‚To je zvláštní,‘ odvětil jsem, ‚ale právě touž radu jsem hodlal já dát vám. Vážím si vaší inteligence, pane barone, a naše krátké osobní setkání na tomto stanovisku nic nezměnilo. Dovolte, abych vám řekl otevřeně, jako muž muži: nikdo si nepřeje rozviřovat minulé události a působit vám zbytečné nesnáze. Co bylo, bylo, a vy nyní plujete v klidných vodách; budete-li však trvat na tom sňatku, znepřátelíte si četné vlivné osobnosti a nebude vám dopřán klid, dokud neshledáte, že půda v Anglii je pro vás příliš horká. Stojí vám ta hra za to? Je nabíledni, že byste učinil moudře, kdybyste se s tou dámou přestal stýkat. Nebylo by vám příjemné, kdyby se seznámila s některými fakty z vaší minulosti.‘
Baron má pod nosem navoskované hroty kníru, připomínající krátká tykadla nějakého brouka. Ty se pobaveně zachvívaly, dokud mi naslouchal, až se nakonec tlumeně rozesmál.
‚Omluvte mé veselí, pane Holmesi, připadá mi však vskutku komické, jak se snažíte sehrát karetní partii bez trumfů. Nikdo druhý by to patrně nedokázal lépe, ale přesto je to dojemné úsilí. Neznáte barvu a máte jen nejnižší karty.‘
‚To se domníváte vy.‘
‚Já to vím. Objasním vám situaci, jelikož držím v ruce tak dobré karty, že si mohu dovolit vyložit je na stůl. Měl jsem to štěstí, že jsem získal bezvýhradnou náklonnost oné dámy. Věnovala mi ji přesto, že jsem ji nezastřeně obeznámil se všemi neblahými okolnostmi svého minulého života. Sdělil jsem jí rovněž, že ji vyhledají jistí darebáci se zlotřilými úmysly – doufám, že se poznáváte – a budou jí ty historky vyprávět, a připravil jsem ji na to, jak je má přijmout. Slyšel jste už o posthypnotickém vlivu, pane Holmesi? Přesvědčíte se o jeho účinnosti; muž s dostatečně výraznou osobností dokáže hypnoticky působit bez vulgárních doteků a kejklů. Je tedy připravena na vaši návštěvu – nepochybně vás přijme, neboť je poslušná otcovy vůle až na jednu malou výjimku.‘
Nu, Watsone, a jelikož mi připadalo, že vše už bylo řečeno, měl jsem se co nejchladněji a nejdůstojněji k odchodu, ale když jsem položil ruku na kliku, zadržel mne.
‚Mimochodem, pane Holmesi,‘ pravil, ‚znal jste Le Bruna, toho francouzského detektiva?‘
‚Ano,‘ odvětil jsem.
‚Víte, co se mu přihodilo?‘
‚Slyšel jsem, že ho přepadli na Montmartru nějací apačové a že ho natrvalo zmrzačili.‘
‚Je to pravda, pane Holmesi. Zvláštní shodou okolností se týden předtím začal zajímat o moje záležitosti. Nepouštějte se do toho, pane Holmesi, přináší to smůlu. Několik lidí se o tom už přesvědčilo. Říkám vám naposled: jděte si svou cestou a mne nechte na pokoji. Sbohem!‘
Tak vidíte, Watsone. Teď jste zpraven o nejčerstvějších událostech.“
„Ten chlap je zřejmě nebezpečný.“
„Velice nebezpečný. Chvastounů si nevšímám, ale baron je z těch, kdo řeknou málo, a tím víc toho mají za lubem.“
„Musíte se do toho vložit? Záleží na tom, jestli si tu slečnu vezme, nebo ne?“
„Vzhledem k tomu, že beze vší pochyby zavraždil svou první choť, bych soudil, že na tom velice záleží. A krom toho – náš klient! O něm se však nebudeme šířit. Až dopijete kávu, doprovoďte mne laskavě domů, protože tam bude čekat ten zatrolený Shinwell s hlášením.“
A také jsme ho tam skutečně zastali: hřmotného, drsného člověka s brunátnou odulou tváří, z níž vyhlížel pár živých černých očí, jediná to vnější známka jeho mimořádně důvtipného rozumu. Zřejmě se ponořil do hlubin, jež tvořily jeho osobité království, a vynesl na povrch úlovek, který měl teď na pohovce vedle sebe v podobě štíhlé, temperamentní mladé ženy, jíž se v bledé tváři zračilo napětí; byla to tvář ještě dívčí, avšak tak poznamenaná hříšným životem a utrpením, že z ní bylo možno vyčíst strašná léta, jež na ní zanechala stopy svého malomocenství.
„Tohlenc je Kitty Winterová,“ řekl Shinwell Johnson a ukázal na ni tlustou rukou, aby ji představil. „Co ta všecko neví – ale vona vám to vypoví sama. Bafnul jsem ji slabou hodinku nato, co jsem dostal váš vzkaz.“
„Mě není těžko najít,“ řekla ta mladice. „U čerta, v Londýně, to je moje stálá adresa. Stejně jako na Pašu Shinwella. Jsme s Pašou starý kamarádi, viď, Pašo? Ale přisámbůh, že někdo jinej by se měl smažit v černějším pekle než my dva, kdyby byla na světě nějaká spravedlnost. Ten chlap, co po něm jedete, pane Holmes.“
Holmes se usmál. „Tuším, že sympatizujete s naším záměrem, slečno Winterová.“
„Jestli vám můžu nějak pomoct, aby se dostal, kam patří, jsem vám k službám,“ zvolala naše návštěvnice divoce. V bílé, napjaté tváři a v planoucím zraku se soustředila taková nenávist, na jakou se žena vzmůže jen zřídka a muž snad nikdy. „Nemusíte pátrat po mé minulosti, pane Holmes. Na tom teď nezáleží. Ale co jsem, to ze mě udělal Adelbert Gruner. Kéž bych ho mohla ponížit!“ Zašermovala zuřivě pěstmi ve vzduchu. „Kéž bych ho mohla strhnout do propasti, kam on sám uvrhl tolik obětí!“
„Víte, jak se věci mají?“
„Paša Shinwell mi to pověděl. Uhání zas nějakou husu nebohou, a tentokrát si ji chce vzít. Vy se tomu snažíte zabránit. No, víte toho přece o tom ďáblovi dost, aby každý slušný děvče odmítlo žít s ním ve stejný farnosti, jestli má jen trochu rozumu.“
„Tahle ale nemá rozum. Je šíleně zamilovaná. Slyšela o něm všecko. Vůbec jí na tom nezáleží.“
„Slyšela o tý vraždě?“
„Ano.“
„Bože na nebesích, ta musí mět kuráž!“
„Pokládá to všechno za pomluvy.“
„Nemohli byste jí strčit pod nos nějaký důkazy?“
„Pomůžete nám v tom?“
„Nejsem snad sama takovej důkaz? Kdybysem si před ni stoupla a pověděla jí, co mi vyved –“
„Byla byste k tomu ochotná?“
„Jak by ne!“
„Možná že by to stálo za pokus. Avšak on se jí ze svých hříchů většinou vyzpovídal, dosáhl jejího odpuštění, a ona to tím považuje za odbyté, pokud vím.“
„Vsadila bych se, že se jí ze všeho nevyzpovídal,“ řekla slečna Winterová. „Narazila jsem ještě na pár mordů vedle toho, co se kolem něho strh takovej poprask. Vyprávěl mi o někom tím svým hedvábným hlasem a pak se mi podíval zpříma do očí a řek: ‚A do měsíce umřel.‘ A to nemluvil do větru. Jenže já to pouštěla jedním uchem tam a druhým ven – tehda jsem do něho taky byla zblázněná. Moh udělat, co chtěl, všecko mi bylo recht – jako tejhle káče ubohej. Jen jedna jediná věc se mnou zatřásla. Jo, přisámbůh! nebejt těch jeho jedovatejch medovejch řečiček, co všecko vysvětlej a uchlácholej, byla bych vod něho utekla ještě tu noc. Má takovou jako knihu v hnědejch koženejch deskách na zámeček, a na těch deskách je jeho znak ve zlatě. Myslím, že ten večer pil, jinak by mi to nebyl ukázal.“
„A co to bylo za knihu?“
„Víte, pane Holmes, tenhle chlap sbírá ženský, jako jinej sbírá brouky nebo motýly, a je pyšnej na svoji sbírku. Má to všecko v tej knize. Momentky, jména, podrobnosti, všecko o nich. Je to hnusná kniha – takovou knihu by nedal dohromady žádnej chlap, i kdyby se v pastoušce narodil. Ale Adelbertovi Grunerovi taková kniha patřila. ‚Duše, který jsem navěky zatratil,‘ tak by ji byl moh nadepsat, kdyby se mu bylo zlíbilo. Ale na tom teď nesejde, protože vám ta kniha není co platná, a i kdyby byla, nemůžete ji mět.“