„Pan Holmes ví vždycky všechno, co je potřeba vědět.“
„Nu, musíme doufat, že uspěje a lordu Cantlemerovi tak připraví rozčarování. Ale pověz mi, Billy, nač je tu ten závěs přes okno?“
„Pan Holmes ho tam dal pověsit před třemi dny. Máme za ním něco legračního.“
Billy popošel a roztáhl závěs, který odděloval alkovnu za arkýřovitým oknem.
Doktor Watson nedokázal potlačit výkřik úžasu. Byl to přesný model jeho starého přítele, včetně županu a všeho ostatního; hlavu měl natočenou z poloprofilu k oknu a trochu skloněnou, jako by četl neviditelnou knihu, zatímco postava spočívala hluboko zabořená v křesle. Billy odpojil hlavu a podržel ji ve vzduchu.
„Nasazujeme ji v různých úhlech, aby to vypadalo přirozeněji. Netroufal bych si na to sáhnout, kdyby nebyly spuštěné žaluzie. Ale když je vytáhneme, je to vidět až z druhé strany ulice.“
„Něčeho podobného jsme už jednou použili.“
„Tenkrát jsem tu ještě nebyl,“ řekl Billy. Vytáhl žaluzie a vyhlédl do ulice. „Tamhle odtud nás někdo pozoruje. Vidím toho chlapa: stojí právě v okně. Mrkněte se sám.“
Watson vykročil, ale vtom se otevřely dveře z ložnice a v nich se objevila vysoká, hubená postava Holmesova: byl v obličeji bledý a přepadlý, ale stejně svižný v chůzi i pohybech jako jindy. Bleskově přiskočil k oknu a žaluzie opět spustil.
„Tohle se nedělá, Billy,“ řekl. „Právě jsi byl v nebezpečí života, milý hochu, a já bych se bez tebe nyní nedokázal obejít. Nu, Watsone, jsem rád, že vás opět mohu uvítat ve vašem někdejším domově. Přicházíte v kritické chvíli.“
„To jsem seznal.“
„Můžeš jít, Billy. S tím hochem je to těžká věc, Watsone. Jak dalece jsem oprávněn vystavovat ho nebezpečí?“
„Jakému nebezpečí, Holmesi?“
„Nebezpečí náhlé smrti. Očekávám, že dnes večer k něčemu dojde.“
„A k čemu by mělo dojít?“
„K mému zavraždění.“
„Ne, ne, vy žertujete, Holmesi.“
„I při svém nevalném smyslu pro humor bych si dokázal vymyslet lepší žert. Ale mezitím si můžeme udělat pohodlí, nemyslíte? Snad vám sklenička nebude proti mysli. Sodovka a doutníky jsou na svém místě. Nechť vás znovu uzřím v obvyklém křesle. Nezískal jste doufám odpor k mé dýmce a politováníhodnému tabáku? V současné době mi nahrazuje potravu.“
„Ale proč nejíte?“
„Protože hlad zbystřuje smysly. Jako lékař přece musíte připustit, milý Watsone, že krev, kterou si vyžádá trávení, jde na úkor překrvení mozku. Já jsem mozek, Watsone. Zbytek mé tělesné podstaty je pouhý přívažek. Proto musím brát v úvahu mozek.“
„A co to nebezpečí, které vám hrozí, Holmesi?“
„Pro případ, že by vrah uspěl, měl byste si snad raději obtěžovat paměť jeho jménem a adresou. Můžete obé pak předat Scotland Yardu s mým uctivým poručením a posledním sbohem. Sylvius se jmenuje – hrabě Negretto Sylvius. Zapište si to, člověče, zapište si to! Moorside Gardens, č. 136, N.W. Máte to?“
Watsonův upřímný obličej se úzkostí až chvěl. Věděl velice dobře, jak nesmírná rizika Holmes podstupuje, a uvědomoval si, že má ve zvyku nebezpečí spíše zlehčovat, než nadsazovat. Watson, jako vždy muž činu, se ukázal být práv situaci.
„Počítejte se mnou, Holmesi. Nemám zítra ani pozítří nic na práci.“
„Váš morální profil se vůbec nelepší. Ke všem svým ostatním nectnostem navíc ještě věšíte lidem bulíky na nos. Děláte dojem všestranně zaměstnaného lékaře, jehož se pacienti netrpělivě dožadují.“
„Nechtějí nic, co by nemohlo počkat. Ale proč nedáte toho člověka zatknout?“
„Udělat bych to mohl. Právě proto jeví takové znepokojení!“
„Nač tedy váháte?“
„Protože nevím, kde je drahokam.“
„Ach ano, Billy mi o tom pověděl – uloupený korunní klenot!“
„Správně – velký žlutý Mazarinův drahokam. Rozhodil jsem sítě a ryba v nich uvízla. Nemám však drahokam. Nač bych dával zavřít zloděje? Na světě by sice bylo hned bezpečněji, kdyby seděli za mřížemi. Ale to není můj cíl. Potřebuji dostat ten kámen.“
„A zmíněný hrabě Sylvius je jednou z vašich ryb?“
„Ano, a je to žralok. Ten má nebezpečné zuby. Druhý je Sam Merton, bývalý boxer. Není to špatný chlap, ten Sam, ale nechá si od hraběte poroučet. Sam není žádný žralok. Je to takový velký, svalnatý, tupohlavý sumec. Ale přesto se třepetá v mé síti.“
„Kdo je to ten hrabě Sylvius?“
„Dnes dopoledne jsem mu kráčel po boku. Viděl jste mne už přestrojeného za stařenku. Ještě nikdy jsem tu roli nesebral přesvědčivěji. Jednou mi dokonce zvedl slunečník. ‚Dovolíte, milostivá?‘ řekl – je napůl Ital, víte, a když je dobře naložený, má takové ty jižní galantní způsoby – ale v opačném případě je to zosobněný ďábel. Život je plný rozmarných příhod, Watsone.“
„Tato mohla dopadnout tragicky.“
„Snad. Sledoval jsem ho až do dílny starého Straubenzeeho v Minories. Straubenzee mu udělal tu vzduchovku – prý je to moc šikovná věcička a dal bych na to krk, že je momentálně právě v protějším okně. Viděl jste našeho panáka? Ovšem, Billy vám ho ukázal. Každou chvíli může tou pěknou hlavou proletět kulka. Ano, Billy, copak je?“
Chlapec znovu vstoupil do pokoje; v ruce držel podnos s navštívenkou. Holmes na ni pohlédl a pak zdvihl obočí a pobaveně se usmál.
„Pan hrabě osobně. To jsem vskutku neočekával. Chytneme se do křížku, Watsone. Odvaha mu nechybí. Snad jste slyšel, že proslul jako lovec divokých šelem. Bylo by triumfálním vyvrcholením jeho vynikajících sportovních úspěchů, kdyby mne přidal ke svým loveckým trofejím. Jeho návštěva mi dokazuje, že už pociťuje, jak mu šlapu na paty.“
„Pošlete pro policii.“
„To pravděpodobně udělám. Ale ne hned. Vyhlédl byste opatrně z okna, Watsone, a podíval se, zda někdo postává na ulici?“
Watson vykoukl ostražitě zpoza závěsu.
„Ano, u dveří je jakýsi hromotluk.“
„To bude Sam Merton – ten poslušný, ale dost nedovtipný Sam. Kde je ten pán. Billy?“
„V salónu, prosím.“
„Až zazvoním, uveď ho nahoru.“
„Prosím.“
„Uveď ho dál, i kdybych tu nebyl.“
„Prosím.“
Watson vyčkával, dokud se dveře opět nezavřely, a pak se jal naléhat.
„Poslyšte, Holmesi, tohle je prostě vyloučeno. Ten chlap je na pokraji zoufalství, a tudíž schopen všeho. Možná že vás přichází zavraždit.“
„To by mne nepřekvapovalo.“
„Trvám na tom, abych byl přítomen.“
„Hrozně byste tu překážel.“
„Jemu?“
„Ne, milý příteli, mně.“
„Já vás tu rozhodně nemohu nechat samotného.“
„Ale ano, můžete. A uděláte to, protože jste ještě nikdy nezahodil hru. Jsem si jist, že ji dohrajete až do konce. Ten člověk přišel prosadit svou a zůstane tu, abych svou mohl prosadit já.“ Holmes vytáhl zápisník a spěšně naškrábal několik řádek. „Odjeďte drožkou do Scotland Yardu a předejte tohle Youghalovi z kriminálního oddělení. Vraťte se sem v doprovodu policie. Nakonec toho chlapa zatknou.“
„V tom vám s radostí vyhovím.“
„Než se vrátíte, budu mít dost času zjistit, kde je drahokam.“ Dotkl se zvonku. „Myslím, že odejdeme přes ložnici. Tenhle druhý východ je nesmírně užitečný. Raději bych si svého žraloka prohlédl, než spatří on mne, a k tomu používám, jak si jistě pamatujete, své osobité metody.“