„Ví o té události v Rakousku?“
„Ten úskočný ďábel jí vyprávěl o všech nechutných veřejných skandálech ze své minulosti, avšak vylíčil je vždy tak, aby se jevil jako nevinný mučedník. A ona bezvýhradně věří jeho verzi a o jiné nechce ani slyšet.“
„Probůh! Bezpochyby vám však nedopatřením uklouzlo jméno vašeho klienta. Jde zajisté o generála de Mervilla.“
Návštěvník neklidně poposedl.
„Mohl bych vás oklamat, kdybych přitakal, pane Holmesi, ale nemluvil bych pravdu. De Merville je zlomený člověk. Vinou zmíněné neblahé události pozbyl ten energický voják vší duševní síly. Ztratil odvahu, která mu nikdy nechyběla na bitevním poli, a stal se z něho slabý, rozechvělý stařec, jenž je naprosto neschopen čelit takovému zchytralému, necitelnému darebákovi, jako je ten Rakušan. Můj klient však je dávný rodinný přítel, který se s generálem důvěrně stýká mnoho let a otcovsky se zajímal o dotyčnou mladou dámu, ještě když nosila krátké sukničky. Nechce přihlížet k dovršení této tragédie, aniž se nějak pokusí jí zabránit. Scotland Yard nemá důvod zasáhnout. Sám navrhl, abychom se obrátili na vás, avšak, jak už jsem pravil, výslovně si vyhradil, aby do té záležitosti nebyl osobně zatažen. Nepochybuji o tom, pane Holmesi, že při svých vynikajících schopnostech byste hravě dokázal totožnost mého klienta přese mne odhalit, žádám vás však jako čestného muže, abyste tak nečinil a neporušil jeho inkognito.“
Holmes se záhadně usmál.
„Myslím, že vám to mohu napevno slíbit,“ řekl. „A mohu dodat, že mne váš problém zaujal a že jsem hotov se jím zaobírat. Jakým způsobem je možno vám podat zprávu?“
„V Carlton klubu mne vyhledají. V naléhavém případě můžete použít soukromého telefonního čísla XX 31.“
Holmes si to poznamenal a s úsměvem na rtech držel dál na klíně otevřený zápisník.
„Kde nyní baron přebývá, prosím?“
„Ve vile Vernon u Kingstonu. Je to rozlehlý dům. Přálo mu štěstí při některých pochybných spekulacích a zbohatl, čímž se přirozeně stal ještě nebezpečnějším protivníkem.“
„Zdržuje se nyní doma?“
„Ano.“
„Můžete mi o tom muži poskytnout ještě nějaké další informace krom toho, co jste mi o něm už řekl?“
„Má nákladné choutky. Miluje koně. Krátký čas hrál pólo v Hurlinghamu, ale pak| se začala přetřásat ta pražská aféra a on se musel odporoučet. Sbírá knihy a obrazy. Má v povaze i výrazné umělecké sklony. Pokud vím, je uznávanou autoritou na čínský porcelán a sepsal na toto téma knihu.“
„Složitá duše,“ řekl Holmes. „S tím se setkáváme u všech velkých zločinců. Můj starý přítel Charlie Peace hrával virtuózně na housle. Wainwright byl schopný výtvarník. Mohl bych uvést řadu dalších. Nu, sire Jamesi, sdělte svému klientovi, že soustředím pozornost na barona Grunera. Víc nemohu říci. Mám některé vlastní zdroje informací a troufám si říci, že patrně najdeme nějaký způsob, jak do té záležitosti zasáhnout.“
Po návštěvníkově odchodu zůstal Holmes tak dlouho hluboce zamyšlen, až jsem usoudil, že zapomněl na mou přítomnost. Konečně se však rázně vrátil do skutečnosti.
„Co o tom soudíte, Watsone?“ zeptal se.
„Snad by bylo nejmoudřejší, kdybyste si s tou slečnou promluvil.“
„Milý Watsone, jestliže u ní nepořídil její ubohý starý zlomený otec, jak bych ji já, cizí člověk, dokázal přesvědčit? A přece to není tak špatný nápad, kdyby selhalo všechno ostatní. Tuším však, že by nám tentokrát mohl být co platný Shinwell Johnson.“
Neměl jsem dosud příležitost zmínit se v těchto pamětech o Shinwellu Johnsonovi, jelikož jsem si jen zřídkakdy volil případy z pozdějšího údobí přítelovy životní dráhy. Johnson se stal naším platným pomocníkem na počátku století. Jsem nucen s politováním konstatovat, že zprvu proslul jako nebezpečný zločinec a odseděl si dva tresty v Parkhurstu. Poté se obrátil na cestu ctnosti a přidružil se k Holmesovi, v jehož službách se pak pohyboval rozlehlým zločineckým podsvětím Londýna a získával informace, které pro nás často měly cenu zlata. Kdyby byl Johnson spolupracoval s policií jako „návnada“, býval by patrně brzy odhalen, jelikož však se zabýval případy, jež se nikdy nedostaly přímo k soudu, zůstalo jeho počínání před jeho druhy utajeno. Ověnčen slávou svých dvou odsouzení měl přístup do každého nočního podniku, noclehárny či herny, co jich po městě je, a jelikož měl ostrý zrak a bystrý rozum, byl ideálním pomocníkem pro získávání informací. Na tohoto muže se nyní Sherlock Holmes chystal obrátit.
Neměl jsem možnost sledovat, jaké kroky můj přítel bezprostředně nato podnikl, jelikož jsem se musel věnovat některým vlastním neodkladným odborným záležitostem, ale sešel jsem se s ním, jak bylo domluveno, později téhož večera u Simpsonů: seděl u malého stolku těsně u okna do ulice, a zatímco pozoroval rušný proud lidských těl, valící se po Strandu, vylíčil ti některé události, které se zatím přihodily.
„Johnson šel čmuchat,“ řekl. „Možná že v temných koutech podsvětí vykutá nějakou špínu, protože právě tam, v hloubi mezi černými kořeny zločinu, musíme pátrat po tajných záležitostech tohoto muže.“
„Jestli však dotyčná dáma nepřikládá víry tomu, co už je známo, sotva ji nějaký nový objev odvrátí od jejího záměru.“
„Kdo ví, Watsone? Ženské srdce i rozum zůstávají pro muže nerozluštitelnou hádankou. Vraždu si dá vymluvit a odpustí mu, a méně závažný přečin ji pobouří. Baron Gruner mi sdělil –“
„Vám?“
„Pravda, nezasvětil jsem vás dosud do svých plánů. Víte, Watsone, mně nejlépe vyhovuje boj zblízka. Rád se setkávám s protivníkem osobně, abych posoudil, co utváří jeho povahu. Jakmile jsem předal Johnsonovi příslušné pokyny, vzal jsem si drožku do Kingstonu a zastal jsem barona v nadobyčej vlídném rozpoložení.“
„Poznal vás?“
„To mu nečinilo těžkosti. Baron je skvělý protivník, mrazivý jak led, s hedvábným hlasem a způsoby stejně chlácholivými jako moderní lékaři a jedovatý jako kobra. Umí se chovat – pravý aristokrat zločinu – napovrch atmosféra čajů o páté, a za tím smrtelná krutost bez hranic. Ano, jsem tomu rád, že se mi naskytla příležitost věnovat pozornost baronu Adelbertu Grunerovi.“
„Říkáte, že vás přijal vlídně?“
„Předl spokojeně jako kocour, který spatří myš a považuje ji za svou kořist. Vlídnost některých lidí je zkázonosnější než hrubost přízemních duší. Už jeho uvítání bylo výmluvné. ‚Tušil jsem, že se dříve či později sejdeme, pane Holmesi,‘ pravil. ‚Najal si vás bezpochyby generál de Merville, abyste se pokusil překazit můj sňatek s jeho dcerou Violet. Je to tak, že?‘
Přitakal jsem.
‚Milý pane,‘ pravil, ‚dosáhnete jen toho, že poškodíte svou zaslouženou reputaci. V tomto případě nemůžete uspět. Vaše úsilí vyzní naplano, nemluvíc o tom, že se vystavujete jistému nebezpečí. Dovolte, abych vám doporučil neprodleně od věci ustoupit.‘