Leželi jsme několik minut mlčky bok po boku. Oblékla jsem se a chtěla odejít, když jsem zpozorovala, že Michael upadl do rytmického oddechování, které předchází spánku. Vzpomněla jsem si znenadání, jak jsem četla, že muži s psychologickou impotencí mívají často erekci ve spánku, a má mysl vysnila další bláznivý nápad. Zůstala jsem vedle Michaela ležet a čekala, až jsem si byla jista, že upadl do hlubokého spánku.
Nejdříve jsem ho něžně hladila. Potěšilo mně, že reagoval velmi rychle. Po chvilce jsem trochu zvýšila účinnost masáže, ale byla jsem velice opatrná, abych ho nevzbudila. Když byl úplně připraven, přichystala jsem se a lehla si na něj. K dosažení pohlavního styku chyběl jen okamžik, když jsem do něj strčila příliš drsně a on se probudil. Snažila jsem se pokračoval, ale ve spěchu jsem mu musela způsobit bolest, protože vykřikl a díval se na mne divokým, vystrašeným pohledem. V několika sekundách se erekce vytratila.
Přetočila jsem se na záda a hluboce si vzdychla. Byla jsem hrozně zklamána. Michael se mne něco ptal, ale byla jsem příliš rozrušená, abych mu odpověděla. Do očí mi vhrkly slzy. Ve spěchu jsem se oblékla, políbila Michaela lehce na čelo a vyklopýtala do chodby. Tam jsem stála dalších pět minut, než jsem nabyla síly vrátit se k Richardovi.
Můj manžel ještě pracoval. Klečel vedle malého robota Pozza z Čekání na Godota. Robůtek byl uprostřed jedné ze svých dlouhých, blouznivých přednášek o neužitečnosti všeho. Richard mě nejdříve ignoroval. Potom Pozza umlčel a otočil se. „Myslíš, že to bylo dostatečně dlouhé?“ zeptal se ironicky.
„Stejně to nešlo,“ odpověděla jsem sklesle. „Myslím…“
„Nečastuj mě těmi sračkami,“ vykřikl Richard znenadání zlostně. „Nejsem tak stupidní. Čekáš, že uvěřím, že jste spolu strávili nazí dvě hodiny a že se nic nestalo? Znám ženy. Myslí si, že …“
Nepamatuji si zbytek toho, co řekl. Vybavuji si svou hrůzu, když se ke mně blížil s očima plnýma hněvu. Myslela jsem si, že mne uhodí, a zapřela jsem se. Z očí mi vyhrkly slzy a stékaly mi po tvářích. Richard mne častoval hroznými jmény a uchýlil se dokonce k rasistickým nadávkám. Byl nepříčetný. Když napřáhl v zuřivosti ruku, prchla jsem z místnosti a běžela chodbou ke schodišti do New Yorku. Málem jsem porazila Katie, která stála, probuzená křikem a zmatená, u dveří do dětského pokoje.
V Rámovi bylo světlo. Chodila jsem kolem dokola celou hodinu a brečela. Zlobila jsem se na Richarda, byla jsem však také hluboce nešťastná ze sebe. Richard ve své zuřivosti prohlásil, že jsem svým nápadem posedlá a že je to jen „chytrá záminka“, abych mohla mít pohlavní styk s Michaelem a stala se tak „královnou v roji“. Neodpověděla jsem na žádnou z jeho deklamací. Bylo v jeho obviněních aspoň zrnko pravdy? Byla nějakou částí mého vzrušení nad projektem touha souložit s Michaelem?
Přesvědčila jsem sama sebe, že mé motivace byly pouze korektní, ať to znamená cokoliv, že jsem se však od počátku v celé této aféře chovala neuvěřitelně stupidně. Já, právě já jsem měla vědět, že jsem navrhovala nemožné. Určitě poté, co jsem viděla Richardovu první odezvu (a Michaelovu také, co se toho týká), jsem se měla té myšlenky vzdát. Richard měl možná v jistých ohledech pravdu. Snad jsem zatvrzelá, posedlá myšlenkou zajistil našim potomkům maximální genetickou změnu. Vím však zcela jistě, že jsem si celou věc nevymyslela jen proto, abych mohla souložit s Michaelem.
Když jsem se vrátila, byla v našem pokoji tma. Převlékla jsem se do pyžama a klesla vyčerpaně na rohož. Po několika sekundách se ke mně Richard překulil, pevně mne objal a řekclass="underline" „Má drahá Nicole, je mi to tak, tak líto. Odpusť mi, prosím.“
Od té doby jsem jeho hlas neslyšela. Je už šest dnů pryč. Spala jsem tu noc příliš tvrdě, nepostřehla jsem, že Richard si balí své věci a nechává mi vzkaz. V sedm hodin ráno zazněl budík. Černou obrazovku vyplňoval text. Zněclass="underline" „POUZE PRO NICOLE DES JARDINSOVOU — Stiskni K, chceš-li číst.“ Děti ještě nebyly vzhůru, tak jsem na klávesnici stiskla K.
„Nejdražší Nicole.“ začínal vzkaz, „tohle je nejobtížnější dopis, který jsem kdy v životě psal. Opouštím dočasně tebe i rodinu. Vím, že to způsobí značné nesnáze tobě, Michaelovi i děvčatům, ale věř mi, je to jediná možnost. Po poslední noci je mi zřejmé, že neexistuje žádné jiné řešení.
Má drahá, miluji tě z celého srdce a vím, když můj mozek dokáže kontrolovat mé emoce, že to, co se snažíš udělat, je pro rodinu to nejlepší. Cítím se hrozně z obvinění, která jsem včera pronesl. Cítím se ještě hůř z toho, jak jsem tě pojmenoval, obzvláště z rasistických přívlastků a z častého používání slova čubka. Doufám, že mi můžeš odpustit, i když si nejsem jist, že si můžu odpustil sám sobě, a budeš si pamatovat mou lásku místo mé šílené, nespoutané zlosti.
Žárlivost je hrozná věc. Shakespearův výrok,tropí si šašky z masa, jímž se krmí‘ je jen úmyslné zlehčení situace. Žárlivost je zcela stravující, úplně iracionální a absolutně vysilující. Nejobdivuhodnější lidé na světě nejsou ničím jiným než zuřícími zvířaty, když jsou polapeni do osidel žárlivosti.
Nicole, drahá, neřekl jsem ti celou pravdu o ukončení svého manželství se Sarah. Podezíral jsem ji celé měsíce, že se schází s jinými muži během těch nocí, které trávila v Londýně. Existovala spousta příznaků — její nerovnoměrný zájem o sex, nové šaty, které nikdy nenosila se mnou, náhlá fascinace novými polohami nebo jinými sexuálními zvyklostmi, zvonění telefonu, v němž se nikdo neozval — ale miloval jsem ji tak bláznivě a byl jsem si tak jist, že naše manželství by skončilo, kdybych ji konfrontoval, že jsem nedělal nic, dokud jsem se nerozzuřil žárlivostí.
Ve skutečnosti, když jsem ležel v Cambridge v posteli a představoval si Sarah, jak má pohlavní styk s jiným mužem, má žárlivost se stala tak mocnou, že jsem nedokázal usnout, dokud jsem si nepředstavil Sarah mrtvou. Když mi tu noc zavolala paní Smithová a já jsem věděl, že už nemohu déle předstírat, že je mi Sarah věrná, jel jsem do Londýna se zřetelným úmyslem zabít ji i jejího milence.
Naštěstí jsem neměl žádnou střelnou zbraň a v zuřivosti, když jsem je uviděl, jsem zapomněl na nůž, který jsem si dal do kapsy pláště. Ale určitě bych je zabil, kdyby mela nevzbudila sousedy a ti mne nezkrotili.
Asi se divíš, co má tohle vše společného s tebou. Podívej se, má lásko, každý z nás si vytvoří určité stereotypy chování v životě. Můj stereotyp šílené žárlivosti existoval už předtím, než jsem se s tebou setkal. Během dvou údobí, kdy jsi odešla provádět intimnosti s Michaelem, jsem nebyl schopen zastavit návrat vzpomínek na Sarah. Já vím, že nejsi Sarah a že mne nepodvádíš, přesto však se mi emoce vracejí ve stejném bláznivém stereotypu. Ve velmi podivném smyslu, protože představa, že bys mne mohla zradit, je zcela nemožná, a tak se cítím hůře, vyděšenější, než jsem byl, když byla Sarah s Hugem Sinclairem nebo s jiným ze svých přátel herců.
Doufám, že něco z toho dává smysl. Odcházím, protože nedokážu ovládnout svou žárlivost, i když uznávám, že je iracionální. Nechci dopadnout jako můj otec, zapíjet svou mizérii a zničit životy všech kolem sebe. Cítím, že tak či onak dosáhneš svého početí, a dal bych přednost tomu ušetřit tě v průběhu snažení svých špatných reakcí.