Billy tedy uvedl krátce nato hraběte Sylvia do prázdné místnosti. Proslulý lovec, sportovec a lev salónů byl statný snědý muž s mocným černým knírem, jenž zakrýval krutá ústa s tenkými rty a nad nímž se zvedal dlouhý nos, zahnutý jako orlí zoban. Byl elegantně oblečen, ale jeho nápadná vázanka, jiskřící jehlice a třpytné prsteny působily příliš křiklavě. Když za ním zapadly dveře, rozhlédl se kolem sebe divokým, překvapeným pohledem, jako by očekával odněkud nějaký úskok. Pak sebou prudce trhl, neboť zahlédl nad opěradlem křesla u okna nehybnou hlavu a límec županu. Zprvu vyjadřoval jeho výraz pouhý úžas. Pak se mu v černých vražednických očích zajiskřilo hroznou nadějí. Ještě jednou se rozhlédl, aby se přesvědčil, že tu není svědků, načež pozdvihl masivní hůl a po špičkách se plížil k mlčící postavě. Rozmáchl se ke konečnému skoku a ráně, když ho chladný sarkastický hlas oslovil z otevřených dveří ložnice: „Neničte to, hrabě! Neničte to!“
Vrah uskočil a obličej se mu křečovitě stáhl úžasem. Na okamžik opět pozdvihl hůl s hlavicí zalitou olovem, jako by chtěl svůj zuřivý útok zamířit od napodobeniny k originálu, ale cosi v těch neúhybných šedých očích a sardonickém úsměšku mu zadrželo ruku.
„Je to přece taková hezká věcička,“ řekl Holmes a přistoupil k panákovi. „Zhotovil ji francouzský sochař Tavernier. Je takový mistr na voskové figuríny jako váš přítel Straubenzee na vzduchovky.“
„Na vzduchovky! Jak to myslíte?“
„Odložte si klobouk a hůl na ten malý stolek. Děkuji vám. Račte se posadit. Neodložíte si také pistoli? No prosím, když se vám líbí na ní sedět. Přicházíte vskutku jako na zavolanou, protože jsem si toužebně přál, abych si s vámi mohl trochu pohovořit.“
Hrabě se zamračil a jeho husté obočí vypadalo hrozivě.
„I já jsem si přál s vámi pohovořit, Holmesi. Proto jsem tady. Nezapírám, že jsem se právě hodlal na vás vrhnout.“
Holmes pohupoval nohou ke kraji stolu.
„Vytušil jsem, že se vám takový nápad rodí v hlavě,“ řekl. „A čemu vděčím za tu osobitou pozornost?“
„Protože nešetříte námahou, jen abyste mne obtěžoval. Protože jste mne dal stopovat svými pohůnky.“
„Mými pohůnky! Ujišťuji vás, že nikoli!“
„Třesky plesky! Dal jsem je sledovat. Tuto hru mohou hrát dva, Holmesi.“
„Jde o maličkost, pane hrabě, ale snad byste byl tak laskav a neodpíral mi při oslovení můj přídomek. Pochopíte, že při mém zaměstnání bych se takhle ocitl na důvěrné bázi s polovinou individuí z galérie zločinců, a jistě se mnou budete souhlasit, že výjimky by vzbuzovaly závist.“
„Tak tedy pane Holmesi.“
„Bravo! Ujišťuji vás však, že se mýlíte, pokud jde o mé údajné agenty.“
Hrabě Sylvius se opovržlivě zasmál.
„Jiní lidé mají stejné pozorovací schopnosti jako vy. Včera to byl starý nádeník. Dnes jakási bába. Nespustili mne z očí celý den.“
„Opravdu mi lichotíte, pane hrabě. Starý baron Dawson prohlásil v předvečer své popravy, že v mém případě ztrácí jeviště to, co získal zákon. A nyní oceňujete i vy sám laskavě mé postavičky?“
„To jste byl vy – vy sám?“
Holmes pokrčil rameny. „Tamhle v rohu vidíte slunečník, který jste mi tak ohleduplně zvedl v Minories, než jste pojal podezření.“
„Kdybych to byl věděl, možná že byste byl už nikdy –“
„Nespatřil toto skromné obydlí. Toho jsem si byl dobře vědom. Všichni můžeme litovat příležitostí, jichž jsme nevyužili. Stalo se však, že jste nic nevytušil, a proto sedíme tady.“
Košaté obočí hraběte Sylvia se stáhlo ještě hrozivěji nad nebezpečnýma očima. „Vaše doznání situaci jen zhoršuje. Nebyli to tedy vaši agenti, ale vy sám, vy všetečný tajtrlíku! Připouštíte, že jste mne špehoval. Proč?“
„Ale jděte, hrabě. Střílel jste přece kdysi v Alžíru lvy.“
„Nu a?“
„A proč?“
„Proč? Ze sportu – je to vzrušující – nebezpečné!“
„A bezpochyby také proto, abyste zbavil kraj škodné?“
„Zajisté!“
„Mé důvody v kostce.“
Hrabě vyskočil a ruka mu automaticky sjela k zadní kapse.
„Sedněte si, pane hrabě, sedněte si. Existuje ještě jeden, hmatatelnější důvod. Chci ten žlutý drahokam!“
Hrabě Sylvius se opřel v křesle a zle se usmál.
„I to se podívejme!“
„Víte, že kvůli tomu jsem vám v patách. A zavítal jste sem ke mně dnes večer ve skutečnosti z toho důvodu, abyste zjistil, co o celé té záležitosti vlastně vím, a nakolik je tedy nezbytné odstranit mou osobu. Nu, řekl bych, že z vašeho hlediska je to naprosto nezbytné, neboť o tom vím vše, až na jedno, a to se mi právě chystáte sdělit.“
„Vskutku? A která informace vám, pěkně prosím, ještě chybí?“
„Kde ten korunní klenot právě je.“
Hrabě se pronikavě zadíval na svého protihráče.
„Tak tohle chcete vědět, což? Jak bych vám, ke všem čertům, já mohl říci, kde je?“
„Můžete, a řeknete.“
„Vskutku?“
„Nepodaří se vám ošálit mne, pane hrabě.“ Holmesovy oči, které ho poutaly pohledem, se stáhly a zasvítily, až vypadaly jako dva hrozivě ocelové hroty. „Jste průhledný jako sklo. Vidím vám do duše až na samé dno.“
„Pak ovšem také vidíte, kde je drahokam.“
Holmes radostně tleskl a pak na něho posměšně ukázal prstem. „Víte to tedy. Doznal jste se.“
„Nic jsem nedoznal.“
„Ale, pane hrabě, buďte rozumný a můžeme se dohodnout. V opačném případě utrpíte úhonu.“
Hrabě Sylvius obrátil oči ke stropu. „A vy mluvíte o šalbě!“ řekl.
Holmes na něho zamyšleně hleděl, jako šachový velmistr, který si v hlavě spřádá svůj vrcholný tah. Pak vytáhl zásuvku u stolu a vyňal z ní objemný zápisník.
„Víte, co se skrývá v deskách tohoto zápisníku?“
„Ne, to nevím.“
„Vy!“
„Já?“
„Ano, pane, vy! Jste tam se vším všudy – všechny činy vašeho zlotřilého a nebezpečného života.“
„Proklatě!“ vzkřikl hrabě a oči mu zaplály. „Moje trpělivost má své meze!“
„Je to všechno tady, hrabě. Pravdivá fakta o smrti staré paní Haroldové, po níž jste zdědil panství Blymer a krátce nato je prohrál v kartách.“
„To se vám něco zdá.“
„A skutečný životní příběh slečny Minnie Warrenderové.“
„Pchá! S tím nic nedokážete!“
„Je toho tady mnohem víc, hrabě. Je zde loupež v luxusním expresu na Riviéru z 13. února 1892. Je zde padělaný šek z téhož roku na Crédit Lyonnais.“
„Ne; v tom se mýlíte.“
„V ostatním se tedy nemýlím! Podívejte se, hrabě, jste hráč. Má-li váš protivník v rukou všechny trumfy, ušetří to čas, když hlásíte pas.“
„A jak souvisí všechny tyhle řeči s drahokamem, o němž jste se zmínil?“
„Jen pomalu, hrabě. Přitáhněte uzdu svému nepokojnému duchu! Dovolte, abych probral jednotlivé body po svém, na přeskáčku. Tohle všechno na vás vím, ale především mohu vznést důkazy podepřené obvinění z krádeže korunního klenotu proti vám a vašemu boxerskému pohůnkovi.“
„Vskutku?“
„Mám drožkáře, který vás vezl do Whitehallu, a drožkáře, který vás odvážel. Mám portýra, který vás viděl blízko místa činu. Mám Ikeyho Sanderse, který vám odmítl ten diamant rozřezat. Ikey to píchnul, a partie je ztracena.“
Hraběti Sylviovi vyvstaly na čele žíly. Jeho snědé, hustě zarostlé ruce se křečovitě sevřely v potlačovaném vzrušení. Pokusil se promluvit, ale slova jako by mu unikala.