Richard neztrácel čas. Měl jednoduchý plán. Na základě šelestů člunu, které slyšel ve tmě, předpokládal, že se v příkopu děje něco, co je pro létavce, nebo kohokoliv, kdo žije v hnědém válci, kritické. Pokud ne, uvažoval, proč pokračují v činnosti, když vědí, že je slyším? Kdyby ji o několik hodin odložili, téměř určitě bych z habitatu odešel.
Richard měl v úmyslu vstoupit do přikopu. Budou-li se létavci cítit nějak ohroženi, uvažoval, něco podniknou. Pokud ne, začnu okamžitě s výstupem a vrátím se do Nového Edenu.
Těsně předtím, než se spustil do vody, si Richard zul boty a s jistými obtížemi je nacpal do vodotěsného batohu. Aspoň nebudou mokré, kdyby musel šplhat zpět. O chviličku později, když se jeho noha dotkla vody, přiletěli k němu, ze zelené oblasti přímo za příkopem, kde se schovali, dva létavci.
Byli hrozně vzrušeni. Brebentili, křičeli a chovali se, jako by chtěli svými drápy Richarda roztrhat. Byl tak nadšen, že mu jeho plán vyšel, že jejich chování v podstatě ignoroval. Létavci ho obletovali a snažili se ho zatlačit zpět na stěnu. On šlapal vodu a pečlivě si je prohlížel.
Tito dva byli trošku odlišní od těch, s nimiž se on a Nicole setkali v Rámovi II. Tito létavci měli sametový povrch těla, právě tak jako ti předchozí, ale samet byl purpurový. Kolem krku měli jediný černý kroužek. Byli také menší (snad jsou mladší, myslel si Richard) než původní létavci a rovněž divočejší. Jeden z tvorů se svým drápem skutečně dotkl Richardovy tváře, když dostatečně rychle neuhnul ke stěně.
Richard nakonec vyšplhal na stěnu, těsně nad vodu, ale to létavce neuklidnilo. Téměř okamžitě začali střídavě létat vzhůru kolem stěny a ukazovali Richardovi, že chtějí, aby šplhal nahoru. Když se nehýbal, chovali se stále divočeji a divočeji.
„Chci jít s vámi,“ řekl Richard a ukázal na hnědý válec v dálce. Pokaždé, když opakoval signál rukou, obrovská stvoření křičela, brebentila a vzlétala směrem k otvoru ve stěně.
Létavci byli viditelně frustrováni a Richard si začal dělat starosti, že by ho mohli napadnout. Náhle dostal výtečný nápad. Budu si však pamatoval vstupní kód? položil sám sobě vzrušeně dotaz. Je to tolik roků.
Když sáhl do batohu, létavci okamžitě odlétli. „To dokazuje,“ řekl Richard nahlas, když zapínal svůj milovaný kapesní počítač, „že nohatci jsou vaši elektroničtí pozorovatelé. Jak jinak byste mohli vědět, že lidské bytosti můžou mít v takových batozích zbraně?“
Stiskl pět písmen na klávesnici a široce se usmál, když se aktivovala obrazovka. „Pojďte sem,“ volal Richard a mával na dva obří ptáky, kteří se vzdálili téměř na druhou stranu příkopu. „Pojďte sem,“ opakoval, „něco vám ukážu.“
Zvedl monitor a ukázal složitou počítačovou grafiku, kterou použil před mnoha roky v Rámovi II k přesvědčení létavců, aby přenesli jeho i Nicole přes Válcové moře. Byl to elegantní obrázek ukazující tři létavce, jak nesou v postroji dvě lidské postavy přes vodu. Dvě stvoření se opatrně blížila. To je ono, řekl si Richard vzrušeně. Pojďte sem a dobře se podívejte.
3
Richard nevěděl přesně, jak dlouho žil v šeré místnosti. Ztratil přehled o čase brzy poté, co mu odebrali batoh. Den za dnem probíhal ve stejné rutině. Spal v koutě místnosti. Kdykoliv se probudil, ať ze zdřímnutí, nebo z dlouhého spánku, do místnosti vešli dva létavci a podali mu k jídlu manový meloun. Věděl, že přicházejí zamčenými dveřmi na konci chodby, když se však snažil spát blízko dveří, nedali mu jednoduše potravu. Snadno to pochopil.
Zpravidla každý druhý den vstoupil do vězení jiný pár létavců a vyčistil mu celu. Šaty mu páchly a uvědomoval si, že je nesnesitelně špinavý, neměl však možnost sdělit svým věznitelům, že chce koupel.
Zpočátku jásal. Když se dva mladí létavci nakonec přiblížili dostatečně blízko, aby pozorovali vyobrazení, a potom, po několika minutách, udělali první pokus vzít mu počítač, rozhodl se Richard naprogramovat, aby se zobrazení neustále opakovalo.
Za necelou hodinu se dva mladí vrátili s největším létavcem, kterého kdy Richard viděl. Měl velké šedě sametové tělo a kolem krku tři nádherné třešňové kroužky. Všichni tři vzali Richarda do drápů, přenesli ho přes příkop a postavili na plochu pouště. Po delším brebentění mezi sebou, které muselo být dohadováním o nejvhodnějším způsobu, jak ho nést, ho zvedli vysoko do vzduchu.
Byl to let, při němž se tajil dech. Pohled na krajinu v habitatu, jenž se Richardovi naskytl, mu připomněl cestu v horkovzdušném balonu, kterou jednou vykonal v jižní Francii. Ve spárech létavců letěl až na vrchol hnědého válce, přímo pod jasný stíněný míč. Tam na ně čekalo šest dalších létavců, jeden z nich držel Richardův počítač, který pořád opakoval vyobrazení, a ti je eskortovali širokou vertikální chodbou dovnitř válce.
Prvních asi patnáct hodin putoval Richard od jedné velké skupiny létavců k další. Myslel si, že ho jeho hostitelé představují všem příslušníkům říše létavců. Za předpokladu, že se krátkých setkání plných brebentění a výkřiků neúčastnilo hodně létavců vícekrát, odhadl Richard celkový počet ptáků na přibližně sedm set.
Po tomto pochodu konferenčními místnostmi říše létavců vzali Richarda do malé místnosti, kde ho asi týden ve dne i v noci hlídali tříkroužkový létavec a dva z jeho společníků, rovněž velká stvoření se třemi rudými kroužky na krku. Během této doby povolili Richardovi přístup k počítači a všem předmětům v jeho batohu. Na konci období pozorování mu však všechny jeho věci vzali a přesunuli ho do tohoto vězení.
Muselo to být před třemi měsíci, plus minus týden, řekl si Richard jednoho dne, když začal se svou procházkou, kterou provozoval dvakrát denně jako hlavní pravidelné cvičení. Chodba vedle jeho místnosti byla asi dvě stě metrů dlouhá. Dělal obvykle osm úplných kol, tam a zpět, od kamenné stěny vedle jeho pokoje, ke dveřím na konci chodby.
A během celého tohoto období nedošlo ani k jediné návštěvě z vedení. Doba pozorování musela být soud… Alespoň jeho létavčí ekvivalent… Rozhodli, že jsem se něčím provinil? Proto mě zavřeli do této špinavé kobky?
Boty měl už ošlapané a šaty nadranc. Protože teplota byla příjemná (dohadoval se, že všude v habitatu létavců musí být 26 °C), nedělal si starosti, že by mu bylo chladno. Z mnoha důvodů se však netěšil na to, že bude pořád nahý, až se mu šaty zcela rozpadnou. Zasmál se pro sebe, když si vzpomněl na svou stydlivost během období pozorování. Vydělat se, když tři obrovští ptáci pozorují tvůj každý pohyb, není jistě snadný úkol.
Měl toho už plné zuby, jíst pořád jen manový meloun, ale byl alespoň výživný. Tekutina ve středu plodu osvěžovala a vlhká dužnina příjemně chutnala. Richard však toužil po něčem jiném k jídlu. Dokonce ty syntetické věci z Bílého pokoje by byly vítanou změnou, řekl si několikrát.
Ve své samotě považoval Richard za největší výzvu zachovat si mentální svěžest. Začal tím, že řešil zpaměti matematické problémy. Později, ze strachu, že mu už věkem znatelně zeslábla ostrost paměti, začal trávit čas rekonstrukcí událostí, a dokonce celých hlavních časových úseků svého života.