Nai i Eponine se vrátily ke dveřím. V prachu vedle Galilea klečel muž s hodně znetvořeným obličejem. V ruce, na níž měl rukavici, držel list papíru. Na něm byla pečlivě nakreslena velká lidská tvář s dlouhými vlasy a plnovousem.
„Ty tu tvář znáš, že jo?“ řekl muž naléhavě. „To je pan Richard Wakefield, že?“
Nai a Eponine se k muži opatrně přiblížily. „Řekla jsem vám už minule,“ začala Nai rozhodně, „abyste chlapce neobtěžoval. Teď se vraťte do nemocnice, nebo zavoláme policii.“
Muž měl v očích divoký pohled. „V noci jsem ho zase viděl,“ prohlásil. „Vypadal jako Ježíš, ale byl to fakticky Richard Wakefield. Začal jsem po něm střílet a oni mě napadli. Bylo jich pět. Rozdrásali mi tvář…“ Muž začal plakat.
Ulicí přiběhl nemocniční zřízenec. Chytil muže za ruku. „Viděl jsem ho,“ vykřikoval rozrušený muž, když ho odváděli. „Vím to. Věřte mi, prosím.“
Galileo plakal. Nai se k němu sklonila a začala ho utěšovat. „Mami.“ ptal se chlapec, „myslíš, že ten muž skutečně viděl pana Wakefielda?“
„Nevím,“ odvětila a pohlédla na Eponine. „Ale někteří z nás by tomu rádi uvěřili.“
Chlapci v postelích v koutě místnosti konečně usnuli. Nai a Eponine seděly na židlích vedle sebe. „Povídá se, že je hodně nemocná,“ řekla Eponine potichu. „Nedávají jí skoro nic jíst. Snaží se, aby všemi možnými způsoby trpěla.“
„Nicole se nikdy nepoddá,“ prohlásila Nai hrdě. „Ráda bych měla takovou sílu a odvahu jako ona.“
„Ani Ellie ani Robert nedostali už přes šest měsíců povolení navštívit ji… Nicole dokonce ani neví, že má vnučku.“
„Ellie mi minulý týden řekla, že podala Nakamurovi další žádost o návštěvu matky,“ pokračovala Nai. „Dělám si o Ellie starost. Pořád se velice snaží bojovat o matku.“
Eponine se usmála. „Ellie je obdivuhodná, i když je neuvěřitelně naivní. Tvrdí, že když vyhoví zákonům kolonie, Nakamura ji nechá na pokoji.“
„To mě nepřekvapuje… obzvláště když uvážíš, že Ellie si pořád myslí, že její otec žije,“ pravila Nai. „Mluvila úplně s každým z těch lidí, kteří tvrdí, že viděli Richarda potom, co zmizel.“
„Všechny ty příběhy o Richardovi jí dávají naději,“ řekla Eponine. „Čas od času bychom všichni potřebovali dávku naděje…“
V rozhovoru došlo na chvilku k odmlce. Pak se Nai zeptala: „A co ty, Eponine? Dovolíš si…“
„Ne,“ přerušila ji Eponine. „Jsem vůči sobě vždy čestná… Umřu brzy, jenom nevím kdy… Kromě toho, proč bych měla bojovat o udržení života? Podmínky zde, v Avalonu, jsou daleko horší, než byly dokonce v internačním táboře v Bourges. Kdyby mi nezáleželo na několika dětech ve škole…“
Obě současně zaslechly šramot za dveřmi. Nai i Eponine seděly úplně tiše. Pokud byl jejich rozhovor nahrán jedním z Nakamurových toulavých biotů, pak…
Dveře se náhle rozletěly. Obě ženy skoro vyskočily z kůže. Dovnitř vklopýtl křenící se Max Puckett. „Jste zatčeny,“ pravil, „za vedení buřičského rozhovoru.“
Max nesl velkou dřevěnou bednu opatřenou železnou závorou. Ženy mu s ní pomohly do kouta. Max si svlékl těžký kabát. „Je mi líto, že jdu tak pozdě, ale nešlo to jinak.“
„Další přísun jídla pro vojsko?“ zeptala se Nai potichu a ukázala na spící dvojčata.
Max přikývl. „Král Japík mi pořád připomíná, že armáda se musí krmit,“ řekl polohlasně.
„To byla jedna z Napoleonových zásad.“ Eponine pohlédla na Maxe se sarkastickým úsměvem. „Předpokládám, že jsi o něm tam v Arkansasu nikdy neslyšel.“
„Ach-ouvej,“ zasténal Max. „Rozkošná učitelka má dnes rýpavou náladu.“ Z kapsy u košile vytáhl neotevřenou krabičku cigaret. „Možná bych si dárek pro ni měl nechat sám.“
Eponine se zasmála a vyskočila, aby mu vytrhla cigarety. Po krátkém předstíraném boji se jich Max vzdal. „Díky, Maxi,“ poděkovala Eponine opravdově. „Už není moc potěšení, které mají povoleno ti z nás…“
„Podívej se,“ přerušil ji Max a pořád se zubil, „nevážil jsem tak dlouhou cestu, abych poslouchal, jak se lituješ. Zastavil jsem se v Avalonu, abych se nechal inspirovat tvou krásnou tváří… Pokud budeš mrzutá, tak prostě vezmu kukuřici a brambory…“
„Kukuřice a brambory!“ vykřikly Nai a Eponine současně. Běžely k bedně. „Děti neměly žádné čerstvé potraviny celé měsíce,“ řekla Nai vzrušeně, když Max otevřel bednu se železnou závorou.
„Buďte s tím velice, velice opatrné,“ řekl Max vážně. „Víte, že co dělám, je naprosto nezákonné. Čerstvé jídlo taktak stačí pro armádu a členy vlády. Já jsem však rozhodl, že si zasloužíte něco lepšího, než je rýže, která zbývá.“
Eponine Maxe objala. „Děkuji ti,“ řekla.
„Chlapci a já jsme ti velice vděční, Maxi,“ pravila Nai. „Nevím, jak ti to kdy splatíme.“
„Já nějaký způsob najdu,“ prohlásil Max.
Ženy se opět posadily na židle a Max si sedl na podlahu mezi ně. „Mimochodem.“ řekl, „potkal jsem v druhém habitatu Patricka… Požádal mne, abych vám oběma vyřídil pozdrav.“
„Jak se mu vede?“ zeptala se Eponine.
„Řekl bych, že má potíže.“ odvětil Max. „Poté, co se nechal od Katie přemluvit, aby se přihlásil do armády — což by určitě neudělal, kdyby s ním aspoň jednou mohl promluvit Richard nebo Nicole — a já si myslím, že si teď uvědomuje, jakou udělal chybu. Neřekl nic, ale dokázal jsem vycítit jeho úzkost. Nakamura ho kvůli Nicole drží v první linii.“
„Skončí tato válka brzy?“ chtěla vědět Eponine.
„Myslím si, že ano.“ odpověděl Max. „Ale není jasné, jestli Král Japík chce, aby skončila… Podle toho, co mi řekli vojáci, už skoro nenarážejí na odpor. Většinou pročesávají vnitřek hnědého válce.“
Nai se naklonila dopředu. „Slyšely jsme povídat, že ve válci žil ještě další inteligentní druh — něco úplně odlišného od létavců.“
Max se zasmál. „Kdo ví, čemu věřit? Televize a noviny říkají, co jim Nakamura poručí, a všichni to vědí. Toho, co se povídá, jsou vždycky mraky… Já sám jsem se v tom habitatu setkal s bizarními mimozemskými rostlinami a zvířaty, takže by mě nic nepřekvapilo.“
Nai potlačila zívnutí. „Měl bych raději už jít,“ prohlásil Max a vstal, „a nechat naši hostitelku jít do postele.“ Pohlédl na Eponine. „Chtěla bys, aby tě někdo doprovodil domů?“
„Záleží na tom, kdo by to byl,“ odpověděla s úsměvem.
O několik minut později došli Max a Eponine k její malé chatce v jedné z bočních ulic Avalonu. Max upustil cigaretu, o niž se dělili, a zašlapal ji do hlíny. „Chtěla bys, aby někdo…“ začal.
„Ano, Maxi, samozřejmě chtěla.“ odpověděla Eponine s povzdechem. „A kdyby ten někdo byl kdokoliv, byl bys to určitě ty.“ Podívala se mu zpříma do očí. „Kdybys však šel se mnou do postele, třeba jen jednou, pak bych chtěla víc. A kdybys měl potom, nějakou hroznou náhodou, bez ohledu na to, jak bychom byli opatrní, někdy, někdy pozitivní test na RV-41, nikdy bych si to neodpustila.“
Eponine se k němu přitiskla, aby ukryla své slzy. „Děkuji ti za všechno. Jsi dobrý muž, Maxi Puckette, možná jediný, který v tomto bláznivém světě zůstal.“
Eponine byla v muzeu v Paříži, obklopena stovkami uměleckých děl. Muzeem procházela velká skupina turistů. Strávili celkově pětačtyřicet sekund prohlídkou pěti nádherných obrazů Renoira a Moneta. „Zastavte se,“ křičela Eponine ve snu, „vždyť jste je nemohli vůbec viděl.“