozoruhodných dobrodružství. Obhlédl znovu učené grafy na zdi, dřevěný pracovní stůl popálený kyselinami, pouzdro na housle opřené v koutě a kbelík na uhlí, který odedávna obsahoval dýmky a tabák. Nakonec spočinul očima na svěžím, usměvavém Billym, mladém, leč velmi učenlivém a taktním pážeti; ten pomáhal, seč mohl, rozptylovat clonu osamění a odloučenosti, která obklopovala nepřístupnou osobnost slavného detektiva.
„Zdá se, že se tu nic nezměnilo. Ani ty jsi se nezměnil. Doufám, že totéž platí o něm?“
Billy pohlédl trochu starostlivě na zavřené dveře do ložnice.
„Myslím, že si šel lehnout a usnul,“ řekl.
Bylo sedm hodin za nádherného letního podvečera, ale doktor Watson byl dostatečně obeznámen s nepravidelnými zvyky svého dávného přítele, takže ho ta zpráva nepřekvapila.
„To patrně znamená nějaký případ, že?“
„Ano, pane, pracuje právě velmi usilovně. Mám starost o jeho zdraví. Je čím dál tím hubenější a bledší a nic nejí. ‚Kdy si račte přát večeři, pane Holmesi?‘ zeptala se ho paní Hudsonová. ‚Pozítří v půl osmé,‘ on na to. Znáte ho, když je zaujat nějakým případem.“
„Ano, Billy, to znám.“
„Sleduje někoho. Včera někde chodil jako nezaměstnaný dělník, který shání práci. Dneska byl za starou bábu. Skoro mě samotného napálil, a já teď už přece znám jeho kousky.“ Billy se zazubil a ukázal prstem na velice bachratý slunečník, opřený o pohovku. „Ten patří k babskému přestrojení,“ řekl.
„Ale co to všechno znamená, Billy?“
Billy ztišil hlas, jako by mi hodlal svěřit nejdůležitější státní tajemství. „Vám to můžu říct, pane, ale musíte si to nechat pro sebe. Jde o ten korunní klenot.“
„Cože – ta loupež za sto tisíc liber?“
„Ano, prosím. Chtějí ten drahokam za každou cenu zpátky. Představte si, že ministerský předseda i ministr vnitra seděli právě tuhle na té pohovce. Pan Holmes na ně byl moc milý. Trochu je uchlácholil a slíbil, že udělá, co bude v jeho silách. Pak tu byl lord Cantlemere –“
„Ach je!“
„Ano, pane, umíte si to představit. Je takový škrobený, jestli to tak smím říct. S ministerským předsedou bych se shodl, ani proti ministru vnitra nic nemám, dělal dojem zdvořilého, ochotného člověka, ale jeho lordstvo nesnáším. I panu Holmesovi jde na nervy. Víte, on k panu Holmesovi nemá důvěru a stavěl se proti tomu, aby ho přizvali. Bylo by mu milejší, kdyby neuspěl.“
„A pan Holmes to ví?“