„Divím se, že máte kuráž nosit ho při sobě.“
„Kde by byl uložený líp? Když jsme ho dokázali vyfouknout z Whitehallu, jistě by ho někdo dokázal vyfouknout z mého bytu.“
„Ukažte, ať si ho prohlídnu.“
Hrabě Sylvius vrhl poněkud nelichotivý pohled na svého společníka a přehlédl špinavou ruku, která se k němu vztáhla.
„Co je – myslíte, že vám ho šlohnu? Helejte, vašnosti, ty vaše móresy už mi lezou z krku.“
„Proč hned tak zhurta, Same? Nemůžeme si dovolit žádnou rozepři. Pojď k oknu, aby ses mohl pokochat tou krásou. Podrž si ho proti světlu. Tumáš!“
„Děkuji!“
Holmes se prudce vymrštil z křesla, kde předtím spočíval panák, a zmocnil se drahocenného klenotu. Držel jej nyní v jedné ruce, zatímco pistole v jeho druhé ruce mířila hraběti na hlavu. Oba zlosyni, dokonale zaskočeni, vrávoravě ucouvli. Než se vzpamatovali, stiskl Holmes elektrický zvonek.
„Jen žádné násilí, pánové – žádné násilí, prosím vás. Mějte ohled na nábytek. Musí vám být přece zcela jasné, že jste se dostali do svízelné situace. Policie čeká dole.“
V hraběti převládl úžas nad hněvem i strachem.
„Ale jak, u všech čertů –?“ zalykal se.
„Nedivím se, že vás to překvapuje. Nemohl jste přece vědět, že z mé ložnice vedou druhé dveře za ten závěs. Domníval jsem se, že jste museli zaslechnout, jak odstraňuji figurínu, ale měl jsem štěstí. Tím jsem získal možnost vyposlechnout si váš barvitý rozhovor, který by býval bolestně ochuzen, kdybyste byli věděli o mé přítomnosti.“
Hrabě mávl rezignovaně rukou.
„Uznáváme vaši převahu, Holmesi. Věřím, že jste vtělený ďábel.“
„Rozhodně k sobě nemáme daleko,“ odvětil Holmes se zdvořilým úsměvem.
Samu Mertonovi se vlivem pomalejšího chápání situace teprve postupně objasňovala. Až nyní, kdy na schodech zaduněly těžké kroky, prolomil mlčení.
„Čistá prácička,“ řekl. „Ale co to zatracený fidlání? Vždyť je to poráde ještě slyšet.“
„Ba,“ odvětil Holmes, „máte pravdu. Jen ať si hraje! Ty moderní gramofony jsou pozoruhodný vynález.“
Do místnosti vtrhla policie, pouta zacvakla a zločinci byli odvedeni do čekající drožky. Watson prodléval ještě u Holmese a blahopřál mu k čerstvé snítce, jíž přizdobil své vavříny. Jejich rozhovor znovu přerušil kliďas Billy s navštívenkou na podnose. „Lord Cantlemere, pane.“
„Uveď ho dál, Billy. To je ten vznešený šlechtic, který představuje nejvyšší kruhy,“ řekl Holmes. „Je to vynikající muž a vlastenec, ale jaksi ze staré školy. Vytrhneme ho ze vznešené důstojnosti? Dovolíme si malý žertík? Můžeme směle předpokládat, že neví o ničem, co se přihodilo.“
Dveře se otevřely a vpustily hubeného důstojného pána s ostrými rysy a vrcholně viktoriánskými licousy, černými jako uhel, což se podivně vyjímalo vedle ohnutých zad a nejisté chůze. Holmes k němu vlídně přistoupil a stiskl chladnou ruku.
„Jak se daří, vaše lordstvo? Máme chladnější počasí, než bývá obvyklé v tuto roční dobu, ale tady uvnitř je teploučko. Smím vám pomoci z převlečníku?“
„Ne, děkuji vám; neodložím si.“
Holmes mu naléhavě stiskl rukáv.
„Dovolte laskavě! Přítel doktor Watson by vám jistě potvrdil, jak zákeřné jsou tyto náhlé změny teploty.“
Jeho lordstvo se poněkud netrpělivým pohybem osvobodilo.
„Cítím se docela příjemně, pane. Není třeba, abych se zdržel. Přišel jsem se jen pozeptat, jak pokračujete v úkolu, jejž jste si z vlastní iniciativy předsevzal rozřešit.“
„Je to nesnadná věc – velice nesnadná.“
„Obával jsem se, že dospějete k takovému závěru.“
Ze slov i chování starého dvořana zaznívalo zřetelné opovržení.
„Schopnosti každého člověka mají své hranice a tato skutečnost nám aspoň zabraňuje podlehnout sebeuspokojení.“
„Ano, vaše lordstvo, měl jsem z toho těžkou hlavu.“
„O tom nepochybuji.“
„Zvlášť jedna otázka mne znepokojuje. Možná že byste mi pomohl najít na ni odpověď?“
„Žádáte mne o radu dosti pozdě. Domníval jsem se, že pracujete podle svých zcela soběstačných metod. Přesto jsem ochoten přispět vám ku pomoci.“
„Víte, vaše lordstvo, bezpochyby budeme s to podložit obžalobu proti skutečným zlodějům dostatečnými důkazy.“
„Až je chytíte.“
„Správně. Ale jedna otázka zůstává otevřená – jak postupovat proti přechovávači?“
„Nejsou takové úvahy trochu předčasné?“
„Je lépe mít předem připravený plán. Jaký důkaz by tedy podle vašeho mínění takového přechovávače nevývratně osvědčil?“
„Kdyby měl ten drahokam v držení.“
„Poté byste ho dal zatknout?“
„Zcela nepochybně.“
Holmes se nikdy nerozesmál, ale tentokrát to svým výrazem Watsonovi víc než kdykoli jindy připomínal.
„V tom případě budu mít bolestnou povinnost doporučit, abyste byl zatčen, velevážený pane.“
Tato slova lorda Cantlemera navýsost pobouřila. Z dávno vyhaslého popela se vznítilo několik jisker a rozžehlo jeho popelavé tváře.
„Zacházíte příliš daleko, pane Holmesi. Jsem padesát let veřejně činný, ale nepamatuji se, že bych se byl kdy setkal s něčím podobným. Můj čas je vzácný, pane, jsem zaneprázdněn důležitými záležitostmi a nemám čas ani náladu na pošetilé žertování. Otevřeně prohlašuji, že jsem nikdy nevěřil ve vaše schopnosti, a vždy jsem zastával názor, že by bylo moudřejší svěřit celou záležitost kompetentním policejním odborníkům. Vaše počínání mne v tomto názoru jen utvrzuje. Mám tu čest se vám poroučet, pane.“
Holmes svižně přeběhl místnost a stanul mezi šlechticem a dveřmi.
„Okamžíček, prosím,“ řekl. „Kdybyste skutečně odešel s Mazarinovým drahokamem, dopustil byste se mnohem vážnějšího přečinu, než když jsem vás pouze přistihl při jeho momentálním držení.“
„To je neslýchané, pane! Ustupte mi z cesty!“
„Sáhněte do pravé kapsy svého převlečníku.“
„Co to má znamenat, pane?“
„Jen klid – jen klid – učiňte, oč vás žádám.“
Vteřinku nato už urozený pán, úžasem neschopen souvislého slova, vyjeveně mrkal na velký žlutý kámen, který mu ležel v třesoucí se dlani.
„Cože! Cože! Jak to přijde, pane Holmesi?“
„Bohužel, vaše lordstvo, bohužel!“ zvolal Holmes. „Zde můj dávný přítel vám potvrdí, že už jsem takový rarášek a rád si občas zažertuji na cizí účet. A že rovněž nikdy nedokážu odolat, abych nevytvořil dramatickou situaci. Dovolil jsem si – byla to nesmírná opovážlivost, to připouštím – vložit vám na počátku naší rozmluvy drahokam do kapsy.“
Starý šlechtic přejížděl očima od drahokamu k usměvavé tváři před sebou.
„Jde mi z toho hlava kolem. Ale – ano – je to skutečně Mazarinův drahokam. Jsme vám nesmírně zavázáni, pane Holmesi. Váš smysl pro humor je, jak připouštíte, poněkud nemístný a projevuje se ve chvíli, kdy je to nejméně vhodné, ale odvolávám všechna pochybovačná slova o vašich vynikajících odborných schopnostech. Ale jak –“
„Vyšetřování není ještě uzavřeno; podrobnosti mohou počkat. Snad vám oznámení úspěšného výsledku, s nímž se nyní odeberete k vysoce postaveným osobnostem, přinese potěšení, které vás trochu odškodní za můj přízemní žertík. Billy, doprovoď jeho lordstvo ke dveřím a řekni paní Hudsonové, že bych jí byl zavázán, kdyby podávala večeři pro dva co nejdříve.“