Dům „U tří štítů“
Snad žádné dobrodružství, které jsem zažil s panem Sherlockem Holmesem, nezačínalo tak rázně ani tak dramaticky jako případ, který mi symbolizuje dům U tři štítů. Neviděl jsem Holmese kolik dní a neměl jsem ani potuchy, kam právě zaměřil svou činorodost. Onoho rána jsem ho však zastihl v povídavé náladě, a sotva mne usadil do prosezeného nízkého křesla z jedné strany krbu a sám se uvelebil s lulkou mezi rty v protějším, už vstoupil návštěvník. Kdybych napsal, že do místnosti vtrhl splašený býk, dal bych čtenáři názornější představu o zmíněném výjevu.
Dveře se rozletěly a dovnitř vrazil obrovitý černoch. Byl by působil komickým dojmem, kdyby zároveň nevypadal nebezpečně, protože měl na sobě velice nápadný kostkovaný šedý oblek s vlající lososovou vázankou. Široký obličej s plochým nosem vystrčil kupředu, zatímco nasupenýma černýma očima, v nichž doutnal plamének zlomyslnosti, přejížděl od jednoho k druhému.
„Kerej z vás je pan Holmes?“ zeptal se.
Holmes se pousmál a zvedl lulku.
„Tak to ste vy, co?“ prohlásil návštěvník a přešel nepříjemnými kradmými kroky kolem stolu. „Hele, pane Holmes, nestrkejte nos do záležitostí jinejch lidí, víme? Ať se každej stará sám vo sebe. Je vám to jasný?“
„Jen mluvte dál,“ řekl Holmes. „Činíte se dobře.“
„Tak? Líbí se vám to?“ zařval divous. „Vono se vám to přestane líbit, až si vás trochu vypučím. Takovejch už mi prošlo rukama, a nevypadali moc dobře, když jsem s nima skoncoval. Čuchněte si, pane Holmes.“
A podržel obrovitou sukovitou pěst příteli pod nosem. Holmes si ji pozorně prohlédl, jako by to byl nesmíme zajímavý předmět.
„To máte od narození?“ zeptal se. „Anebo k tomu došlo postupně?“
Snad tu zapůsobil ledový chlad mého přítele, snad zašramocení pohrabáče, který jsem popadl. Ať tak či onak, návštěvník se začal trochu mírnit.
„No, nemůžete říct, že jsem vás nevaroval,“ řekl. „Znám jednoho člověka a ten se zajímá o Harrow – víte, jak to myslím – a nestojíme vo to, abyste se nám tam vochomejtal. Je vám to jasný? Nejste žádná ouřední vosoba, a já taky nejsem žádná ouřední vosoba, a jestli se tam ukážete, já budu po ruce. To si zapište za uši.“
„Už dávno jsem se s vámi chtěl seznámit,“ řekl Holmes. „Nenabídnu vám židli, protože se mi nezamlouvá váš puch, ale nejste vy Steve Dixie, ten zápasník?“
„Jmenuju se tak, pane Holmes, a můžu vám ukázat, jak se boxuje, esli se mě eště budete dotejkat.“
„Ujišťuji vás, že se vás vůbec nechci dotknout,“ řekl Holmes a přejel pohledem návštěvníkův odpudivý zevnějšek. „Ale víte, když přišel o život mladý Perkins před tím barem v Holbornu – Cože! Snad už nespěcháte pryč?“
Černoch uskočil a v obličeji jako by zpopelavěl. „Takový řeči nebudu poslouchat,“ řekl. „Co je mi do ňákýho Perkinse, pane Holmes? Trénoval sem v Bull Ringu v Birminghamu, dyž se ten mládenec dostal do maléru.“
„Tohle můžete uvést před soudem, Steve,“ řekl Holmes. „Pozoruji vás s Barneyem Stockdalem už –“
„Proboha živýho! Pane Holmes –“
„To stačí. Nechtě toho. Najdu si vás, až bude potřeba.“
„Klaním se, pane Holmes. Snad se na mě nezlobíte kvůlivá tejhle návštěvě.“
„Zlobím, ledaže byste mi pověděl, kdo vás poslal.“
„Ale božínku, to není žádný tajemství, pane Holmes. Byl to ten pán, co ste se vo něm zrovínka zmínil.“
„A kdo si na to zjednal jeho?“
„Jako že je bůh nade mnou! Nevím, pane Holmes. Von jenom povídá: ‚Steve, zajdi za panem Holmesem a pověz mu, že mu hrozí nebezpečí, jestli se vypraví do toho Harrowu.‘ A to je čistá pravda.“
A aniž vyčkával na další otázky, návštěvník vyběhl z pokoje téměř stejně překotně, jako vstoupil. Holmes si oklepal popel z lulky a tiše se zasmál.
„Jsem rád, že jste nebyl nucen mu rozbít tu kudrnatou hlavu, Watsone. Neušlo mi, jak tu manévrujete s pohrabáčem. Ale je to v podstatě neškodný chlapík, takové velké, svalnaté, pošetilé, upovídané děcko, a dá se lehko zkrotit, jak jste viděl. Patří do party Spencera Johna a zúčastnil se s nimi poslední dobou některých špinavostí, jež budu možná muset objasnit, až se mi naskytne volná chvilka. Jeho bezprostřední šéf Barney je prohnanější ničema. Specializují se na přepadání lidí, zastrašování a podobně. Mne však především zajímá, pro koho v tomto případě pracují.“
„A od čeho vás chtějí odradit?“
„Jde o případ z Harrow Weald. Díky Stevovi jsem se rozhodl, že se na tu záležitost podívám, neboť za tím musí něco vězet, když to někomu stojí za takovou námahu.“
„Ale oč jde?“
„Právě jsem se vám to chystal vyprávět, když nás přerušila ta komická mezihra. Zde je list od paní Maberleyové. Máte-li chuť mne doprovodit, pošleme jí telegram a vydáme se na cestu.“
Vážený pane Holmesi (četl jsem),
přihodila se mi řada velice podivných věcí v souvislosti s domem, kde bydlím, a velice bych stála o to, abyste mi poradil. Během zítřku mne zastihnete doma kdykoli. Od železniční stanice ve Wealdu je to sem malý kousek. Nebožtík můj manžel Mortimer Maberley byl, pokud vím, vaším klientem v dobách, kdy jste začínal.
Adresa zněla: Dům U tří štítů, Harrow Weald.
„Tak je to!“ řekl Holmes. „Jestliže mi tedy můžete věnovat tolik času, Watsone, vydáme se nyní na cestu.“
Po krátké cestě vlakem a ještě kratší jízdě drožkou jsme dospěli na místo: byla to dílem cihlová a dílem dřevěná vila, stojící na půlhektarovém pozemku. Tři malé výstupky nad horními okny byly chabým pokusem dodat jejímu názvu oprávnění. Pozadí tvořil melancholický hlouček povyrostlých borovic a celkem to všechno dohromady vzbuzovalo nevalný, tísnivý dojem. Přesto však byl dům uvnitř pěkně zařízen, jak jsme zjistili, a postarší dáma, která nás přijala, byla velmi sympatická a na první pohled kultivovaná a jemná paní.
„Mám vašeho pana manžela v živé paměti, madam,“ řekl Holmes, „ač je tomu už drahně let, co jsem mu mohl posloužit v jisté maličkosti.“
„Patrně by vám spíš něco říkalo jméno mého syna Douglase.“
Holmes se na ni zahleděl s velkým zájmem.
„I propána! Tak vy jste matka Douglase Maberleyho? Seznámil jsem se s ním, ale jen povrchně. Toho zná ovšem celý Londýn. Je to skvostný chlapík! Kdepak je nyní?“
„Je mrtev, pane Holmesi, mrtev! Byl v Římě jako atašé a minulý měsíc tam zemřel na zápal plic.“
„To je mi líto. Neumím si představit smrt ve spojitosti s takovým mužem. Nepoznal jsem ještě nikoho, kdo by tak překypoval vitalitou. Užíval intenzívně života – každičkou částečkou své bytosti!“
„Až příliš intenzívně. To ho zničilo. Vy si ho pamatujete, jaký býval – veselý a velkorysý. Neviděl jste, jaký se z něho stal náladový, zasmušilý, nevrlý člověk. Měl zlomené srdce. Během jediného měsíce se z mého odvážného syna stal unavený cynik.“
„Nešťastná láska – žena?“
„Spíše netvor. Nepozvala jsem vás však k rozhovoru o mém ubohém chlapci, pane Holmesi.“