Tvorové vyrazili do jedné z uliček v místnosti a Richard si pospíšil za nimi. U dveří na něj počkali, potom utíkali doleva a ohlíželi se, aby měli jistotu, že je pořád v dohledu. Richard za nimi běžel téměř dvě minuty, dokud nedorazili do širokého otevřeného atria, velmi vysokého, v jehož středu bylo dopravní zařízení.
Zařízení bylo vzdáleným bratrancem pohyblivého schodiště. Vlastně tam byla dvě, jedno běželo nahoru a druhé dolů, která spirálovitě obtáčela dva silné sloupy ve středu atria. Eskalátory se pohybovaly velice rychle a dosti strmě. Každých asi pět metrů dosáhly další úrovně, nebo patra a cestující potom šli metr ke spirálovitému schodišti kolem druhého sloupu. Za zábradlí po straně eskalátoru sloužila jen stěna vysoká třicet centimetrů. Mimozemští tvorové jeli v horizontální poloze, se všemi šesti nohami na pohyblivé rampě. Richard, který původně stál, se kvapně spustil na všechny čtyři, aby nevypadl.
Během jízdy minulo Richarda asi deset mimozemců jedoucích směrem dolů a zíralo na něj svými úžasnými obličeji. Jak vůbec jedí? uvažoval Richard, když si všiml, že kruhový otvor, který používali ke komunikaci, není určitě dost velký na přijímání potravy. Na hlavě neměli žádné jiné otvory, i když tam byly nějaké výstupky a vrásky, jejichž účel neznal.
Richarda vezli na osmé či deváté patro. Všichni tři tvorové na něj čekali, až tam dojel. Richard je následoval do šestiúhelníkové stavby s jasně rudým označením na přední straně. To je legrační, pomyslel si. když se díval na podivnou škrábanici. Takové nápisy jsem už viděl… Samozřejmě, na mapě, nebo co to bylo za dokument, který četli létavci.
Zavedli Richarda do místnosti, která byla dobře osvětlená a vkusně dekorovaná černě a bíle geometrickými vzory. Kolem něj se nacházely předměty různých tvarů a velikostí, ale neměl ani potuchy, co jsou zač. Cizinci ho informovali pomocí posunků, aby tam zůstal. Potom odešli. Unavený Richard studoval nábytek, snažil se odhadnout, co by mohla být postel, a pak se natáhl ke spánku na podlahu.
Myrmikoti. Tak jim budu říkat. Richard se za čtyři hodiny probudil a nemohl přestat přemýšlet o cizích tvorech. Chtěl jim dát vhodné jméno. Když zavrhl jak kočkomravence, tak mravencohmyz, vzpomněl si, že člověk, který studuje mravence, se nazývá myrmekolog. Vybral si myrmikoty, protože se mu zdálo, že to zní lépe než myrmekoti.
Jeho místnost byla dobře osvětlena. Ve skutečnosti všechna místa v habitatu myrmikotů měla dobré osvětlení, což značně kontrastovalo s temnými chodbami v horních částech hnědého válce, které se podobaly katakombám. Od jízdy výtahem jsem neviděl žádného létavce, uvažoval Richard. Takže tyto dva druhy zjevně nežijí společně. Alespoň ne úplně. Oba však používají manové melouny… Jaký je přesně jejich vztah?
Dva myrmikoti přicupitali přes vchod, položili před něj pěkně naporcovaný meloun a šálek vody a pak zmizeli. Richard měl hlad i žízeň. Několik sekund poté, co dosnídal, se párek tvorů vrátil. Pomocí rukou na svých předních končetinách mu naznačili, aby vstal. Richard na ně zíral. Jsou to tatáž stvoření jako včera? přemýšlel. A je to tentýž pár, který mi přinesl meloun a vodu? Prošel si v duchu všechny myrmikoty, které viděl, včetně těch, kteří ho minuli, když jeli dolů po eskalátorech. Nedokázal si vybavit jedinou odlišnou nebo identifikační charakteristiku na žádném jedinci. Vypadají tedy všichni úplně stejně? přemítal. Tak jak se potom rozeznají?
Myrmikoti ho vyvedli do chodby a pak odkvačili doprava. To je velkolepé, řekl si Richard a rozběhl se za nimi, když strávil několik sekund obdivováním krásy jejich běhu. Musí si myslet, že všichni lidé jsou atleti. Jeden z myrmikotů se asi čtyřicet metrů před nim zastavil. Neotočil se. Richard však věděl, že ho pozoruje, protože měl obě stopkové oči nakloněny k němu. „Už běžím,“ zakřičel Richard. „Ale nedokážu utíkat tak rychle.“
Netrvalo dlouho a Richard pochopil, že dva mimozemci ho provádějí svým habitatem. Prohlídka byla velmi logicky připravena. První zastávku, velice krátkou, udělali ve skladišti manových melounů. Richard pozoroval dva nákladní vozy plné melounů, jak sjíždějí v drážkách do výtahu podobnému tomu (nebo totožného s tím), kterým den předtím jel.
Po dalším pětiminutovém běhu se Richard dostal do zcela odlišné části myrmikotího doupěte. Zatímco stěny v předchozí části byly většinou kovově šedé nebo bílé, kromě jeho pokoje, zde byly místnosti i chodby bohatě zdobené, buď barvami, nebo geometrickými vzory, anebo obojím. Jedna ohromná místnost, velká přibližně jako divadelní sál, měla ve své podlaze tři bazény plné kapaliny. V této místnosti bylo kolem sta myrmikotů, polovina zřejmě plavala v bazénech (nad vodní hladinou bylo vidět jen stopkové oči a horní část krunýře) a druhá polovina buď seděla na předělech oddělujících bazény od sebe, nebo se procházela v tajuplné stavbě na vzdálené straně místnosti.
Ale plavali doopravdy? Při bližší prohlídce si Richard všiml, že stvoření se v bazénu nepohybují — jen se na daném místě ponořila a zůstala několik minut pod vodou. Kapalina ve dvou bazénech byla dost hustá, připomínala krémovou polévku na Zemi, a třetí, průhledný bazén, obsahoval téměř určitě vodu. Richard sledoval jednoho myrmikota, jak přešel z jednoho bazénu s hustou tekutinou do vody, a potom do druhého bazénu s hustou tekutinou. Co to dělají? divil se Richard. A proč mě sem přivedli?
Skoro jako na zavolanou mu poklepal jeden myrmikot na záda. Tvor ukázal na Richarda, potom na bazény a pak k Richardovým ústům. Ten neměl ani potuchy, co mu říká. Průvodce potom sešel po svahu k bazénům a ponořil se do jednoho s hustou tekutinou. Když se vrátil, postavil se na zadní nohy a ukázal na drážky mezi segmenty svého měkkého krémově zbarveného břicha.
Myrmikoti zřejmě považovali za důležité, aby Richard pochopil, co se v bazénech děje. Při příští zastávce pozoroval, jak tvorové za pomoci zařízení špičkové technologie drtí nějaký vláknitý materiál a potom ho míchají s vodou a dalšími tekutinami, aby vytvořili řídkou kaši, která vypadala jako náplň jednoho z bazénů. Nakonec jeden z mimozemců dal prst do kaše a dotkl se hmotou Richardových úst. Určitě mi říkají, že bazény jsou určeny k výživě, myslel si Richard. Takže oni vůbec nejedí manové melouny? Nebo aspoň mají pestřejší stravu? Je to všechno fascinující.
Brzy nato odběhli do dalšího vzdáleného kouta doupěte. Zde Richard viděl třicet či čtyřicet menších tvorů, zjevně mladých myrmikotů, věnujících se různým činnostem pod dohledem dospělých. Fyzicky ti malí připomínali své starší druhy, kromě jedné velké odlišnosti — neměli žádný krunýř. Richard dospěl k závěru, že tvrdý horní příkrov si tvorové vypotí, až ukončí růst. Ačkoliv si Richard představoval, že to, co se děje s mládeží, je asi podobné škole, nebo snad jeslím, nevěděl to samozřejmě jistě. Ale v jednom okamžiku si byl jist, že slyšel, jak nedospělí myrmikoti opakují jednohlasně řadu zvuků vyslaných jejich vychovatelem.
Potom jel Richard se svými dvěmi průvodci na eskalátoru. Asi na dvacátém patře opustili tvorové pohyblivé schody a otevřené atrium a běželi rychle chodbou, která končila v ohromné továrně plné myrmikotů a strojů zabývajících se působivou směsicí činností. Jeho průvodci pořád vypadali, že mají naspěch, takže pro Richarda bylo obtížné, aby studoval nějaký specifický postup. Továrna připomínala mechanickou dílnu na Zemi. Byla plná nejrůznějšího hluku, pachu chemikálií a kovů a vrnění myrmikotů dorozumívajících se v místnosti. V jednom místě Richard pozoroval, jak tvorové opravují nakladač podobný stroji, který viděl den předtím při práci ve skladě melounů.