Měl pravdu. Jejich rána dopadla – přesněji řečeno jeho rána, neboť jsem si nedokázal představit, že by do toho byla zasvěcena i slečna de Mervillová. Myslím, že bych vám mohl ukázat dlažební kostku, na které jsem stál, když mi oči zavadily o ten plakátek a hrůza mne rozechvěla až do hloubi duše. Bylo to mezi Grandhotelem a zastávkou na Charing Cross, kde jednonohý kamelot vyložil večerníky. Stalo se to pouhé dva dny po poslední rozmluvě. Černými písmeny na žlutém podkladě křičela ta hrozná novinářská zpráva:
Myslím, že jsem stál hodnou chvíli jako ochromen. Nejasně si rozpomínám, že jsem kamelotovi vytrhl jeden výtisk, ten se začal rozčilovat, jelikož jsem ho nezaplatil, až jsem konečně stanul ve dveřích nějaké lékárny a hledal očima osudný sloupek. Zněl takto:
S politováním se dovídáme, se pan Sherlock Holmes, proslulý soukromý detektiv, se stal dnes kolem poledního obětí vražedného útoku, který zanechal neblahé následky. Nemáme zatím k disposici přesné podrobnosti, ale pan Holmes byl zjevně přepaden asi ve dvanáct hodin před kavárnou Royal na Regent Street, kde se na něho vrhli dva muži ozbrojení holemi. Pan Holmes utržil rány na hlavě a na těle a lékaři prohlásili jeho zranění za velmi vážné. Byl dopraven do nemocnice na Charing Cross, odkud byl později na vlastní přání převezen do svého bytu na Baker Street. Zlosyni, kteří ho napadli, byli prý slušně oblečeni a zmizeli kolemjdoucím z očí tím, se prošli kavárnou Royal a druhým východem se dostali na Glasshouse Street. Jsou to bezpochyby příslušníci zločineckého bratrstva, kterému zraněný už tolikrát způsobil pohromu svou činností a svým důmyslem.
Nemusím snad ani říkat, že sotva jsem očima přelétl poslední řádku, už jsem seděl ve fiakru směřujícím do Baker Street. U chodníku před domem stála koleska sira Leslieho Oakshotta, slavného chirurga, a jeho samého jsem zastihl na chodbě.
„Bezprostřední nebezpečí nehrozí,“ oznámil mi. „Dvě tržné rány na hlavě a několik větších podlitin. Rány si vyžádaly pár stehů. Píchl jsem mu morfium a nařídil naprostý klid, ale kratičkou rozmluvu vám mohu povolit.“
Po těchto slovech jsem tiše vstoupil do setmělé ložnice. Pacient měl oči doširoka rozevřené a já ho zaslechl chraptivě zašeptat mé jméno. Rolety byly do tří čtvrtin staženy, ale spodem se prodral sluneční paprsek a dopadal na ovázanou hlavu zraněného. Bílým plátěným obvazem prosákla temně rudá skvrna. Usedl jsem vedle lůžka a sklonil hlavu.
„No tak, Watsone,“ zamumlal slabounkým hlasem, „netvařte se tak zděšeně. Není to tak zlé, jak to vypadá.“
„Zaplať pámbu aspoň za to!“
„Nejsem zcela bezradný, když přijde na šermování holí, jak víte. Většině ran jsem čelil ve střehu. Na toho druhého jsem však již nestačil.“
„Co mohu pro vás udělat, Holmesi? Poslal je samozřejmě ten prokletý chlap. Půjdu a stáhnu z něho kůži zaživa, když řeknete.“
„Drahý příteli! Ne, nemůžeme dělat nic, ledaže by se policii podařilo ty dva lapit. Avšak jejich útěk byl dobře připraven. S tím musíme počítat. Vyčkejte ještě. Mám své plány. Za prvé je třeba moje zranění zdramatizovat. Přijdou se vás vyptávat. Nadsazujte, Watsone! Lze mluvit o štěstí, dožiji-li se neděle – otřes mozku – agónie – cokoli chcete! Nemůžete to přehnat.“
„Ale co sir Leslie Oakshott?“
„To bude v pořádku. Uvidí mne vždy z té nejhorší stránky. O to se postarám.“
„Máte ještě nějaké přání?“
„Ano. Vyřiďte Shinwellu Johnsonovi, aby Kitty někam uklidil. Ti frajeři půjdou teď po ní. Vědí ovšem, že se mnou spolupracovala. Když se odvážili napadnout mne, není pravděpodobné, že by ji pominuli. Tohle je neodkladná věc. Zařiďte to ještě dnes večer.“
„Vyhledám ho hned. Ještě něco?“
„Položte mi na stůl lulku a pěchovátko na tabák. Výborně! Zastavte se tu každé ráno a budeme plánovat další tažení.“
Domluvil jsem ten večer s Johnsonem, že zavede slečnu Winterovou do jednoho tichého předměstského příbytku a postará se, aby tam zůstala vskrytu, dokud nebezpečí nepomine.
Šest dní žila veřejnost v domnění, že Holmes zápasí se smrtí. Lékařské zprávy zněly velmi vážně a v novinách se objevovaly zlověstné odstavečky. Při svých pravidelných návštěvách jsem se ujišťoval, že to s ním není tak zlé. Holmesova odolná tělesná konstituce a železná vůle konaly divy. Rychle se zotavoval a já ho občas podezíral, že už nabyl více sil, než doznává i mně. Ten člověk měl v sobě zvláštní sklon k tajnůstkářství, který vedl k mnoha dramatickým překvapením, avšak způsoboval, že i jeho nejdůvěrnější přátelé mohli jen hádat, co vlastně zamýšlí. Doháněl k extrému axioma, že jen ten spiklenec se nevystavuje nebezpečí zrady, který své pikle kuje sám. Byl jsem mu bližší než kdokoli jiný, a přesto jsem si tuto přehradu mezi námi vždycky uvědomoval.
Sedmého dne mu vzali stehy, ale ve večerníku se objevila zpráva o růži v obličeji. Týž večerník přinesl oznámení, které jsem musel příteli doručit bez ohledu na jeho zdravotní stav. Noviny se zmiňovaly o tom, že mezi cestujícími na Ruritánii, jedné z parolodi společnosti Cunard, která vyplouvá v pátek z Liverpoolu, bude i baron Adelbert Gruner; důležité finanční a obchodní záležitosti ho odvolaly do Spojených států ještě před jeho nadcházejícím sňatkem se slečnou Violet de Mervillovou, jedinou dcerou atd., atd. Holmes vyslechl tu novinu s chladným, soustředěným pohledem v bledé tváři, z čehož jsem vytušil, jak tvrdě ho zasáhla.
„V pátek!“ zvolal. „Pouze tři dny čistého času. Tuším, že ten darebák utíká před nebezpečím. Ale to se mu nepodaří, Watsone! Přisámbůh, že ne! Potřeboval bych, abyste pro mne něco udělal, Watsone.“
„Jsem tu proto, abych vám byl k službám, Holmesi.“
„Dobrá, tak se tedy příštích čtyřiadvacet hodin věnujte intenzivnímu studiu čínského porculánu.“
Neposkytl mi k tomu žádné vysvětlení a já je ani nežádal. Dlouholetá zkušenost mne naučila vždy moudře poslechnout. Avšak když jsem vyšel z jeho ložnice a kráčel po Baker Street, přemítal jsem v duchu, jak u všech všudy splnit tak podivný příkaz. Nakonec jsem zajel do Městské knihovny na St. James Square, svěřil se s celou věcí příteli Lomaxovi, pomocnému knihovníkovi, a odkráčel směrem k domovu s obsáhlým svazkem pod paží.
Říkává se, že advokát, který prostuduje nějaký případ s takovou péčí, že v pondělí může vyslýchat svědka předvolaného jako znalce, do soboty všechny ty zhltané vědomosti zapomene. Jistěže bych nikde nechtěl vystupovat jako znalec čínského porculánu. A přece jsem ten večer a celou noc, až na krátký odpočinek, a druhý den dopoledne nasával vědomosti a vštěpoval si do paměti jména. Poučil jsem se o značkách velkých umělců-dekoratérů, o cyklickém datování, o charakteristických projevech dynastie Chan a přednostech Jung-luo, o písemných památkách dynastie Tchang a slavném primitivním údobí Sung a Juan. Nabit těmito znalostmi přibyl jsem večer k Holmesovi. Vstal již z lůžka, ač by se toho podle novinových zpráv nikdo nenadál, a seděl zabořen v oblíbeném křesle, podpíraje si důkladně ovázanou hlavu rukou.