„Kde je?“
„Co já vím, kde je teď? Nechala jsem ho už víc než před rokem. Vím, kde ji míval tenkrát. V mnohým on dbá na pořádek a je čistotnej jako kocour, tak ji má možná poradě ještě uloženou v jednom fochu starýho sekretáře v malý pracovně. Znáte jeho barák?“
„Byl jsem v pracovně,“ řekl Holmes.
„Vážně? To vám jde teda práce od ruky, když jste s tím začal až dneska. Možná že i u drahýho Adelberta narazí tentokrát kosa na kámen. Velká pracovna je ta, co má všecko to čínský nádobí – ve vitríně mezi oknama. Za jeho psacím stolem jsou dvířka do malý pracovny – je to takovej kamrlík, kde skovává lejstra a věci.“
„Neobává se vloupání?“
„Adelbert není zbabělec. To by vo něm nemoh říct ani nejhorší nepřítel. Umí se o sebe postarat. Na noc zapíná poplašný zařízení. Co by tam ostatně ten lupič popad – ledaže by šel po tom nóbl nádobí?“
„To nejni na nic,“ prohlásil Shinwell Johnson rozhodným tónem odborníka. „Žádnej překupník neveme krámy, co se nedaj ani roztavit, ani prodat.“
„Máte pravdu,“ řekl Holmes. „Podívejte se, slečno Winterová, mohla byste sem přijít zítra v pět hodin? Do té doby bych zjistil, zda by bylo možné, abyste navštívila dotyčnou dámu, jak navrhujete. Jsem vám nesmírně zavázán za vaši spolupráci. Snad ani nemusím zdůrazňovat, že moji klienti ocení štědře –“
„S tím na mě nechoďte, pane Holmesi,“ zvolalo děvče, „o prachy mi nejde. Jestli uvidím toho chlapa ležet v blátě a budu mu moct šlápnout do ksichtu, bude to pro mě nejlepší odměna. Takovou odplatu žádám. Budu u vás zejtra nebo kterej jinej den chcete, dokud po něm jedete. Tuhle Paša vám vždycky může říct, kde mě najdete.“
Nesešel jsem se pak s Holmesem až druhý den večer, kdy jsme jako obvykle večeřeli v našem restaurantu na Strandu. Pokrčil rameny, když jsem se ho zeptal, zda se při rozhovoru setkal s úspěchem. Nato mi vylíčil jeho průběh a já to líčení nyní převyprávím. Holmesova pádná, strohá výpověď vyžaduje jistou stylizační úpravu, aby získala méně přísnou podobu skutečného života.
„Slyšení jsme dosáhli bez obtíží,“ začal Holmes, „neboť slečna staví na odiv poslušnost, s jakou vyhoví každému otcovu přání v nepodstatných maličkostech, aby odčinila trestuhodnou svéhlavost ve věci svého zasnoubení. Generál zatelefonoval, že vše je připraveno, temperamentní slečna Winterová se objevila přesně podle úmluvy, a v půl šesté nás drožka vyložila před číslem 104 na Berkeley Square, kde ten starý voják sídlí – je to jeden z těch chmurných šedých londýnských hradů, vedle nichž i kostel působí frivolně. Lokaj nás uvedl do salónu se žlutými záclonkami a tam nás očekávala dáma – vážná, bledá, chladná a nepřístupná jako ledová socha na horském vrcholu.
Nevím, jak bych vám ji výstižně popsal, Watsone. Možná že se s ní setkáte, než dovedeme tu záležitost do konce, a pak budete moci využít vlastního spisovatelského talentu k jejímu zobrazení. Je krásná, ale takovou tou éterickou nadzemskou krásou fanatické bytosti, jež dlí myšlenkami v nadoblačných výšinách. Viděl jsem takové tváře na obrazech středověkých mistrů. Nedovedu pochopit, jak mohl ten hříšný netvor dostat do svých spárů právě takové nepozemské stvoření. Snad jste už postřehl, že se protiklady přitahují: oduševnělý typ a zvířeckost, člověk jeskynní a anděl. Horší případ jste však ještě neviděl.
Věděla ovšem, proč přicházíme – zloduch nelenoval a nakapal jí do duše jed proti nám. Přítomnost slečny Winterové ji myslím poněkud překvapila, ale nabídla nám každému židli s gestem velebné matky představené, která hodlá laskavě vyslechnout dva žebravé mnichy v pokročilém stadiu malomocenství. Kdybyste někdy trpěl přehnaným sebevědomím, Watsone, slečna Violet de Mervillová by vás vyléčila.
‚Vaše jméno mi není neznámé, pane,‘ pronesla hlasem jako vítr vanoucí od ledovce. ‚Přicházíte, tuším proto, abyste očernil mého snoubence barona Grunera. Přijala jsem vás jen kvůli otci, který mne o to požádal, a chci vás předem upozornit, že nic, co řeknete, nemůže mít na mé úmysly sebemenší vliv.‘
Zželelo se mi jí, Watsone. Představil jsem si v té chvíli, že by to mohla být moje dcera. Nebývám obvykle výřečný. Mám ve zvyku používat svého rozumu, nikoli spoléhat na své srdce. Skutečně jsem ji však zapřísahal nejplamennějšími slovy, jaká jsem při své povaze dokázal najít. Vylíčil jsem jí hrozné postavení ženy, která prohlédne skutečnou mužovu povahu až po svatbě a pak se musí nechat objímat rukama, na nichž lpí krev, a líbat smilnými rty. Neušetřil jsem ji ničeho – žádné hanby, hrůzy ani agónie, a zdůraznil jsem bezvýchodnost toho všeho. A veškerá moje procítěná slova nedokázala vyvolat ani sebeslabší záblesk na těch mramorových lících, ani záblesk pohnutí v těch do dáli upřených očích. Vzpomněl jsem si, co ten darebák říkal o posthypnotickém vlivu. Člověk by skutečně uvěřil, že se ta dívka vznáší nad zemí v jakési snové extázi. Avšak její odpovědi nechybělo na pádnosti.
‚Vyslechla jsem vás trpělivě, pane Holmesi,‘ pravila ‚a zanechalo to ve mně přesně ten dojem, jaký jsem předpověděla. Jsem si vědoma toho, že Adelbert, že můj snoubenec vedl bouřlivý život, v jehož průběhu narazil na hořkou nenávist a musel čelit zcela neodůvodněným pomluvám. Vy jste pouze poslední z řady lidí, kteří mi přednesli své urážky. Snad jednáte v dobrém úmyslu, ačkoli mi bylo řečeno, že jste za své služby placen, a hájil byste patrně stejně ochotně baronovy zájmy jako vystupoval proti němu. Ať tak či onak, sděluji vám jednou provždy, že ho miluji a on miluje mne, a co si o tom myslí okolní svět, to mne nezajímá o nic víc než švitoření těchto ptáčátek pod oknem. Jestli při vší své ušlechtilosti někdy na okamžik pochybil, snad mi bylo určeno, abych ho povznesla k vznešenému postavení, které mu právem náleží. Není mi však jasné –’ tu obrátila pohled k mé společnici – ‚kdo je tato slečna.‘
Než jsem jí však mohl odpovědět, vpadla do toho jako větrná smršť ta Kitty. Jestli jste někdy viděl vedle sebe plamen a led, byly to ty dvě ženy.
‚Já vám to povím sama,‘ vykřikla Kitty, tvář zrůzněnou vášní, a vyskočila ze židle. Jsem jeho poslední milenka. Jsem jedna z ty stovky nešťastnic, co pokoušel a sved a pak odkop na smetiště, kde skončíte i vy. Jenže u nás to asi nebude na smetiště, ale na krchov, a to je možná lepší. Povídám vám, vy ženská hloupá, že vás ten chlap přivede do hrobu, jestli si ho vemete. Zlomí vám srdce nebo vám zlomí vaz, ale skoncuje s váma tak nebo tak. Neříkám to z lásky k vám. Nezáleží mi na tom ani za mák, jestli to přežijete, nebo ne. Říkám to, protože ho nenávidím a chci se mu pomstít za to, co mi udělal. Ale na tom nesejde a nemusíte se na mě tak koukat, vznešená dámo, protože se můžete dočkat toho, že na tom budete hůř než já, až s váma skoncuje.‘
‚Nepřeji si vést rozhovor o takových věcech,‘ řekla slečna de Mervillová chladně. ‚Oznamuji vám jednou provždy, že mám povědomost o třech případech, kdy můj snoubenec upadl do tenat nějakých ženštin, a jsem přesvědčena, že se z hloubi duše kál za jakékoli utrpení, které snad komu způsobil.‘
‚O třech případech!‘ zaječela má společnice. ‚Ty huso! Ty huso jedna pitomá!‘
‚Pane Holmesi, prosím vás, abyste tento rozhovor ukončil,‘ pravil ledový hlas. ‚Vyhověla jsem otci a vyslechla vás, ale nejsem povinna snášet blouznění této osoby.‘
Kitty zaklela a vrhla se vpřed, a kdybych ji byl nechytil za zápěstí, byla by té nesnesitelné dámě vjela do vlasů. Dovlekl jsem ji ke dveřím a naštěstí se mi podařilo strčit ji do drožky, než došlo k veřejnému pobouření, protože se rozběsnila až k nepříčetnosti. Jistým chladným způsobem jsem se hluboce rozzuřil i já, Watsone, protože v klidné povznesenosti a naprosté sebejistotě té dívky, kterou jsme se pokoušeli zachránit, bylo cosi nepopsatelně dráždivého. Jste tedy opět informován, jak dalece jsme postoupili. Je mi jasné, že si musíme promyslet nějaký nový postup, neboť tento gambit nás nikam nedovede. Zůstanu s vámi ve styku, Watsone, jelikož je velice pravděpodobné, že vám také připadne role, ač je právě tak dobře možné, že v příštím tahu převezmou iniciativu oni, a ne my.“