„Takovéhle karty mám v ruce,“ řekl Holmes. „Vyložil jsem je všechny na stůl. Avšak jedna karta chybí: trumfové eso. Nevím, kde ten drahokam je.“
„A taky se to nikdy nedovíte.“
„Myslíte? Mějte přece rozum, hrabě. Uvažte, v jaké jste situaci. Dostanete dvacet let. Sam Merton taktéž. Jaký prospěch budete z toho drahokamu mít? Vůbec žádný. Ale když jej vrátíte – nu, dopustím se těžkého zločinu. Nepotřebujeme vás ani Sama. Chceme ten drahokam. Vzdejte se ho, a co se mne týká, můžete si zůstat na svobodě tak dlouho, dokud se budete řádně chovat. Jestli zase něco provedete – nu, bude to naposled. Ale tentokrát jsem byl pověřen zmocnit se drahokamu, ne vás.“
„A jestliže odmítnu?“
„Pak – žel bohu – předám vás, a ne ten drahokam.“
Billy se na zazvonění objevil ve dveřích.
„Domnívám se, hrabě, že bychom na tuto poradu měli přizvat i vašeho přítele Sama. Koneckonců, i jeho zájmy by měly mít zastoupení. Billy, před domovním vchodem zastaneš takového velkého, ošklivého pána. Požádej ho, aby přišel nahoru.“
„A co když nebude chtít, prosím?“
„Jen žádné násilí, Billy. Jednej s ním mírně. Vyřídíš-li mu, že pro něho vzkazuje pan hrabě Sylvius, jistě se nebude zdráhat.“
„Co zamýšlíte?“ zeptal se hrabě, jakmile Billy zmizel.
„Před chvílí byl u mne můj přítel Watson. Řekl jsem mu, že mám v síti žraloka a sumce; nyní tedy zatahuji síť a oba se společně objeví nad hladinou.“
Hrabě mezitím vstal z křesla a držel ruku za zády. To, co svíral Holmes v ruce, se nejasně rýsovalo v kapse jeho domácího kabátku.
„Vy neumřete v posteli, Holmesi.“
„To mne začasté už rovněž napadlo. Vždyť na tom nezáleží. Koneckonců i vy, hrabě, se rozloučíte se světem spíše v poloze vertikální než horizontální. Avšak takové představy do budoucna jsou morbidní. Proč se raději neoddávat nezkalené radosti z přítomnosti?“
V hrozivých černých očích toho krále mezi zločinci se náhle divoce zablesklo. Holmesova postava se zdála vyrůstat do výše, jak stál připraven a ve střehu.
„Nemá smysl pohrávat si s pistolí, příteli,“ řekl tiše. „Víte velice dobře, že byste se neodvážil jí použít, i kdybych vám poskytl čas ji vytáhnout. Pistole jsou odporné, hlučné předměty, hrabě. Zůstaňte raději u vzduchovek. Ha! Zdá se mi, že slyším plavné kročeje vašeho ctěného společníka. Dobrý den, pane Mertone. Venku na ulici je dosti nudno, nemyslíte?“
Zápasník, mladík rozložité postavy, s těžkopádným, umíněným, jakoby ze stran přitesaným obličejem, postával nemotorně ve dveřích a rozhlížel se zmateně kolem sebe. Holmesovy zdvořilé způsoby ho zaskočily; ač nejasně tušil, že se za nimi skrývá nepřátelství, nevěděl, jak jim čelit. Obrátil se proto k bystřejšímu druhovi o pomoc.
„Co se děje, hrabě? Co chce ten chlap? Nač si to hrajeme?“ Měl hluboký a chraptivý hlas.
Hrabě pokrčil rameny a Holmes mu odpověděl.
„Kdybych to měl vyjádřit v kostce, pane Mertone, řekl bych, že jste už dohráli.“
Boxer se stále ještě obracel na svého společníka.
„Dělá si ten chlápek legraci či co? Nejsem na legraci zrovna naloženej.“
„Jistěže ne, a ani bych to nepředpokládal. Mohu vám myslím přislíbit, že v průběhu večera budete mít k humoru čím dál tím odtažitější vztah. Poslyšte, hrabě: jsem zaměstnaný člověk a nemíním zbůhdarma mařit čas. Odeberu se do přilehlé ložnice. Prosím, počínejte si tu v mé nepřítomnosti jako doma. Můžete vyložit svému příteli, jak se věci mají, aniž vám v tom bude překážet moje osoba. Já si zatím přehraji na housle Hoffmannovu Barcarolu. Za pět minut se vrátím pro konečnou odpověď. Je vám jasné, jaká volba vám zbývá, viďte? Dostane policie drahokam, anebo vás?“
Holmes vzal z kouta housle a vyšel z místnosti. Za okamžik sem slabě dolehly zavřenými dveřmi ložnice táhlé, úpěnlivé tóny nesmrtelné melodie.
„Co se to stalo, prosím vás?“ dotazoval se Merton rozčileně, když se k němu jeho společník obrátil. „Ví o tom drahokamu?“
„Ví o tom proklatě víc, než by měl. Nejsem si jist, že neví všechno.“
„Bože na nebesích!“ Boxerův popelavý obličej o poznání zbělel.
„Ikey Sanders to na nás píchnul.“
„Ten? Toho si podám, i kdyby mě to mělo stát krk.“
„Co nám to pomůže? Musíme se rozhodnout, co uděláme.“
„Momentíček,“ řekl boxer a pohlédl podezíravě na dveře do ložnice. „Na tu lišku podšitou si musíme dát majzla. Neposlouchá von nakonec?“
„Jak by mohl poslouchat, když hraje?“
„To je pravda. Ale možná že někdo stojí za firhaňkem. Tady je to taky samej hadr.“ Jak se rozhlížel, spatřil poprvé model v okně; vyvalil oči a ukazoval němě prstem, úžasem neschopen slova.
„Pchá! To není než panák,“ řekl hrabě.
„Udělanej podle něho, co? No, to mě podržte. Že to není u madam Tussaudové! Jako by mu z oka výpad, i šláfrok a tak. Ale co ty firhaňky, pane hrabě!“
„Čert je vem! Ztrácíme čas a nemáme ho nazbyt. Může nás dát zavřít kvůli tomu diamantu!“
„Houby může!“
„Nechá nás prásknout do bot, když mu povíme, kde je.“
„Cože? Jít vod toho! Zahodit sto tisíc liber?“
„Je to buď – anebo.“
Merton se poškrábal na krátce ostříhané lebce.
„Je tam sám. Poďme ho vodkrouhnout. Jak bude po smrti, nemáme se čeho bát.“
Hrabě zavrtěl hlavou.
„Je ozbrojený a je ve střehu. Kdybychom ho zastřelili, sotva by se nám podařilo odtud dostat. Krom toho je pravděpodobné, že policii oznámil všechno, co vypátral Počkat! Co to bylo?“
Od okna zaznělo slabé zašramocení. Oba muži vyskočili, ale všude vládlo ticho Až na tu podivnou postavu usazenou v křesle byli v místnosti určitě sami.
„Něco z ulice,“ řekl Merton. „Hele, šéfe, vám to zapaluje. Jistě si vymyslíte, jak z toho vyklouznout. Jestli se to nebude vyřizovat pěstěma, tak se do toho musíte vobout vy.“
„Napálil jsem už jinačí čímany,“ odpověděl hrabě. „Drahokam je tady u mne v tajné kapse. Neriskuju, že bych ho nechal někde válet. Dnes večer může zmizet z Anglie a do neděle ho v Amsterodamu rozřežou na čtyři kusy. Neví nic o van Seddarovi.“
„Myslel jsem, že van Seddar odpluje příští tejden.“
„Původně ano. Teď ho však musíme dostat na nejbližší loď. Jeden z nás musí propašovat drahokam do Lime Street a říct mu to.“
„Ale dvojitý víko není hotový.“
„Musíme to riskovat a odvézt ho i tak. Nesmíme ztratit ani okamžik.“ Znovu se odmlčel v předtuše nebezpečí, které se sportovec naučí instinktivně vycítit, a pozorně se zahleděl k oknu. Ano, ten šramot sem jistě dolehl z ulice.
„Co se Holmese týká,“ pokračoval, „toho nebude těžké napálit. Ten blázen nás totiž nedá zatknout, když dostane drahokam. Slíbíme mu ho tedy. Uvedeme ho na falešnou stopu, a než zjistí, že je to falešná stopa, bude klenot v Holandsku a my pryč z Anglie.“
„Tak se mi to líbí!“ zvolal Sam Merton a zazubil se.
„Ty půjdeš za Holanďanem a řekneš mu, aby koukal zmizet. Já se zdržím u toho nádivy a zarecituju mu falešné doznání. Řeknu mu, že drahokam je v Liverpoolu. Prokletá muzika utahaná, jde mi to na nervy! Než mu svitne, že v Liverpoolu není, bude kámen rozčtvrcený a my pobrázdíme na modrých vlnách. Pojď sem, ať nejsi v zorném poli klíčové dírky. Tady je ten drahokam.“