Po pěti minutách se vytvořila ulička, která byla právě dost velká, aby se Richard dostal deset metrů do materiálu. Myrmikoti kolem mu všichni ukazovali k bavlněné pavučině. Richard začal vrtět hlavou. Lituji, kamarádi, chtěl jim sdělit, ale na této situaci je něco, co se mi nelíbí. Nemáte-li námitky, já raději tuto část prohlídky vynechám.
Myrmikoti stále ukazovali. Richard neměl na vybranou a uvědomoval si to. Co mi to udělá? ptal se sám sebe, když udělal první krok vpřed. Sní mne to? To všechno bylo kvůli tomuhle? To by vůbec nedávalo smysl.
Otočil se. Myrmikoti se nehnuli. Richard se zhluboka nadechl a vešel celých deset metrů do uličky, až k místu, kde se mohl dotknout jedné z podivných uzlin v živé síti. Když uzlinu pozorně zkoumal, materiál kolem něj se začal opět pohybovat. Richard se prudce otočil a spatřil, že ulička za ním se zavírá. Šílený strachem snažil se běžet zpět k chodbě, ale byla to ztráta energie. Síť ho obklopila kolem dokola, a tak se smířil s myšlenkou, že musí přijmout, co se stane.
Richard stál úplně klidně, když ho pavučina obklopila. Maličké prvky jako nitky byly asi milimetr široké. Zvolna, nepřetržitě mu začaly pokrývat tělo. Počkej, myslel si Richard, počkej. Udusíš mě. Ale ke svému překvapení, i když mu stovky vláken obalovaly hlavu a tvář, neměl s dýcháním žádné potíže.
Než ztratil možnost hýbat rukama, snažil se odtáhnout jedno z vláken z paže. Bylo to téměř nemožné. Jak se kolem něj obalovaly, nitky se mu rovněž zabodávaly do pokožky. Po mnoha škubnutích nakonec uspěl a bílá vlákénka z malé části paže vytáhl, začal však z té plošky krvácet. Richard přehlédl své tělo a odhadl, že pod vnější vrstvou kůže má pravděpodobně milion částeček živé sítě. Otřásl se.
Richard stále žasl, že se nedusí. Když začal přemýšlet, jak se k němu skrze pavučinu dostává vzduch, uslyšel v mysli druhý hlas. Přestaň se snažit všechno analyzovat, říkal ten hlas, stejně to nikdy nepochopíš. Aspoň jednou v životě pouze zažívej neuvěřitelné dobrodružství.
5
Richard opět ztratil pojem o čase. Někdy během dnů (nebo to byly týdny?), kdy žil uvnitř sítě, změnil polohu. Během jednoho z prvních spánků mu pavučina rovněž odstranila šaty. Richard nyní ležel na zádech na ohromně husté části jemné síťoviny, která mu obalovala tělo.
Jeho mysl se už netázala, jak se mu daří přežít. Kdykoliv pocítil hlad nebo žízeň, byly jeho potřeby nějakým způsobem rychle ukojeny. Jeho výměšky vždy během několika minut zmizely. I když byl zcela obklopen živou pavučinou, dýchalo se mu snadno.
Richard strávil mnoho hodin, kdy byl při vědomí, studiem výtvoru kolem sebe. Když se pečlivě díval, viděl malá vlákénka v neustálém pohybu. Vzory v síti kolem něj se měnily velice pomalu, avšak určitě se měnily. Richard si v mysli vynášel dráhy uzlin, které viděl. Jednou se do jeho blízkosti dostaly tři různé uzly a utvořily mu před hlavou trojúhelník.
Síť si vyvinula pravidelný cyklus interakce s Richardem. Patnáct až dvacet hodin k němu měla neustále připojeno tisíce vláken a potom ho na několik hodin zcela uvolnila. Richard spal hluboce beze snů, kdykoliv nebyl k pavučině připojen. Když se v této situaci náhodou probudil, byl vysílený a neklidný. Avšak pokaždé, když se kolem něj začaly nitky opět vinout, pocítil obnovený příval energie.
Když usnul připojený k síti, měl velice aktivní a živé sny. Nikdy předtím tolik nesnil a často se smál Nicolině zaujetí jejími sny. Když se však jeho obrazy ve snu stávaly složitějšími a v některých případech docela bizarními, začal si plně uvědomovat, proč jim Nicole věnovala takovou pozornost. Jedné noci se mu zdálo, že je zase dospívající chlapec a sleduje divadelní představení Jak se vám líbí ve svém rodném městě Stratfordu nad Avonou. Rozkošná blondýnka, která hrála Rosalindu, sestoupila z jeviště a zašeptala mu do ucha.
„Jsi Richard Wakefield?“ tázala se ve snu.
„Ano,“ odvětil.
Herečka začala Richarda líbat, nejdříve pomalu, potom vášnivěji, s hbitým lahodným jazykem kmitajícím uvnitř jeho úst. Pocítil vzestup naléhavé touhy a pak se náhle probudil, podivně v rozpacích ze své nahoty i erekce. Co to všechno mělo znamenat? přemítal Richard a v duchu si opakoval tuto větu, kterou často slýchal od Nicole.
V jisté fázi jeho zajetí se staly vzpomínky na Nicole mnohem ostřejšími, jasnějšími. Ke svému překvapení Richard zjistil, že při absenci jiných vjemů je schopen, pokud se soustředí, vybavit si celé rozhovory s Nicole včetně takových detailů, jako výrazy tváře, které užívala ke zdůraznění svých vět. V příliš dlouhé samotě trávené v pavučině bylo Richardovi často velice smutno a živé vzpomínky působily, že mu jeho milovaná žena chyběla ještě více.
Stejně ostře se mu vybavovaly i děti. Chyběly mu také všechny, obzvláště Katie. Vzpomínal na poslední rozhovor se svou nejoblíbenější dcerou, několik dnů před svatbou Ellie, kdy si přišla domů pro nějaké šaty. Byla v depresi a potřebovala povzbuzení. Richard jí však nedokázal pomoci. Nenavázali jsme prostě spojení, uvažoval Richard. Nedávný obraz Katie jako přitažlivé mladé ženy vystřídal obrázek bezstarostné desetileté dívenky skotačící na náměstích New Yorku. Srovnání těchto dvou představ v něm vyvolalo hluboký pocit ztráty. Nikdy jsem se s ní necítil dobře potom, co se probudila, uvědomil si s povzdechem. Pořád jsem ji chtěl jako malou holčičku.
Jasnost jeho vzpomínek na Nicole a Katie přesvědčila Richarda, že s jeho pamětí se děje něco mimořádného. Zjistil, že si dokáže rovněž vyvolat přesné výsledky všech čtvrtfinálových, semifinálových a finálových fotbalových zápasů mistrovství světa v letech 2174 až 2190. Jako mladík znal všechny tyto neužitečné informace, protože byl vášnivým fotbalovým fanouškem. V průběhu let před vysláním Newtona, kdy se mu v mozku nahromadila taková spousta nových věcí, si však nebyl často schopen vzpomenout ani na účastníky finále mistrovství světa, dokonce ani v rozhovorech o fotbalu se svými přáteli.
Jak se obrazy z jeho vzpomínek neustále zaostřovaly, Richard zjistil, že si rovněž vyvolává emoce, které s nimi byly spojené. Bylo to téměř tak, jako by své zážitky prožíval úplně znovu. V jedné dlouhé vzpomínce si pamatoval nejen neodolatelný pocit lásky a zbožňování, které pocítil k Sarah, když ji poprvé uviděl na jevišti, nýbrž i napětí a vzrušení jejich námluv, včetně nespoutané vášně jejich prvního milování. Zůstal po něm tehdy bez dechu a nyní, o mnoho let později, obalený cizím stvořením připomínajícím síť neuronů, nebyla Richardova odezva o nic slabší.
Zanedlouho se zdálo, že Richard už nemá žádnou kontrolu nad tím, jaké vzpomínky se v jeho mozku vybavují. Z počátku, tomu aspoň věřil, záměrně myslel na Nicole nebo na děti nebo dokonce na své dvoření Sarah, jen proto, aby se cítil šťastným. A teď se zdá, řekl jednoho dne v pomyslném rozhovoru přisáté síti, když jsi mi oživila paměť — Bůh ví, k jakému účelu — že ji čteš celou.
Dlouhé hodiny Richard nucené čtení paměti vychutnával, obzvláště části týkající se jeho života v Cambridge a na Vesmírné akademii, kdy jeho dny byly oživovány neustálou radostí z nových poznatků. Kvantová fyzika, kambrijská exploze, pravděpodobnost a statistika, dokonce dlouho zapomenutá slovíčka z hodin němčiny, to vše mu připomínalo, za kolik štěstí v životě vděčí vzrušení z poznání. V další velmi uspokojivé vzpomínce přeskakovala jeho mysl svižně z jedné hry na druhou a obsáhla všechna divadelní představení Shakespeara, která ve věku mezi deseti až sedmnácti viděl v divadle. Každý potřebuje hrdinu, přemítal Richard po montáži scén, jako hybný moment k tomu. aby ze sebe dostal to nejlepší. Mým hrdinou byl dozajista William Shakespeare.