Ze tří stran parku byly vypouštěny rakety, a tříštíce se v hvězdy, klesaly dolů. “Jaké dusno,” sténala Lisa, a pan Esop, podpíraje umdleného anděla, odvažoval se do vnitřních hlubin zahrady, kde byla již plná tma, jež zahalovala tajný život ústraní.
Milenci procházeli se, proplétajíce prsty ve stiscích, anebo usedali na lavičky se rty spojenými; ženy, zavírajíce oči, nesly na ňadrech polibky mladých mužů a vzdychaly; a pan Esop s Lisou kradli se, obcházejíce keřová zákoutí, jichž temnotu přespříliš tichou diskrétně podezřívali, napodobujíce zděšení, z tajemných skrýší.
Vysoký tělnatý muž s černou maskou na tváři, nadzvihuje plášť kordem, přecházel spěšným krokem po cestách a nakláněl se k tvářím žen, jež se s výkřikem vylekávaly v milencově náručí. “Drahá Liso,” šeptal pan Esop, “toť Bondini.”
Rakety vrhaly krátké záblesky a odhalovaly dvojice, jež se tajily v úkrytech; hlasy neviditelných tavily se v šepot a stíny noci, zdálo se, byly oživeny předlouhými vzdechy; a pan Esop, našed si sedadlo na piedestalu sochy Kupidovy, rozhovořil se:
“Drahá sestro,” řekl “vidíte onu hvězdu? Toť Venuše, jež zrodila Eróta; tedy chtěl jsem mluviti o hvězdách, ale napadají mi slova: Jaká to vhodná chvíle pro ženy, jež ukrývají své hříchy za svou slabostí! Nejsladší Liso, dejte pozor, abyste slyšela z těchto houštin hlasy svých mdlých sester, jež sténají: Ach, kde jsem? Snila jsem? Co se to se mnou dělo? Ach Giŕne, ach Frédéricu, ach Francesco, co jste mi to udělal? – Ubohý Gian.”
“Ubohý Frédéric,” pravila Lisa.
Podruhé přeběhl po cestě vysoký černý muž a rozhlížel se, zneklidněn hledáním.
“Veliký bůžku,” zvolal pan Esop, zvedaje ruce ke Kupidovi, “co jest to láska? Proč Gian cítí hřích, Fosco rozkoš a Bondini bolest? Nebo proč nejsou hranice mezi hříchem, bolestí a rozkoší? Je-li láska potřebou, proč je hříchem, a je-li rozkoší, proč je potřebou? Liso, má sestro, co je to láska?”
“Jsem žena, Esope,” pravila Lisa, “mám strach nebo toužím nebo jsem bezmocná; a to je všecko, co vím o lásce. Anebo cítím rozkoš, a vím, že miluji; nebo cítím bolest, a vím, že nejsem milována, Esope, Esope, jaká noc!”
Potřetí vyběhl ze tmy maskovaný muž a vrhal se na odlehlé cesty. “Bojím se,” naříkala Lisa, a mraky od západu již zakrývaly oblohu, a Lisa se chvěla na piedestalu sochy Erótovy v nočním stínu.
“Terrine!” “Fosco!” Tak šeptala dvojice na cestě a slučovala se v objetí a polibcích. Vysoký tlustý muž s maskou a zdviženým pláštěm stanul náhle za nimi. “Hraběnko,” řekl a strhl ženě červenou masku z obličeje. Terrine slabě vykřikla, zatímco Fosco couval.
“Vy jste ležela s Foscou,” řekl Bondini potichu, dupaje nohou.
“Si,” šeptala Terrine a chránila si obličej rukama.
“Terrine, pojď se mnou,” zvolal Fosco.
Terrine váhala. “No.”
“Půjdeš se mnou, Catherine?” zeptal se kníže Bondini velice tiše.
“Si,” řekla prostě Terrine a poslala Foscovi rukou polibek.
“No,” vykřikl kníže pronikavě, a otočiv se na patě, kvapem odbíhal do tmy. Terrine zasmála se hlasitě a počala jej honiti; ale sukně jí překážely, i stanula, upravujíc si účes. “Na shledanou, Fosco,” zvolala ještě bezstarostně a šla zvolna za knížetem.
Fosco ulehl na zem a chladil si tváře v trávě.
“Hic iacet in terra, sub quo Terrine iacebat,” skandoval tiše Esop, stanuv nad básníkem. “Drahý Fosco, vstaňte a poslyšte Esopa ještě jednou. Vzácný Ovide Amorum, dejte pozor na Bondiniho. Běda, kníže není galantní; Fosco, tanečníku, dejte pozor!”
“No,” řekl Fosco pohrdavě a odešel.
“Drahá Liso, pojďme domů,” pravil pan Esop a vzdychal únavou. “Bojím se,” šeptala Lisa vyděšena tichem a tmou, když se vraceli.
Uprostřed zahrady již dávno zhasly lampióny a iluminace ohňostrojů; jen na prostranstvích byly zapáleny hranice a ozařovaly zahradu rudými zážehy.
Stany artistů byly již zavřeny a jen v některých vrhaly se z nitra stíny podivných a tajných jednání na závěsy pečlivě spuštěné. “Bojím se,” sténala Lisa.
Kolem estrády, na níž byla odpoledne hrána opera, stála skupina lidí s pochodněmi a konala v nejasném spěchu přípravy.
Náhle vyrazili ze skupiny běhouni, zdvihajíce v rukou hořící větve, a rozběhli se po celé zahradě, volajíce:
“DŘÍVE NEŽ PŘIJDE DÉŠŤ.”
Za nimi vyšli hlasatelé a provolávali:
“POSLEDNÍ PŘEDSTAVENÍ MIMO PROGRAM:
HRA NA ESTRÁDĚ.”
Pódium bylo ozářeno pochodněmi a kolem stálo poslední obecenstvo; byl zde pan Esop s Lisou, Terrine, jež mluvila s panem abbé Cimolou, básník Fosco a jiní, pak mistr Droz, vzrušený a nedočkavý, a ti, kteří byli vylákáni z hloubi zahrady a zakrývali si oči dlaněmi se vzezřením udiveným a nejistým.
Nad estrádou byl navěšen nápis narychlo zhotovený:
Loutka
Hra
Žena s vějířem a červenou maskou.......***
Muž..............…………………………..***
Tento muž stál na estrádě proti ženě s vějířem, skrývaje tvář černou maskou, v černém plášti, jejž nadzvedal kordem. “Drahá Liso, toť Bondini,” poznamenával pan Esop polohlasně. “Si,” řekla žena na estrádě a kývala vějířem.
“Si, si,” šeptal dole Droz, necítě se nadšením, “pravdaže si, loutko, hračko, ženo! Ukloň se panstvu a řekni si. Jak je krásná, můj pane, že? Si, si, co dále?”
“No,” řekla žena a kynula hlavou.
Muž na estrádě vzdychl a jal se mluviti:
“Dnes pravím posté: já vás miluji,
že větší lásky sotva najdete,
byť sto let žila jste. Tož poslyšte,
jak miluji vás, že mé nitro vše
jen částí mojí lásky zdá se být,
a tělo mé (neb tak vás miluji)
se zdá být pouhým stínem vášně mé,
jež sžírá mne.
Však vy se tváříte
tak, jak byste mne ani neznala.”
“Si.”
“Vy mne neznáte? To je podivné. Vzpomeňte si přece, že jste mně říkala tisíckráte mezi polibky, že mne milujete. Neznáte mne? Tedy vzpomeňte si aspoň na smrtelné hříchy, kterými jsme zatratili své duše. Prosím upamatujte se jenom: daroval jsem vám vilu, mlčím-li už o špercích; tedy znáte mne?”
“No.”
“No? To je podivné. Vzpomeňte si jen poněkud, že jsem vás obklopil přepychem, jakého nemá náš král. No? Tedy zabil jsem muže, který vás prý pohaněl. Vy si ještě nevzpomínáte, kupodivu. Koupil jsem vám kdysi za šest centíků na ulici psa, blešivého žebrákova psa, který se vám zalíbil; znáte mne už?”
“Si.”
“Ach, ona mne zná, mé panstvo, není to rozkošné? Přestože onen pes už dávno pošel hladem! Či snad ho tenkrát zabodla svou dýkou? Vzácní páni, ona to jistě už neví, promiňte jí. Ale chtěl jsem říci něco jiného: Když jsem se s ní poprvé seznámil, byl večer neskonale krásný –”
“No.”
“Jak to že ne? Pravím toliko, že byl krásný večer; ale mohu se také mýlit. Určitě však vím, že vy jste byla tenkrát neskonale krásná, vzpomínám si, zavíraje oči, a já jsem se vás ptaclass="underline" Dříve než se stanu vaším otrokem, řekněte, musí se muž státi otrokem, aby byl hoden ženiny lásky?”
“Si.”
“Kupodivu, tenkrát jste řekla no; a já vás proto miloval. Má nejdražší,
dnes pravím posté, že vás miluji:
mé ruce chvějí se tak prosebně,
že stydím se za jejich pohnutí.
Má milenko, já skláním koleno: