Ellie zavrtěla hlavou.
„Snaží se klasifikovat a kategorizovat celou kolonii pomocí obecných genetických skupin. Myslí si, že takové rozdělení, i když je úplně libovolné, může obsahovat náznaky, kteří jednotlivci mohou dostat nějaké nemoci. Já s jeho přístupem úplně nesouhlasím — zdá se mi příliš nucený a numerický, ne tak lékařský — ale podobné studie se prováděly na Zemi a ukázaly, že lidé s podobnými geny skutečně mají sklon k podobným nemocem.“
Ellie se zastavila a tázavě se na svého muže podívala. „Proč jsi o tom chtěl mluvit se mnou?“
Robert se zasmál. „Ano, ano, dostanu se k tomu… No, Ed si definoval diferenční metriku — numerickou metodu stanovení, jak moc se od sebe dva jedinci liší, pomocí způsobu, kterým jsou vázány čtyři základní aminokyseliny v genomu — a pak, aby ji otestoval, rozdělil všechny občany Nového Edenu do skupin. Ta metrika ve skutečnosti nic neznamenala…“
„Roberte Turnere,“ přerušila ho Ellie. Smála se. „Dostaneš se, prosím, k jádru věci? Co se mi snažíš říct?“
„No, je to podivné. Nevíme vlastně, co z toho máme vyvodit. Když Ed udělal první klasifikační strukturu, dva z testovaných nepatřili do žádné skupiny. Když si pohrál s definicí skupin, byl nakonec schopen jednoho zařadit. Ale struktura řetězení aminokyselin poslední osoby je tak odlišná od všech ostatních osob v Novém Edenu, že ji nemohl zařadit do žádné skupiny…“
Ellie na Roberta zírala, jako by přišel o rozum.
„Ti dva jedinci byli tvůj bratr Benjy a ty,“ řekl Robert rozpačitě. „Ty jsi zůstala mimo všechny skupiny.“
„Měla bych si kvůli tomu dělal starosti?“ zeptala se Ellie, když mlčky ušli dalších třicet metrů.
„Myslím, že ne,“ řekl Robert nedbale. „Je to asi jenom trik té speciální metriky, kterou si Ed vybral. Nebo jde možná o omyl… Ale bylo by fascinující, kdyby kosmické záření během vývoje embrya mohlo nějak změnit tvou genetickou strukturu.“
To už došli na hlavní náměstí Positana. Ellie se naklonila a políbila svého muže. „Bylo to velice zajímavé, drahý,“ prohlásila trochu škádlivě, „ale musím přiznat, že si ještě pořád nejsem jista, čeho se to vlastně týkalo.“
Většinu náměstí zabíral velký stojan na kola. Dva tucty řad a stejné množství sloupců stálo na ploše před budovou, která bývala nádražím. Všichni osadníci, s výjimkou členů vlády, kteří měli elektrická auta, používali k dopravě jízdní kola.
Vlaky přestaly v Novém Edenu jezdit brzy po začátku války. Mimozemšťané je původně vyrobili z velice lehkého a výjimečně pevného materiálu, který lidské továrny v kolonii nedokázaly vyrobit. Tyto slitiny byly nesmírně cenné pro různé vojenské systémy. Proto v dalším stadiu války ministerstvo obrany všechny vagóny rekvírovalo.
Ellie a Robert jeli na kolech vedle sebe podél břehu jezera Shakespeare. Malá Nicole se probudila a tiše pozorovala krajinu kolem. Minuli park, kde se vždy konal piknik na oslavu Dne Osídlení, a zatočili k severu. „Roberte,“ řekla Ellie velice vážně, „přemýšlel jsi ještě o našem včerejším dlouhém rozhovoru?“
„O Nakamurovi a politice?“
„Ano,“ odvětila. „Pořád si myslím, že bychom se měli oba postavit proti jeho výnosu o odložení voleb do konce války… Máš v kolonii velkou váhu. Většina ze zaměstnanců zdravotnictví tě bude následovat… Nai si dokonce myslí, že dělníci v Avalonu by mohli stávkovat.“
„Nemůžu to udělat,“ řekl po dlouhém mlčení Robert.
„Proč ne, drahý?“ zeptala se Ellie.
„Protože si myslím, že to bude k ničemu… V tvém idealistickém pohledu na svět, Ellie, jednají lidé z věrnosti principům nebo hodnotám. Ve skutečnosti se tak vůbec nechovají. Kdybychom se postavili proti Nakamurovi, nejpravděpodobnějším výsledkem by bylo, že by nás oba uvěznili. Co by se pak stalo s naší dcerou? Navíc by ustala veškerá podpora výzkumu RV-41, ti ubozí lidé by na tom byli ještě hůř, než jsou. V nemocnici by byl ještě větší nedostatek personálu… Kvůli našemu idealizmu by trpělo mnoho lidí. Jako lékař považuji tyto možné důsledky za nepřijatelné.“
Ellie zabočila ze stezky pro cyklisty do parčíku, asi pět set metrů před prvními budovami City. „Proč tady zastavujeme?“ ptal se Robert. „Čekají nás v nemocnici.“
„Chci si dopřát pět minut, abych mohla vidět stromy, cítit květiny a obejmout Nicole.“
Když Ellie sesedla, Robert jí pomohl sejmout ze zad dětský nosič. Ellie pak seděla na trávě s Nicole na klíně. Pozorovali, jak si Nicole prohlíží tři stébla trávy, která chytila buclatýma ručkama, a ani jeden z nich nepromluvil.
Ellie nakonec rozložila deku a jemně na ni dceru položila. Přistoupila ke svému muži a objala ho kolem krku. „Miluji tě, Roberte, hrozně, hrozně moc,“ pravila. „Ale musím prohlásit, že někdy s tebou vůbec nesouhlasím.“
9
Světlo z jediného okna v cele dělalo na špinavé stěně proti Nicolině posteli vzor. Mříže v okně vytvářely odražený čtverec rozdělený na čtverečky, téměř perfektní matici tři-krát-tři. Světlo v cele signalizovalo Nicole, že je čas vstávat. Přešla místnost od dřevěného kavalce, na němž spala, a omyla si v umyvadle tvář. Pak se zhluboka nadechla a snažila se sebrat sílu na další den.
Nicole si byla téměř jista, že poslední vězení, v němž byla asi pět měsíců, je někde v zemědělském pruhu Nového Edenu mezi Hakone a San Miguelem. Když ji naposled převáželi, měla zavázané oči. Brzy však dospěla k závěru, že je na venkově. Čtvercovým oknem, o straně čtyřicet centimetrů těsně pod stropem občas do cely pronikl zápach zvířat. Navíc, když byla v Novém Edenu tma, neviděla Nicole za oknem vůbec žádné odražené světlo.
Tyto poslední měsíce byly nejhorší, myslela si Nicole, když stála na špičkách, aby vyhodila pár gramů ochucené rýže oknem. Žádný hovor, žádná četba, žádné cvičení. Dvakrát denně rýže a voda. Venku se objevila malá červená veverka, která ji každé ráno navštěvovala. Nicole ji slyšela. Couvla přes celu, aby ji spatřila, jak pojídá rýži.
„Jsi mou jedinou společnicí, má hezká přítelkyně,“ řekla nahlas. Veverka přestala jíst a poslouchala, vždy ve střehu před možným nebezpečím. „A nikdy jsi neporozuměla jedinému slovu.“
Veverka se dlouho nezdržela. Když dojedla svou porci rýže, odběhla a nechala Nicole samotnou. Ta hleděla několik minut z okna na místo, kde předtím byla veverka, a přemýšlela, co se děje s její rodinou.
Až do doby před šesti měsíci, kdy byl její proces pro pobuřování v poslední chvíli „odložen na neurčito“, měla Nicole povoleno každý týden jednoho návštěvníka na hodinu. I když u rozhovoru byla přítomna stráž a jakýkoliv rozhovor o politických nebo současných událostech byl přísně zakázán, dychtivě čekala na ta týdenní setkání s Ellie nebo Patrickem. Obvykle přicházela Ellie. Z jistých opatrně formulovaných sdělení obou dětí si Nicole domyslela, že Patrick se věnuje nějaké práci pro vládu a má tedy jen zřídka čas.
Nicole se nejdříve zlobila a potom si zoufala, když zjistila, že Benjyho dali do ústavu a nedovolí mu, aby ji navštívil. Ellie se snažila matku ujistit, že vzhledem ke všeobecným poměrům je Benjy v pořádku. O Katie se moc nemluvilo. Ani Patrick ani Ellie nevěděli, jak jí vysvětlit, že jejich starší sestra skutečně neprojevila žádný zájem matku navštívit.