V jednom koutě továrny se nacházela zvláštní plocha, která byla oddělená od pracovního ruchu. Ta probudila jeho zvědavost. I když ho průvodci tím směrem nevedli, vydal se k ní. Nikdo ho nezastavil, když překročil její práh. Uvnitř velké kóje řídil operátor automatický výrobní proces.
Na dopravním pásu přicházely do místnosti dlouhé, tenké klouby spojené kousky lehkého kovu nebo umělé hmoty. Ze sousední kóje vstupovaly dovnitř na druhém pásu malé koule o průměru asi dvou centimetrů. V místě, kde se oba pásy setkávaly, klesal na součásti s podivným mlaskavým zvukem velký pravoúhlý stroj zabudovaný v pouzdře, které bylo zavěšeno na vysokém stropě. Po třiceti sekundách dal operátor signál, aby se stroj zvedl, z pásu seskočili dva nohatci, přitáhli své dlouhé nohy pod sebe a vskočili na místa v krabici, která vypadala jako obrovská přepravka na vejce.
Richard několikrát pozoroval, jak se proces opakuje. Fascinovalo ho to a také trochu mátlo. Takže myrmikoti vyrábějí nohatce. A mapy. A pravděpodobně rovněž kosmickou loď, někde, odkud oni i létavci pocházejí. Co tohle tedy je? Nějaký pokročilý druh symbiózy?
Zavrtěl hlavou nad procesem výroby nohatců. který před jeho zrakem pokračoval. Chvilečku nato uslyšel za sebou zvuk myrmikota. Otočil se. Jeden z jeho průvodců mu podával kousek manového melounu.
Richard začínal pociťovat únavu. Neměl představu, jak dlouho prohlídka trvá, cítil se však, jako by to bylo mnoho hodin.
Neexistoval žádný postup, který by mu umožnil poskládat vše, co viděl. Po jízdě malým výtahem do horních částí oblasti myrmikotů, kde nejen navštívil nemocnici pro létavce, v níž pracovali a kterou řídili myrmikoti, nýbrž i pozoroval, jak se z hnědých kožovitých vajec pod pozornýma očima lékařů líhnou létavci, věděl Richard jistě, že mezi oběma biologickými druhy dochází opravdu ke složitému symbiotickému vztahu. Ale proč? dumal, když mu průvodci u výtahu popřáli chvilku odpočinku. Létavci mají z myrmikotů zjevně užitek. Co však dostávají tyto obrovité mravenčí kočky od létavců?
Jeho průvodci ho vedli širokou chodbou k velkým dveřím vzdáleným několik set metrů. Tentokrát neutíkali. Když se blížili ke dveřím, vešli do vstupní haly z menších bočních chodeb tři další myrmikoti a tvorové začali hovořit svým vysokofrekvenčním jazykem. V jedné chvíli se všichni zastavili a Richard si představoval, že se dohadují. Zatímco mluvili, pečlivě je pozoroval, obzvláště jejich obličeje. Dokonce i vrásky a záhyby kolem otvoru, z něhož vycházel zvuk, byly u všech stvoření totožné. Neexistoval vůbec žádný způsob, jak rozeznat jednoho myrmikota od druhého.
Nakonec se celá skupina vydala ke dveřím. Z dálky Richard podcenil jejich velikost. Když se přibližoval, spatřil, že jsou dvanáct až patnáct metrů vysoké a víc než tři metry široké. Měly složitě a nádherně vyřezávaný povrch, umělecká práce se soustředila na čtvercovou, ze čtyř panelů složenou dekoraci s letícím létavcem v horním levém kvadrantu, manovým melounem v horním pravém, běžícím myrmikotem v dolní levé části a něčím, co vypadalo jako hrubé hedvábí poseté hustými chomáči, vpravo dole.
Richard se zastavil a obdivoval uměleckou práci. Nejdříve měl nejasný pocit, že už tyto dveře, nebo aspoň výzdobu, viděl, řekl si však, že to není možné. Ale když přejížděl prsty po vyřezané postavě myrmikota, znenadání si vzpomněl. Ano, samozřejmě, řekl si vzrušeně. V zadní části doupěte létavců v Rámovi II. Tam, kde došlo k požáru.
Za chvilečku se dveře otevřely a Richarda uvedli do prostoru, který připomínal velkou podzemní katedrálu. Místnost, v níž se nacházel, byla přes padesát metrů vysoká. Podlaha měla tvar kruhu o průměru asi třiceti metrů a kolem kruhu bylo umístěno šest oddělených bočních lodí. Stěny stavby oslňovaly. V podstatě každý čtverečný centimetr obsahoval plastiky nebo podpůrné fresky vytvořené s puntičkářskou pozorností vůči každému detailu. Bylo to ohromující a nádherné.
Uprostřed katedrály na vyvýšeném pódiu stál myrmikot a řečnil. Pod ním na čtyřech zadních nohách seděl tucet dalších a s napjatou pozorností sledoval řečníka.
Když Richard obcházel místnost, uvědomil si, že výzdoba na stěnách, v metr širokém pruhu asi osmdesát centimetrů nad podlahou, vypráví souvislý příběh. Tiše sledoval umělecký výtvor, až došel, podle svého názoru, k začátku příběhu. Prvním obrazem byla plastika manového melounu. V dalších třech panelech bylo vidět, že v melounu něco roste. Na druhém panelu to bylo maličké, na čtvrtém to zabíralo téměř celý vnitřek melounu.
Na pátém panelu bylo vidět maličkou hlavu se dvěma oválnýma mléčnýma očima, stopkovými bouličkami a malým kulatým otvorem pod očima, jak se klube z melounu. Šestá plastika, která ukazovala malé myrmikoty, velice podobné těm, které Richard viděl při začátku prohlídky, potvrzovala to, co předpokládal, když sledoval vyobrazení. „Do hajzlu!“ vyhrkl překvapeně Richard. Manový meloun je tedy myrmikotí vejce! V hlavě se mu honily myšlenky. Ale to nedává smysl. Létavci jedí melouny… Ve skutečnosti jimi myrmikoti dokonce krmí i mne… Co se to tady vlastně děje?
Richard byl tak ohromen tím, co objevil (a tak unaven z neustálého poklusu během prohlídky), že si sedl na podlahu před plastikou s malými myrmikoty. Snažil se přijít na spojení mezi nimi a létavci. Nedokázal uvést žádnou obdobnou symbiózu na Zemi, i když si byl dobře vědom, že různé druhy často spolupracují, aby zlepšily své šance na přežití. Jak však může být jeden druh přátelský vůči druhému, když jeho vejce jsou jedinou potravou pro druhý druh? Richard dospěl k závěru, že to, co považoval za základní biologickou zásadu, v případě myrmikotů a létavců neplatí.
Zatímco Richard hloubal nad podivnými novými fakty, které zjistil, obklopila ho skupina myrmikotů. Všichni ho pokynem vyzvali, aby vstal. Za chvíli je sledoval dolů po točitém schodišti na druhé straně místnosti do speciální krypty pod jejich katedrálou.
Poprvé od vstupu do habitatu bylo osvětlení tlumené. Myrmikoti vedle něj se pohybovali pomalu, téměř zbožně, když procházeli širokým průchodem s klenutým stropem. Na konci průchodu se nacházely dvoukřídlé dveře, které vedly do velké místnosti vyplněné měkkým bílým materiálem. Ačkoliv hmota, která z dálky vypadala jako bavlna, byla hustá, její jednotlivá vlákna byla většinou velice tenká, kromě míst, kde se spojovala do chuchvalců, nebo uzlů, které se zcela nahodile nacházely v celém velkém bílém objemu.
Richard a myrmikoti se zastavili ve vchodu, asi metr od místa, kde materiál začínal. Bavlněná síť se rozprostírala ve všech směrech tak daleko, kam Richard dohlédl. Zatímco studoval její složitou mřížovou konstrukci, prvky materiálu se začaly velice pomalu pohybovat, rozestupovaly se a vytvářely uličku ve směru z průchodu do sítě. Síť je živá, myslel si Richard a tep se mu zrychloval, jak fascinovaně pozoroval probíhající děj.