mé čelo zachyťte do drahých rukou svých
a rcete, zda mne milujete.”
“No.”
“No, řekla jste, slyšel jsem dobře, no?
To slovo přímé jest. Jak, no jste řekla?
Já vím, já vím; však netroufám si věřit,
neb příliš krátké je to slovo no.
Já špatně slyšel snad, a podruhé
se táži, zda mne milujete.”
“Si.”
“Jak, si? Toť podivné. Vy díte si?
Zde no, zde si; a z toho volit mám
no, nebo si. Si, milenko má, no,
toť podivno, si, nebo není, no...
Vy no jste řekla? Vy jste řekla si?
Si rovněž přímé jest. Má nejdražší,
si, nebo no, však v jednom vy jste lhala.”
“No.”
“Toť pravda, neb je obé stejná lež,
lžeš, ženo, si, i no, a vždycky lžeš,
lžeš slova, pohledy i pohyby,
a lhala bys i ženské tělo své,
lhala bys ňadra, boky vypnuté,
lhala bys duši, kdybys mohla jen,
jen kdybys mohla!”
“Si.”
“Si, si, si, což v ní není nic čestného? Či snad je opilá, že se potácí z náručí do náručí, mezi si a no, od muže k muži, jako slepá, bez vědomí, bez vůle, bez rozumu a bez svobody? Čím je opilá? Je opilá rozkoší nebo tajemstvím? Snad je vůbec tak opilá a potácí se a neví, neví, neví –”
“No.”
“No, no, ona vůbec neví, co se s ní děje, a žádný výkřik bolesti ji neprobudí z tohoto neklidného spánku, který ji pohání z lože na lože, přes muže, přes cizoložství, přes mrtvoly, přes neřesti – no!
Ale snad přece ví? Kdo mi to řekne?
Ach, panstvo se směje. Nesmějte se této ženě; či snad se smějete mně?”
“Si.”
“Tož k smíchu je to? Tedy poslyšte:
Mé panstvo, odpusťte, že bez rýmů
vám tuto komedii podávám,
neb nenarodil jsem se tlachalem
a jedním z těch, kdo slovy hravými
se snaží ženy oslňovati,
tak jak by slova, rýmy, koncovky
a kuplety snad něco značily,
co má být vznešené.”
“No.”
“Děkuji.
Tož pravím znovu: nejsem tlachalem
a nepodal jsem konflikt tragický
ve stavbě účinné a zdobený
i koncovkami; jednat zvyklý jsem,
neb nejsem básník. Ale, ženo, slyš:
jsemť já, kdo bude smát se naposled,
a přivleku-li tenkrát k nohám tvým
jak mrtvolu, slyš, toho druhého,
jejž miluješ, rci, budeš se pak smát?”
“Si.”
“Si, si,” vykřikl muž pronikavě, “ona se pak bude smát! Ale slyšte, vždyť ona je šílená! Což není nic, čím bych ji zničil, nic, žádná zlořečená bolest, nic, žádné zoufalství, nic, žádný nůž, nic, čím bych se na ní pomstil za to, za to, co jsem viděl?”
“No,” řekla žena a zakývala hlavou.
Tlustý černý muž s maskou na tváři vykřikl podruhé, a jediným skokem seskočiv z estrády, vrhl se úprkem do tmy. V tu chvíli zavál vítr a těžké krůpěje deště udeřily do země. Ihned spustil se liják, veliký, hučící a temný. Obecenstvo řítilo se cvalem k východu a ke svým vozům. Veliké stromy zapraskaly větrem.
“Ach, Esope,” zasténala Lisa, klesnuvši do hloubi kočáru, “můj vějíř! Nenašel byste jej snad u sochy Kupidovy nebo na verandě u Droze, kde jsem seděla?”
Pan Esop otočil se na patě a s rukama zastrčenýma do kapes, pískaje si pro větší odvahu odrhovačku, vrátil se do zahrady.
Zapálené hranice praskaly a zhasínaly, zatímco déšť tloukl s velikým šumem do korun stromů. Poslední opozdilci vrhali se k východu a panu Esopovi počalo býti nevolno, i řekl si: Jak strašně ohýbá vítr stromy! Ráno zde budou sbírati pomeranče z mokré trávy.
Dva mužové utíkali po cestě proti němu; pan Esop ustoupil opatrně do křoví. První muž přeběhl supě na útěku, a pan Esop poznal básníka Foscu; za ním běžel vysoký tlustý muž s vytaseným kordem. Drahá Liso, toť Bondini, poznamenal pan Esop pro sebe, a třesa se chladem, pospíchal hledati vějíř na verandu.
Před verandou skládali sluhové do krytého vozu Drozovy androidy. Droz sám stál na verandě a osušoval pečlivě velikou loutku, kterou byl nazval L’éventail. “Si,” šeptala natažená loutka mechanicky a kývala vějířem.
“Si, si,” žvatlal Droz nadšeně, “bylo to velice krásné. Si, která žena by hrála pěkněji? Jakže to bylo? ,Vy si jste řekla? Vy jste řekla no?‘ Ale vy jste řekla si, já jsem to slyšel docela dobře.”
“No,” udělala loutka.
“No, no, no,” rozplýval se Droz, “tisíckráte ne. Oni nevědí, kolik složek a pák, kolik rovnováh a excentrů má toto slovo no. ,No, řekla jste? Slyšel jsem dobře, no?‘ Bože jaká hra! Kníže strašně křičel; kníže je myslím dobrý histrión.”
“Si,” doložila loutka a kynula vějířem.
Panu Esopovi bylo ještě nevolněji, a šťasten, že nalezl vějíř, pospíchal ze zahrady. U vchodu zahrady ležela přes cestu mrtvola muže, oplachovaná deštěm. Pan Esop pocítil chlad, i překročil prostě mrtvolu, podotýkaje pro sebe: Hic iacet in terra, sub quo Terrine iacebat, načež vstoupil s vějířem do vozu Lisina a zavřel za sebou dvířka; Lisa již usínala v koutě povozu, kočár se rozjel po nádvoří, a tak skončila zahradní slavnost principe Bondiniho.
SKANDÁL A ŽURNALISTIKA
V květnu 1911 byla celá Paříž vzrušena událostí, která se zpočátku nazývala Tajemství lávky čili Zmizení pána Abbadie z Arrastu. Historie tato sama o sobě není všední, ale její svrchovaná zajímavost leží v okolnostech, hlavně v chování žurnalistiky.
Dne 9. května v noci našli dva domovníci na lávce přes Seinu z Quai ďOrsay pohozený mužský svrchník, rukavice a klobouk. Ve svrchníku kromě saldovaných účtů byly nalezeny vizitky se jménem M. ďAbbadie ďArrast. Nazítří žurnály přinesly zprávu o tomto nálezu a připojovaly: pán ďAbbadie ďArrast je zámožný provinciální šlechtic, předák katolického hnutí, organizátor církevního školství a osobnost vysoce známá v kruzích katolických militantů; dále otec sedmi dětí, notabene otec velmi pečlivý a něžný, manžel dcery katolického spisovatele Henri Lasserra, zkrátka člověk vážený, šťastný a vzorný, který přijel den předtím do Paříže, aby pořídil drobné nákupy a záležitosti, jakož jezdíval do Paříže často během dlouhých let.
Současně došla zpráva, že se pán ďAbbadie nevrátil domů do Evreux. Ihned vynořily se tři otázky: Zločin? Sebevražda? Útěk? Žurnály odmítly sebevraždu pro mravní i hmotnou situaci zmizelého pána; policie pak sebevraždu hned od počátku rozhodně vyloučila, jelikož nalezené předměty byly nikoliv pohozeny, nýbrž uloženy na lávku, dokonce s jistou pečlivostí.
Jedna podotázka: Vrhl se snad do Seiny ze šílenosti? Ale dvě hodiny před zmizením byl pán Abbadie návštěvou u svého bratrance Zoeggera, zdržel se půldruhé hodiny, velice žertoval, mluvil mnoho o svých dětech a o svých organizačních plánech a pak odešel, prý pro zavazadla, jež nechal někde (nezjištěno kde) uložena; za půl hodiny po svém odchodu měl odjeti svým obvyklým vlakem, a za další hodinu byly nalezeny zbytky jeho existence na lávce.
Tedy (hypotéza žurnálů): Pán Abbadie byl cestou k nádraží (nebo k domu, kde měl uložená zavazadla) přepaden, oloupen a vržen do Seiny na místě, kde byly nalezeny ony předměty. Naproti tomu policie zjistila lidi, chudáky bez přístřeší, kteří té noci spali pod lávkou; mezi nimi byl stařec se snětivou nohou a matka s nemocným dítětem, kteří po celou noc nemohli zamhouřit oka; tito prohlásili, že po celou noc neslyšeli žádného výkřiku, žádné rvačky ani pádu lidského těla do vody. Tím byla vyloučena smrt ve vodě.